Na hrobech Indianských.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Na hrobech Indianských.
Zem svobodná a přec tu bezpráví, jak děsnějšího neviděly světy, krok každý křivda, zločin krvavý, a každý ples vítězné oslavy divoký vzkřek, jak nehýk barbar kletý na zříceninách Romy před stalety. Když tyran stele na vaší si šíji a deptá v prach vás mrzké poroby, tu na poplach vám všechny zvony bijí, když Huron padlých tančí nad hroby, jež sami v hrdlo již mu tiskli nůž, tu divokou je šelmou rudý muž a děti strašíte tou komedií; 138 když ale lid, jenž cizé dobrodruhy a vetřelce tisk vřele v náručí – a dobrý lid, jak žádný v světě druhý, když po kapkách se krve umučí, a v srdce, jež vám v družství otevřené se jako v posměch olova kus vžene, ba na hrobech i jeho prokletá vítězná píseň Huronské víc hýká – toť do pralesů vnikla osvěta a přec-li kdo, že bezprávím to, říká – to lichý útlocit – to romantika. Oj romantika – tož teď píšu též, jen abych déle uměl psát též v rýmu, jen abych vtělil z mozku ten kus dýmu a oblek v roucho fantastovu lež, bych na chvilku tím jiné pobavil? – Aj, toť bych v čárce pero zastavil, jímž jiní marně k témuž cíli vládli, kdy nechtěl den co den ten rod váš padlý, by hanbou kdos mu čelo zohavil! – Leč – budu psát, vždyť lichými ne slovy; vždyť viděl jsem tu zem, jak čarný ráj a čistá, modrá tak, že azurový závodit nemůž’ s nimi nebes kraj.kraj, 139 a v bezednu se jejich lesy třpytí a táhnou v dál, že vrcholný ten lán, když na něm slunce zář se rozesvítí jest jak ten rozvlněný oceán a ptáče každém suku na širokém a zpěv se mísí v každý větru dech a z křoví laň velikým zírá okem a nohou jako struna tepe mech a z pod větviny dlouhé, tmavostinné se řeky proudí čisté, křišťálové jak slza, jež se z pod oboří vine a vodopády barvě ve duhové stříbrným pásmem se skalin se lijí a v květy hází perly démantové a lesy šumnou plní melodií. A praerie ty dálné, bezehrané, kde pestrých květů živém ve záchvitu, jak démantů vsázených v malachitu a do nichž vítr-li jen pozavane, by člověk pad v ty vlasy rozčesané a toto vše – ta krása neobsáhlá, co z ní je tam, kam vaše ruka sáhla? – Kde Wigwam stál, líhnou se bezměrá ta vaše města hladové jak houby a v lesích pádná houká sekera den co den množíc vaše dílo zhouby 140 a z lesů fenc’ praerii rozřeže a po jezerech letí pární šrouby a v svět roznáší vaše loupeže. Ba všechno, vše jste sobě osvojili a k otroctví si skladli pod nohy, z vás každý svou zve tu neb onu míli, kde díl má země té syn ubohý? – kde osvěta nešena temnot robu? – Jej vyštvali jste odsud jako laň a nemá místa pro své hlavy mdlobu, jej rukou jemnou odvádíte k hrobu, z kad příští rok jej vyštve vaše zbraň, to pro dolar a ten buď klet, kdy prací tou celý velký národ dokrvácí! – Kde osvěta se ptám vás ještě jednou? Já viděl lid ten před vašimi domy, jak s žebrákovou čekal tváří bědnou, a marně čekal, ven až na něj shlednou a hodí drobt, co padá pod stoly! A div, že srdce při tom nepuklo mi: syn země té žebrácké o holi! Kdo k bratrovraždě štve jej každý den, kdo podává mu družnou pravdu dnes a zýtra zákeřník co slézá ves a vraždí jako zvěř i družný kmen? – 141 Kdo daří na oko jej kusa cárem a zýtra kupčíků šli pronárody, by vzali mu jej zas a shnětli žárem – by nechtěl zpět jej zas – hořlavé vody? Kdo bezbranné v dům láká náčelníky a vraždí je, že sotva přes práh kročí a nade tím-li lid se rozdivočí, kdo věsí na chvoj jej jak loupežníky? a tich-li přec, kdo přec jej zabije i pod posvátným znakem Unie? a vraha, jenž se v lidské krvi brodí jak střelil ptáka by, čí soud zas svobodí? Volnost jste sobě zbudovali tady, evropský otrok nesní ani o ní, zde samozvanec víc se neutroní, leč – jaké stavili jste na zaklády? – Být prorokem je věcí zvšednělou, ač ten co ve prach zmučil před věky pro bídné zlato Hišpan Azteky teď přes celou svou pýchu zpanštělou v té, již byl jednou v rumy skácel, zemi, je otrok otroků sám mezi všemi. – Vy buďte volni všeho ze světa, že z prachu k vám zřít budou otroci 142 a svítiž si ta vaše osvěta, jak nové slunce tmavé do noci a stavte všemu, co je lidským, tróny, že řekne rozum: spasili jste nás; či srdce lidské nebude se vás též jednou ptát: kde padlé miliony? kde Abele si nechal Kaine vrahu? kdo za vás odpoví v tom celém vašem blahu? kdo ze světlé té záře kolem hlavy vás rudého paprsku hanby zbaví? – 143

Básně v knize Ruch 2: