Na rozcestí.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Na rozcestí. (Mrtvý píše živé.)
Madame! – Když poslední jsem v rozchodu vám na ručinku vtiskl políbení: tu tváře vaší milou podobu jsem v mysli skryl – o líbezné to jmění! a blah jsem byl a neznal chudobu. Však mně tak málo květlo potěšení – – hled poslední! – víc nebylo mi dlení. – A smavé dítky jak když vraždí matka ocelí dravou, jedním krutým mžikem: tak já jsem stal se krutým vražedníkem, tak já povraždil tichá neviňátka, dvě nemluvňátka sotva zrozená – dvě slzy vyroněné v polou. – – 213 Jak duše Kaina těžce prokleta, tak nešťasten já bral se do světa, vždy dál, vždy dál, bych víc se nevrátil a abych čas si cestou ukrátil, zahvízdal jsem si něco k radosti: však Kaina veselí víc nehostí, a já zas v smutku brzy sklonil šiji, vždyť znáte ji, tu divnou melodii, jak srdce nemá potěšení žádné a vadne – vadne – až uvadne. – Madame! poslyšte, vypovím to krátce, jak na vše zpomínám as jako ze sna. To byla noc tak nevlídná a děsná, a jak ubohé dítě ve pohádce jsem dlouho – dlouho bloudil lesem, a trní – trní krutě dřelo, a srdce – srdce krvácelo. Tak octnul jsem se na rozcestí, kde kámen šedý, svadlé věnce pod lípami poutníku věstí, že chudý hrob to zatracence. – Snad že jste na ty sladké chvíle zcela i na místečko milé zapomněla, že Byrona jste jednou v lásce měla, že chodili jsme do stinného dolu 214 a na kameni sedávali spolu. Však tomu dávno již, a čas vše mění, a já tu sám teď seděl na kameni, a lesklá bambitka se na mne smála, než vy jste dlouho, dlouho prodlévala, a hlava má tak podivně mi hřála: – tu ve hlubokém hvozdě padla rána – – však člověk věru spokojí se z mála, kus olova a prachu také trochu, – co víc si přeješ, opuštěný hochu?! – Po dlouhém čase pak, když jednou z rána jsem ze sna probudil se v polou jen: na rozcestí jsem ležel v černé zemi – chýžečka maličká – šest kolem stěn, stěn nejmenších to jistě mezi všemi; šest kolem stěn – chýžečka maličká, a na střeše zelená travička, a vůkol ticho jako v hrobě bylo. – Teď se mi tu již ovšem zalíbilo; vždyť spravuju své hospodářství malé a dostatek mám všeho převeliký, i myšek stádce, broučky hrobaříky. O přijďte jen a uvidíte krásy a uslyšíte sbor můj mnohohlasý: vyť v hudbě výborná jste nade všemi, mistrně vehrála jste do srdcisrdce mi 215 tu píseň divokou. – O pojďte již, hlavinku skloňte zde na černý kříž, vždyť nežádám z těch krásných časů všech – jen jednu zpomínku a jeden vzdech a slzu jedinou, jež milou vlahou svou by ve světničku tichou prodrala se a po mém srdci aby rozlila se a zacelila ránu – ránu hlubokou. – O kéž pak v krásném tomto světě nám žití krásné znovu zkvěte! – Zas bloudit budem u potoka v dolu a z jara radovat se zas jak děti a nejkrásnější kvítka hledat spolu. Pak zas vám budu vyprávěti, jak trpce úpí robi kletí, jež k temnotě krutými řetězi až k zoufání upjali vítězi. – Však přijde čas a otrok, titan spjatý, prokleje los svůj peklu jenom svatý a zdrtí porobu a pouta kletá, jež tyranům v jich hříšná čela vmetá. Pak svoboda se zastkví v kráse nové, a z dálky připutují národové a poznají se v tomto znamení a poznají i bratry svoje chudé a poznají, jak byli mámeni. 216 Pak národ národu zas bratrem bude, a země zemi sestrou milovanou, pak srdce lidí svatým ohněm zplanou a králem nejvyšším pak provolají ten zákon, k němuž srdce jen se znají, ten zákon sladký, břemen neznající, jejž koná člověk s úsměvem ve lící, ten zákon boží, zákon andělů, jenž žebráku i pánu stejně vládne, jenž věčně mlád a nezná stáří vrásky, ni podplatku, ni nedůvěry žádné: ten sladký, svatý, boží zákon lásky! – Madame! pak nové zas nám mládí zkvěte, a budem jako dřív zas hravé děti: ty nejsladší vám písně budu pěti, sladší než andělů modlení věru, sladší než slavík druži pěje v šeru a než kdy čtly se v umělecké besedě – o pojďte, pojďte, sladká paní má! – Však marně tak jsem volal do večera. Hle, jahodníci tam se v domov vrací – s hošíkem malým ze vsi dívčina, Hošík umouněný jak všichni ze vsi, leč dívka krásná jako růže vodní, když první den nad černou hlubinou 217 v bělounký kališek se rozevila, až kvítka pohlíží k ní závistivě. – I vyrůstala chudá ve vsi dívka, a dvé matiček péči o ní vedlo. Ta první chudobnou jen košiličkou, leč druhá matka oděla ji skvostně: do očí čarovný jí oheň skryla a milý půvab do důlků na tváři a v ňadra vlila sladká tajemství, že hochům čarovala na potkání. Nejvíc vsak rychtářovu Jeníkovi, když prvně potkali a usmáli se a když pak častěji se setkávali, vždy mileji se usmívali a vřeleji se líbávali – syn ze statku a chudá dívčice! – – Poklekla u kříže a křižem znamená se pak ručky skládá na košilku bílou, na ňadra bujná, skroušeně se modlíc: „Můj bože, ty dobroto přespřílišná: smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná! – ba hříšná mnoho, mám Jeníka ráda, on večer k nám se do zahrádky vkrádá; však teď, – o teď již nepřichází více! mně srdce puká a vadnou mi líce – 218 můj bože, ty dobroto přespřílišná: smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná!“ – Tu slzí proud jí řine se po tváři, a vzdech za vzdechem ze ňader se rodí. Tak dlouho smutno klečí, až hoch malý pobídne, k domovu by vraceli se: „pojď, Bětuško, už je tak hrozná tma, a pozdě je a budem doma biti.“ Odešli a mne zůstal krutý osud, vždyť vy, madame, jste prodlévala posud. Já zadumal se do zármutku svého a myslel na ty chudé jahodáře: i na hošíka na umouněného, i na dívčiny očička i tváře. Já na oba jsem mysleti chtěl stejně – Madame, odpusťte jedinou mi vinu, že stalo se mi jako obyčejně, že mnohem víc jsem myslel na dívčinu. – Již mladé jitro rdí se v rozednění, a posud v marném čekám polosnění. – Však slyš! – Jaký to šum zaznívá z dáli a rozléhá se po hlubokém lese? vždy blíž a blíž se temný rachot nese, vždy blíž, až měsíce srpeček malý 219 na rychlý vůz svou chladnou záři leje – a ve voze? – tam paní, krásná paní, jak slunko ve poledním usmívání. – Tu náhle vůz se chýlí ze koleje a bez milosti vrazí do kamene, jenž nad mým hrobem chudičkým se klene, a vozka hned: „to aby čert už rohatý!“ vzdychaje na „zlodějskou“ cestu kleje, a dáma šeptá: „Ach, toť kámen proklatý!“ – Madame! – Já poznal líbezný váš hlas, jenž vyrušil mi hrobu mého klid, a rychle chtěl jsem vůz již zastavit a prosit vás, byste přec sestoupila a byste dobrou mi jak dříve byla. Než běda – běda, vůz již dál uhání, nade mnou smutný les jak dřív se sklání a rychlým větrům útrapy mé věstí, jak krutě tíží osud dvojatý: že neoplakán tlím tu na rozcestí – že tlačí mne váš „kámen proklatý.“ 220 FERD. ZAHRÁDKA.

Básně v knize Ruch 2: