Kletba.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Kletba.
Hoj nebe bouři, sviť mi bleskem k hněvu, bych v slova vtěsnat moh’ co srdce svírá; při taktu hromů tvých jsem mocen zpěvu a při tvém blesku plá i moje víra. – O lidstvo – jak jsi bídné, ošumělé! Se skrání strhalo jsi věnce krásy, v poroby, ve tmy kalu toneš celé – já přece věřím v den tvé velké spásy. Což je ten okamžik! – zpět za staletí se nesu duchem, zřím jen černo samé – jen tu a tam kdes malá jiskra vzletí, a pablesk její o pýchu se láme. Tož v dobu zalétám, kdy Jerusalem se vzepjal s Římem k boji poslednímu, sám sláb a vylhaným jen sveden králem 6 v šílenství kles’ a podleh’ katu Římu. V tu dobu zoufal jsem tvým nad spasením – ba klnul tobě a tvé velké vině; dnes kletbu výše víry v spásu cením: nehodno’s vstoupit ve svých tužeb síně. Řím tehdy štval tě, židovský ty lide, tys ale šílil víc než dravé zvíře, snil’s, nehodný, že spasitel tvůj přijde – a vlastní krev jsi pil v tě mrzké víře. Brat bratra bil, syn vraždil otce, matku, syt vášní děvu hoch a matka dítě; chtíč hladu, krve, vilnosti a statku tě zpil – jak podnes mamon opijí tě. Tys nehty vtisk do římských vojů masa, jak tigr krev jsi ssál, žoldnéře rdousil – o tehdy šílil jsi co litá chasa, a osud meč své pomsty na tě brousil. – Tvé krásné město hrdě rozmetali, že nezbyl kámen z oteckého prahu, do světa úhlů všech tě psance štvali, tvé bědy věkům dálným na výstrahu. I bloudě světem, klnul’s tomu Římu, v své slepotě jsi nezřel vlastní viny, já ale slyšel jsem tu z města dýmu hřmět kletbu jinou – na tvé vlastní syny. 7 A kletba splněna. Tys povrhelem, že neučil jsi srdce víře lásky, že’s zůstal nejlstnější – bezcitnou z šelem, a nejhlubší ryl v čelo lidstva vrásky. Tys povrhel s tím v tváři s Kaina znakem, jak vždy a všude vyvolený k tomu, stáť v řadě lidstva na pranýři takém, pokud v své srdce nevrátíš se domů. A Říme, ty kam’s bloudil v pýše duchem, že těch, jimž čela rozbily zdi tvoje, jsi kletbu přeslech’, aniž v srdci hluchém se nezachvěl, dál slavě hody svoje. By zotročilý vnuk i Karthaginy byl zhoubou klnul tobě – moh’ se’s smáti: pád tvůj a kletba se co pouhé stíny před touto kletbou co před sluncem tratí! Odsouzen zášť a tmu do světa síti, pokud se nepokoříš před národy – zdaž déle světu hodláš v oči zříti, smývaje kapkou svěcené stud vody? O Rómo ustaň – nebuď pekla výhní, tou nebuď ranou lidstva rozjitřenou, – již lásce zbuduj chrám a k světlu tíhni, i padne kletba, satana že’s ženou. Vždyť tmou a záští zač tu vedeš boje, 8 je svato tak, jak zplozeno by rájem – tím bojuj teď, leč protkni prsa svoje, by smyla’s vinu krví svou na vzájem. Dřív nebo pozděj – jednou bujně zkvěte, co z Kostnice zaseto v srdce věků – a dnes-li tebe stará rána hněte, již zítra nebude víc na ni léku. Kde jsem, že slyším steré zpěvy zvonit, jichž rajský zvuk mé tklivé srdce jímá – až vyschlý zrak počíná slzy ronit, budí se naděj, co v mém ňadru dřímá? Znám vás, vy vlasti srdcekojných zpěvů; na vás vylila krása něhu svoji, – jen osud ve svém neustává hněvu a jako povždy, dál proti vám brojí. Vám srdce mého nejsladší zní tluky, vy čisté, zdravé, nepojaté divy – těm běda, své na vás kdo vztáhli ruky a klnuli vám – slovanské vy nivy. Však jiná kletba stíhá po staletí ty syny naše – a ne z toho světa – duch její divé orgie rád světí, kdy ve střed jich svij zlaté jablko vmétá. O Slavie, tvá mysl holubičí jen cizině se jeví, doma sváry 9 tě hyzdí, krásné snahy tvoje ničí, a soused jestřáb v své té tiskne spáry. Ty mlčíš? – o jak nehodno je tebe, mlčeti ještě, kdy už kámen mluví; – dnes při vzdechu to ještě trochu zebe, a zítra snad ti bude mluvit krví. Jen slovo rci, a jeho zvuky zlaté pro volnosť celé světy rozhlaholí. Rci – právo vrátí se nám v pouta spjaté, rci – zmizí svár, jenž v srdci srdce bolí, rci – bude písní nejsladší tvé slovo, jím jen se vrátí na svět lidstva spása, v nadšení nad ním srdce otrokovo i vítěze si stejně pozajásá. O lidstvo za myšlenky bojující již nedli při kvasu a vzchop se rázem by planoucí byl úmysl tvůj svící ráj by se mžikem vrátil zase na zem. Slyšelo’s kletbu nebes v den své bídy, že’s nehodno vjít do volnosti chrámu? Dnes píseň má v tvář tvou piš její stydy, že posud nad tebou svou naděj lámu. Chtěj – války minou, hlas tvůj trůny sřítí, i pouta spadnou s šíje, vzejde světlo, ples míru, lásky, volnosti se vznítí: 10 nebude toho, co tě dříve hnětlo. Chtěj – však ti toho celou chtíti mocí to kletba tvá, že posud nechtělo jsi, že v jasný den jsi spělo v pusto noci, že duch tvůj rád svá vlastní pouta nosí. Tys místo volnosti si moci přálo, jen místo světla záři barvy jiné, ne žitím – rozkoší tvé srdce plálo, a zřelo’s klidně, jak můj národ hyne. V plemenný boj jsi věrné štvalo bratry, sousedy sváříc, vraždilo jsi slabé; sám Albion za vzorem římské chátry z popelův Indu svoje zlato hrabe. A na rumech volnosti milionů Jonathan vztýčil světla stan a práva, leč volný sám se Rudých usmál skonu a s otroky si hrdě pozahrává. Svěřepý Turek smí tu týrat ráji, ty vidíš hřích, a jen se směješ tomu, tvá zlekaná hruď darmo si to tají: – jen za to spása vyhání tě z domu. Kdo bez citu zří umírati druha, jen se smíchem sleduje zápas jeho, zdaž hodna žíti volně hruď ta tuhá a nečtla sama sobě soudu zlého. 11 Ne to je volnosť, jíž si otročením dobýváš – není pravdy světlo jasné, jež vznítit vědomí chceš utlumením, ni to je láska, při níž národ hasne! O kaj se již – leč v srdce svého hloubi, tě neočistí slova – kaj se činem, nechť láska, lidskost s tvým se žitím snoubí, by nestyděl se člověk – slout tvým synem. A jako syna ustoupila víře ta víra otce přežilá a kruchá: nuž lidstvo! rozvěj peruť svoji šíře – a vztyč až do nebes tu víru ducha. Hle, nebe samo tobě otvírá se, prchají chmůry, hvězdy planou v míru, i vidím den, kdy staneš v dávné kráse, tu kletbu smyjíc očistíš mou víru. Pak národy zas různé pravda spojí v rodinu velkou ve svatvečer spásy, své lidstvo rány na vždy láskou zhojí a mocné plesu hymny zazpívá si. Nás nebude tu více – v duchu ale s ním zaplesáme, jati výhrou boje; den míru svitne v kráse neskonalé: – to lidstvo cíl je tvůj – buď snaha tvoje! 12

Básně v knize Ruch 2: