Kletba poslání.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Kletba poslání.
Jak mladé slunce chrámu Apollina, lesní dostoupil stráně statný jun a zlatou lýru do svého vzav klína, pochvatem něžným sáhl v stříbro strun. Však jako uštknut zpátky trhl rámě, – na místo lýry žhoucí cítil kov a shlédnuv níže, meč zřel skvít se v plamě, – na místo strun – tré krví psaných slov. „Což ďábel na mne z pekla kouzla dýmá?“ a zděšen meč chce z ruky odvrci, než ruka přimrazena jílec třímá, a pěsť jej vřele tiskne ku srdci. 40 Stmí se. Hlas zazní, jak kdy Cyklop ková: „Již dospěj k vznešené své úrodě! Meč úděl tvůj. Tvým heslem jeho slova – čti!“ – „„Zpěvem k činu, činem k svobodě!““ „Zpěv ovil ti již skráně kvítím vnadným a v srdce vštěpil růží vonný zdroj, však nezryl ještě ňadra vrahům zrádným, a k činům nerozchvěl oteckou zbroj. Nuž ještě jednou chop se lýry svojí a k bratřím zapěj písní Záboje, pak pomni meče – slov krvavém v znoji a s nimi svatého spěj do boje!“ Však dobýti-li chcete hradu pevna, kde utýraná volnosť v poutech lká, vás jedna vediž mysl stejná, zjevná, jen ta vám ku vítězství požehná. Než jako s ní i nebes dobudete, a vzdory nést celému lze vám století, tak proti ní hřích blesky do vás vmete, a k smrti sprovodí vás jeho prokletí!“ A hrom si k tomu svoje zapěl Amen a blesk zapáliv širou temnotu ve srdci mládce zažeh’ mocný plamen, jenž ze snění jej zbudil k životu. 41 A protřev zrak zas držel v ruce lýru, z jejíž se ňader bolný vydral sten, a duše v pěnivém vzkypěla víru, sna z květů pučel jasný, parný den. A sivý sokol se skály se vznesl nad mládcem mířil v nebes slnotrůn, jakoby boje opověď tam nesl, vždy výš a výš, už nezřel víc ho jun. I mávnuv jako mečem lýrou, pádí pryč z chrámu svaté, tiché milosti, víc nezřelo ho nebe jeho mládí... kdož ví, ký dům ho nyní uhostí. *
Zapadlo slunko v tůni zkrvavenou, černým se pláštěm země zastřela, v divokém štěku feny lesem ženou, co umrlčina krajem začpěla. Pěvcova pláně holá, osamělá, tajeným bolem často povzdychá, kdy černá bouře, v dáli rozdunělá, zde zmírajícím echem utichá. Jak kouzlo nebes pěvce požehnání kochaným veždy dýše bydlištěm, 42 mír z vlasti vypuzen tam hlavu sklání, kdy proudy krve jinde myjou zem. Jen ve snách lesík divné mívá zření, jak orel slavíka by hrdlem pěl, a slavík hlas svůj v rachot hromu mění, jak v závod s třeskem mečů, s hřměním děl. Ba s hřměním děl, jež mládec svatým heslem jak Titánům by kyna vyvolal, by pozatřásl krále – kata křeslem svobody zlatých stékaje lid skal. Již ohňokruhem duch se vzpoury šířil, a jeden zemí šlehal spásy žár, lid mstící tyranu již k srdci mířil, jen krok – a dravci utnut skles’ by spár. Jen krok....krok... a národ zajásal by v slávě, svůj prapor vetknuv na královský hrad, jen krok....krok... a v purpurovém hávě volnosti kněžka šla by žertvy žhát. Jen krok....krok... avšak druh černý kata – krále znal v srdce lidu vhřížit símě zlé: tu ten, tam onen nechce sloužit dále, a červ již konal zhoubné dílo své....své... *
43 Nad horou černou káně poletuje, v smutečný nebe obleklo se šat, v noc divé vítr melodie duje, a na divný to měsíc svítí sad: tesané stromky, ovoce jich z masa, a tam – jak poslední by pomsty vzlyk – protknuta mečem lýra bezehlasá, a nad ní v houpu – pěvec – bojovník....bojovník...

Básně v knize Ruch 2: