V.
Intermezzo.
Padlým u Sadové.
(K 3. červenci 1891.)
Ty bleděžluté dlouhé lány,
kdys rozšlapány, podupány,
k žním novým nesou nový klas,
ty skalní zkrvavené štíty,
pás mezí, kdysi děly zrytý
teď kryje mech a tráva zas,
krev, jež zde v kalužinách stála,
už dávno ruka zaorala,
a kde kdys v divém víru zněl
zvuk trompet, pušek, bouře děl,
řev, jásot, kletby sténání,
zní dívčí zpěv a skřivaní.
26
I bílých domků lomenice
už nepovědí tady více
o černých jícnů záblesku;
střech tašky jsou zas obemšeny,
na šedých doškách roztřepený
zas sedí chumáč netřesku;
zde život jde tím klidným krokem,
jak tenkrát před tím hrozným rokem,
jen místem trochu vzpomíná
brat, táta, hlava matčina,
a čelo klesne v dlaně níž –
však slzy dávno vyschly již...
Tak všecko schází, všecko mizí...
Čas se svých polí dál žeň sklízí
a bez oddechu vrhá ji
v tůň věčnosti a zapomnění...
a zase sije bez prodlení
a zas už plody padají...
ach, noví mrtví... bolest jiná...
a na staré se zapomíná...
Však dnes je to čtvrť století
a den ten ožil v paměti,
a jak by bílých kostí prach
chvěl, vířil v našich vzpomínkách!...
27
Buď lehka vám ta černá země...
A dotlete tam tiše, jemně
pod obilím a kamením,
ó hrdinové bezejmenní,
jenž hnali jste tam v trubek hřmění
na bodáků hrot s nadšením
a,a jak ty klasy přede žněmi,
jste padali tam časně k zemi
a ztrhaný zrak do dáli
jste kamsi marně vzpírali
a dusili snad stesk a pláč
a mřeli – nevědouce zač...
Buď pokoj s vámi!... V dějepise
jmen vašich nikdo nedoví se
„– tam padlo dvacet tisíc as –“
ach, dvacet tisíc! – Krátká věta
a v ní jsou vaše mladá léta,
naděje různé v příští čas,
sny, touhy, upomínky steré,
vše, co dá život a co bere
a právo žít a právo kvést –
v ní všecko uzavřeno jest...
As dvacet tisíc – takto vy
jste s žitím navždy hotovi...
28
As dvacet tisíc... Cifra chladná
a víc dál upomínka žádná
na povražděný mladý dav...
i z paměti se ztratí lidí
až smrť s těch polí, chatek sklidí
pár pamětlivých starých hlav...
Však ten proud vaší krve rudé
jak hrozná aureola bude
kol jistých hlav se náhle chvít,
až k soudu dějin musí jít,
a bude je po věků řad
vždy odsuzovat, proklínat! –
29