Jízda k nevěstě.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Jízda k nevěstě.
Jel mladý hrabě z večera, jel lesem kolem jezera. Už měsíc vzešel na blankyt a na vodě hrál jeho třpyt; les krajem vrhal černý stín. Ah, což mu stín, co luny svit, což po tom, že se blíží noc? – jej vábí lásky čarná moc tam v pyšný zámek – nevěstin. Kůň letí jako živý ďas, však nepředstihne rychlý čas. Už duchů doba – půlnoc blíž – 86 a mrtví z hrobů vstávají, ztracenou lásku hledají: – ty že se duchů nebojíš? Strach – duchy – marná babská řeč, – mám silné páže, dobrý meč! – Šum vichru lesem táhle zní, a na vodě se lůna chví. Slyš – jaký zvuk to – lesa šum, či pohřebních to hlahol dum? To píseň – vábný, tichý zpěv – a nikde živa tvora zjev. „Zapějme píseň veselou a v svatební se dejme rej; nevěstu máme spanilou, jí ke cti každý píseň pěj. Zapějme píseň veselou!“ A hrabě hledí s úžasem, odkud ten zpěv zaznívá sem, však nikde, nikde tvora zřít, – jen vichr počal děsně výt. „Má z vodních par utkaný šat a věnec z vodních lilií, lahodný se k ní spánek vkrad, a o ženichu sladce sní. Má z vodních par utkaný šat.“ 87 „Jest její ženich švarný pán, a vysoký jest jeho rod; on ke sňatku už přichystán – nuž svatební chystejme hod. Jest její ženich švarný pán!“ „Zbuď nevěsto se spanilá, už jede, jede ženich tvůj; dost si se o něm nasnila, ber svatební už věnec svůj. Zbuď se nevěsto spanilá!“ Kůň řehce, větří, vzpíná se a nechce ani z místa hnout, a hrabě patří v úžase na vodě luny ve jase ku břehu bílé tělo plout. Kol těla vzdušných postav roj se lehce vznáší nad vodou; vlnami zmítá nepokoj a úzkostně se k břehu pnou. A hrabě zděšen zírá blíž – ty že se duchů nebojíš? Strach – duchy – marná babská řeč, – nač páže máš, nač dobrý meč? „Tvé lože bylo studené, on lepší, teplé chystá ti; 88 on pojme tebe v lokty své, tam sladce budeš dřímati. Tvé lože bylo studené.“ „Hle, ženich tvůj už na cestě a u tebe už bude hned; jak spěchá, touží k nevěstě – tak rychlý jest jen duchů let. Hle, ženich tvůj už na cestě.“ A kolem hlavy hraběte se vzdušných stínů míhá kruh, – – pryč, pryč – já neznám děvčete a divý smích mu zazní v sluch. „Chachá – ženich už na cestě – hoj, dovedem’ tě k nevěstě! Už dolů, dolů s koně spěj, ať svatební se počne rej; a kněžna-li tě pohřeší – však on ji jiný potěší.“ „Nevěsty lože chladné je, však ve tvých loktech okřeje. Hoj ňadro k ňadru tiskni jen, už brzo svítat počne den, a spíše slunce v podletí ta svatební noc odletí. 89 Nevěsty lože chladné je – chachá, v tvých loktech okřeje!“ *
Nedojel hrabě k nevěstě, a marný po něm všechen shon. Když nejhezčímu děvčeti tam ze vsi hrany zvonil zvon, jež vytáhnuli za šera rybáři v lese z jezera, zněl umíráček hraběti. Nedojel hrabě k nevěstě – zůstal on někde na cestě. – – 90

Básně v knize Ruch 2: