Náš román.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Náš román.
I.
Zašel jsem tam, kde hudba hrála, a v kole hlučný vířil ples, by mozek se mi pozatřásl, a duch zanícen výš se vznes. Než slabém lampy při kmitu, když dohořívá k ránu, – šel myšlenky jsem nasbírat nového do románu. Kolem mne pestrý dívek kruh myšlenky plané, lživé, tu stih mne tvého oka šíp: já uzřel „slovo“ živé. Myšlenky se mně rozběhly, cítil jsem v srdci ránu, a vrh se tobě ku nohoum: „pojď, dívko, do románu.“ 130 II.
Tak jest a bude věčně věků, že proti lásce není léků. Jeť příliš příkrý srdce svah, – střemhlav se v propast kloní, že, než se člověk naděje, s ním musí skočit do ní. III.
Tak krásna jsi, jak hvězda na nebesku, jak lilje něžná s růží v objetí; půvabná, jarní den jak v ranním lesku, jak noc rozkošná v luzném podletí. Posílám vzdechy k hvězdě na oblaky, když růží osvěžen jsem z mdloby vstal; k té ranní zoři obracím své zraky, když umdlen – celou noc jsem proplakal. IV.
Jsem tak, jak jsem – jak čas mne stvořil; upřímný, prostý, někdy drzý; jsem rád, že jsem, leč často přece ten boží svět mne pozamrzí. 131 A zastesknu si po tom kraji, kam někdy duše zaletí; rozepnu křídla, abych skojil v tvém, drahá, touhu objetí. V.
Tys jasný den, já tmavá noc; tys dennice, já bouřný mrak, však přece hromy nevládnu, ni blesky metám, jak tvůj zrak. Bůh svědek! kde a kdy tě potkám, ty hromovládkyně krásná! že blesk mi zrovna do srdce udeří z čista jasna. VI.
Co jen ti lidé všechno vědí, že prý se rádi máme; my si to ještě neřekli, a už se dlouho známe. A než si ještě řekneme, že tak se rádi máme, tu lidé nás již rozvedou – že víc se neshledáme. 132 VII.
Ty klečela jsi u oltáře zhřížena v knížky modlicí tak krásná, zbožně uzardělá – myslil jsem, že jsi světicí. Já poklekl; jsem hříšník velký, bych, svatá, před tebou se kál; tys zvedla zrak, a z černých očí se na mne – šotek pousmál. VIII.
Tvé srdce měkké – útlounké, a něžné je a tklivé; já v prsouch skrýval železných i srdce ocelivé. A to tvé měkké srdečko o moje zavadilo, a srdce pevné z ocele ve dví se rozlomilo. To jsou tak v lásce protivy, nač o tom ještě šířit slov, že měl jsem srdce z ocele – – čím tvrdší, tím dřív pukne kov. 133 LADISLAV QUIS.

Básně v knize Ruch 2: