Dalibor.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Dalibor.
Na Hradčanech, v královském to hradě, jak když Jasoň zlaté vznáší skráně nad skalnaté Krkonošů báně – Vladislav král v panstva valné radě na trůn zased v moci své a slávě. Koruna na pomazané hlavě, posvěcena svatým nebes pláním i tím předkův slavným vojováním, stkví se mu, a rudý mramor stěny září její plane pozlacený; v ruce třímá žezlo moci jaté jako Joviš bleskův svazy spjaté. Králi v boku v slávy jeho lesku jako jasná luna na nebesku králová se stkvěje milostivá: v tváři sladké plane růže živá 183 a z podbrví jako z noci temna hvězdných očí svítí záře jemná. Kolem trůnu pestré panstva kruhy jako vyzlacený krunýř tuhý rdí se v slunci, jež tam se prestolu proudy záře na ně vrhá dolů. V pozadí pak sloupův ve zákrytu – rudé mračno jasném na blankytu – ve krvavém plášti zahalený o meč vzpírá kat se zamračený. Po předsíních, šírém hradu dvoře rozšuměné hučí lidstva moře, vzplanouc bleskem, rozzvučíc se jasem, s trůnu když sem padne záblesk časem, a v té bouři jeho rozkypěné jako troska loďky roztříštěné, když jí vichr strážný stěžen skácí, Dalibora osud se potácí. On tam na podhradí, vzdálen lesku, královské jenž tuto zlatí síně, střežen v mračném halaparten stíně na poslední hotov vkročit stezku; hranatí žoldnéři černým kruhem jako sloupy ve vězení tuhém 184 brání nebeských i světel záři vniknout v bledou Dalibora tváři. Jenom jeden paprsk struny tklivé jako hvězda, ježto s nebe padá, do temné se oka noci vkrádá, budě kouzlo moci zázračivé. Kyne král a šumot mizí kolem, a za věrným mračných soudců stolem nejvyšší se sudí země zvedá; pergamenu blána svitá, bledá v ledovaté jemu ruce tkvěje, z níž jak z hrobu mrazný zádech věje. „Mocný králi“ – hlas tu soudce věstí – „známo, že to zvykem země jesti, aby tomu, komu žití brána roku soudem věčně zavírá se, v předsmrtném tom, plném záhad čase jedna milost byla prokázána. Jest pak vězně Dalibora ždání, dřív než k špalku svoji skloní skráni, třikrát vzrušit struny rozechvění k poslednímu písně probuzení!“ – Milost dána – panoš v služném spěchu slední nese Daliboru těchu, 185 a již z dáli struna stříbrostkvělá prvním tknutím vzduchem pozachvěla. Rozlilo se kouzlo zvuků kolem jako stříbro luny hájem, dolem, tiché z prvu, plné bájných mocí, v májové jež probouzí se noci, jak když lehké víly po pažite kolo točí luny při úsvite, neb rusálky svůdné laškujíce po jezerních po vlnách se honí a své zlaté kolem pstrouce kštíce zvonky vodních liljí, růží zvoní – dále šumné, plné čároznění, jak když větřík křovím, hájem věje a tam steré květy rozechvěje, v noční jež se pohroužily snění: třepytá se vzduch v tom šumův roji, až se zdá, že každý prášek jeho jakby ku poskoku letu svého prozpěvuje sobě píseň trojí! Slouchá lid po šírém po nádvoří, cosi v oko, ve tvář se mu vkrádá, a an srdce tajně v prsou bádá, on vždy hlouběj v píseň duši noří. – 186 Náhle z různých těchto čaroznění jak ze šumných lesů kosa pění píseň proniká teď srdce tklivá. Takým kouzlem souzvuk její zpívá, že i tony všech těch bájí tklivé, v květoucím jež zbudily se háji, samy zmlkše písni naslouchají. Nese vzduchem cit se lásky tklivé jako slunce paprsk zlatostkvoucí, jímž se v sadě růže zardívají; zvolna ve dvé písně ton roztájí, a ve slastné pohře lásky vroucí sladký dvojzpěv touhou okřídlený jak holoubkův párek větrem vroubí – kolébá se, tu zas sladce snoubí, hned zas různí, toužebně se hledá a kdes na samotě s žalem sedá. Bolným tknutím strunou vyvržený tón žalostný zase větrem bloudí a jak supem hnaná holubice aneb dumná v háji kukavice žaluplnou touhy píseň loudí, až pak, večerem jak kvítko polní jasnou slzou bolu pouvolní. Z žalů těch, jež v tichý pláč se ztrácí, jak když v harfy Aeolovy znění 187 rázem noční bouře zaburácí, vášnivá se píseň rozplamení: těká větrem žalostivé lkání, k nebi bouří, zas se v propast sklání, s vášní, bolem v zoufalství se motá, po pustinách šílenstvím se honí, v syřící pal žhavé slzy roní, až pak shlukši všechny vášně, boly skalnatými zarachotíc smoly výkřikem se rozekotá! – Jeden povzdech lidstva davem trhl, když ten zlozvuk struny v sráz se vrhl – s zrakem duši, s duší srdce zdvíhá zlatá kde se struna vzduchem míhá, a již dále jakby pro úlevu klidnějšímu nástroj zvučí zpěvu. Vane větrem harfy rokotání, dumné, plné přitlumených ždání, bázlivě se kolem struny vine, hned proniká, hned zas v dáli hyne jakby ze zakletí hradu dálna krásky jaté lkala píseň žalná, až pak v tony probouzí se vroucí a vzduch takým kouzlením napájí, 188 jak když čárným prutem rozehrají zlatého se zámku stěny stkvoucí. Náhle, jak když zpěvným nad skřivánkem, k nebesům jenž ranním spěje vánkem, černé křídlo supa pozašumí a tak rázem jeho píseň ztlumí: šumotání divé větrem hučí, syčí, chřestí, nočním výrem skučí a tak běsně větří se a rotí, že až vzduchem bouře zarachotí! Letem zpěv se mužně v bouř tu zdvíhá, jak když v mračno černé, roztrhané slunce zlatý záblesk pozaplane, a již různých zvuků boj se stíhá: zvučí píseň, hned zas bouře běsí, souzvuk láme, s chechtotem jej vlíká, jak když černých skalin přes útesy jasný pramen vichr v propast smýká; než tu píseň vírem probírá se, zvoní jako jasné rány meče a provlekši z rachotu se seče zapáleným tonem rozhárá se. Heká bouře, pouští vzdechy táhlé, slední hromu ranou zarachotí a již v chrapotu se k zemi rotí a kdes ve propastech zdechne náhle. 189 Jako anděl nebes na vrcholi vítězná kol píseň zahlaholí! – zahlaholí – v něžný ton pak spadá a v horoucím zlatých citů plání, jak když rytíř před kráskou se sklání, k nohoum pěvce svoje věnce skládá. – Ještě vzduchem hradu po nádvoří čarné písně vane ohlas tklivý, lid však již se Daliboru koří královské tam slávy nedbanlivý. – – Druhou písní pěvce struna skvělá na podhradí vzduchem pozachvěla, zvučným proudem vzhůru k hradu plove, vniká v krále síně mramorové a tam panstva zlatém na krunýři zazvoní a klenbou pozavíří. Hne se mužům srdce pod ocelí, a síň slouchá, jak když král to velí. Klidným tokem písně vlny plynou, zalaškují, zas se k sobě vinou, pohádkami luzně zahovoří, jež při krbech rodné kruhy tvoří, s hrdličkou se rozesmějou v háji, hned zas v poli s dívkou zazpívají, 190 se skřivánkem vzhůru plovou směle, nesouce k jasnému nebes krovu z dolin zbožnou duši rolníkovu. Ráz – a jak by rukou rušitele, s mečem jenž na klidné padá chaty, rozšinut byl oblouk struny zlatý – cizí jakýs zlozvuk klenbou krouží, že i mazům dech se v prsou ouží. Duní větrem kopyt dupotání, hlučí zloba rozsápané láje, slyšet starců, žen a dětí lkání, až pak s kletbou, jak když svaté háje pod mlaty a topory se kácí, v hlubokém se boru píseň ztrácí, zasténavši pláčem holubiným. Tajemné dál jakés temné dumy nově tknutá struna síní šumí: poletuje píseň – holubice, poletuje k větvi od větvice po úvalech, po skalinách bloudí a jak potok smutné hlasy loudí. Zmáhá dále ton se písně spjaté, jak když z noci vstává slunko zlaté, a po síni mocí čaroděje nové kouzlo zvuků porozleje. Vroucí píseň mužném ve nadšení 191 královskou se klenbou rozplamení a jak žhavé jiskry ze plamene srší kolem tony zapálené! Vznímá vzduch se, bouře větrem vládne žhavé blesků stíhají se seče, duní rány mlatů hromopádné, zvoní steré o krunýře meče, až pak, jakby celá bouře k zemi sřítila se s blesky, hromy všemi, písně vírné zvuky doburácí! – Klidu mžik – znenáhla, jak když z luhů po bouři se modrá pára zdvíhá a ve zlatém oblak spjata kruhu po nebeských výšinách se míhá: nové tony zvukem prokmitají, až ve výši v zbožnou píseň spjaté jako nad obětmi dýmy svaté modlitbami v nebe pronikají. Planou síní panstva žhavé zraky, mocně bijí srdce pod krunýři, a když píseň zašla nad oblaky: „Záboj! Záboj!“ klenbou pozavíří. Tonův šiky opět větrem víří, mocným proudem v síně stan se derou, 192 jak když bubny rachotem se píří, steré rány v hlučné síle perou; bujné písně, zvučné doprovody pádné vedou krokův chorovody; různo zvoní mečův, kopí chřesty, krunýře a prsa pod krunýři válečnými pokřiky a věsty ve vzduchu se pozvédají, šíří. Ržání koňstva, vřava bojovníků na všech stranách houfně pohlukují písně o meč, meč o lomoz křiků, křiky o hlučná se hrdla trují, a vzduch plný zpěvů jest a vřavy. Náhle šumot větrem vládne celým, a kol hlomoz; všaká píseň hyne, jak když nade vojskem rozbujnělým královský se prapor porozvine; avšak dále hned zas hlučné zvuky v mocné řadují se sbory, pluky, prorážejí vzduchem v šíř a déli, jakby tábor vstával v pole celý. Hlučí písně proudem řeky valné, trou se přes hory a tesy skalné, že ty skály, jež se k proudu kloní, ohlasem se písní rozezvoní; hned zas v lesy tony zapadají 193 a jich hvozdy sborem rozhlaholí, opět přes luhy a přes údolí dál a dále k předu pospíchají a i skalné rozsedliny tísní, převlékají úsilnou se písní – až ta zvuků řeka se hlaholem šírým rozproudí se luhův polem. Avšak lesem, dolem, skalním svodem zlozvuk jakýs stálým doprovodem za písní se plukem loudí, syká, hned se ztratí, hned zas jinde vstane, jak když hádě, jež se zemí smýká, syčí v hory zpěvem rozehrané. Zasnuly kol písně krátkým časem, nespí vsak ten zlozvuk s hadím hlasem, syčí dále a s ním smrtibledá půlnočních se duchů píseň zvedá: – vanou vzduchem noci hrozné tony, a v nich sterá umírají skony. Opět písní zbudily se pluky, zbudily se na dvou stranách hluky, a jak tábory dva větrem víří, proti sobě hrobem tonů míří. Vzešla vojův zvoucích sporná vřava, jak když nebem dva se srazí mraky s hlukem hromu blýskavými zraky, 194 brzy tady, – tam zas píseň vstává hlučná, vítězná a zapálená, pod níž druhá svíjí se a sténá. Planou meče, boj se větrem klene, sviští šípů střely okřídlené, bubny víří, kotle zvučí jasně, a vším lomozem a vším tím chřestem královských slov vévodícím věstem vládnou zvuky, jako zvony hlasné – z nich již píseň vítězivá plane v boje vášní hněvem rozhárané. Tu však zlozvuk zákeřnický, vlčí na píseň se vítězící vrhne a jí s hlavy věnce slávy strhne, rozškube a zpěvné rty ji zmlčí, pak co Kain, jenž bratra zabil v poli, s šílenými v dálce mizí boly. Slouchá panstvo rozzvučené strůně, mnohé srdce těžkým vzdechem stůně, mnohá prsa bouří pod krunýři, mnohá tvář se opět studem pýří, a an jeden vzdech po síni tíhne „Milota“ v něm „Otakar“ se mihne. Dále zlatá struna Dalibora v zbožně vzňatém zvuku větrem plane, 195 jak když s hvězdných nebes s hora andělova píseň k zemi vane; tony božské s láskou vřelou, svatou plní srdce panstva září svatou, a vždy šíří jasný jich se pramen, z něhož písně jako hvězdy s nebe, božské záře lejíc kolem sebe, na vše strany zlatý hází plamen. Brzy zvuky, bolestnými vzdechy provívané, hlasem božské těchy prokmitají temné, žaluplny, jak by na dalekém na jezeře v zadumčivém stinné noci šeře žalobné se rozplakaly vlny. Do velkého srdce vlny padly, rozrušivše ve velké je moře, větší ještě rozšuměly hoře – neb již vzduchem bouře hromy vládly. Zvučí struna velkou epopei, jak když národové rozvášněni ve krvavém bojův ve plameni válečný zpěv jasných mečů pějí. Píseň víří, nad ní hromy vládnou, pětkrát bouří, pětkrát k zemi padnou, ale píseň jasnější vždy plane, vítězná ku nebes branám vane. 196 Slyšet cepův, sudlic ve lomozu obrněných rachocení vozů, palcátův a mečův dopadání, štěkot věžníků a koňstva ržání, slyšet kletby hrozné, vzteků hněvy, hned zas žalmů zbožné chvalozpěvy, a již opět rachoty se vrací, jak když hrady, města, chrámy svaté, v chrámech sochy mramorové zlaté pod tepoty palcátů se kácí. Roztřísknou se hlomozné ty hluky, a an dále paprsky jich víří – ku všem stranám světa trčí, míří zvuků bouřných obrněné pluky: v té se straně krví zalévají, o skalnaté jinde trou se hrady, tu zas símě božské sejou rady, nebo moře dálném na pokraji vítězícím pochodem se ženou a nad mořem slávy bránu sklenou. Všude jedno proniká však pění bojovných těch hluků hroznohřmění: božská píseň jako křídlo zlaté nese větrem slovo Páně svaté! – Slouchá panstvo, oči blesky kují, zvučí meče ve zaťaté pěsti 137 krunýř, pod krunýřem srdce chřestí, ba i klenby struně přizvukují, a an tváře zápalem se lesknou – z pochev meče již se pozablesknou, panstvo k struně pádí ku hřmějící, síň opouští, opouští též krále a kol pěvce v hlučné stane chvále s písní: Kdo jste boží bojovníci! – Slední písní pěvce struny pěly. Jakby černým kdesi vězevěže koutem řetězovým vězeň zatřás poutem – zvuky temné kolem zachřestěly; svistí síní knuty šlehy steré, zdušený se výkřik větrem dere, slyšet vzdechy různo prokmitati, jaké zlatou nebes za svobodu tlumějí se šírém po národu, když jej tryzní žoldáctvo a kati; slyšet dálné rachocení hromů, jak se z hloubi výš a výše blíží, jímž se třesou nízkých krovy chýží i královských základové domů. Chvěje síň se hrozivým tím ruchem, jenž ač udušen vším přec vládne vzduchem, že i zlatý trůn se pozatřese, když se nad něj bouře tonů vznese. 198 Náhle v dáli bouře ruchy schladnou, jak když všechny tužby, vzdechy bolů, nezkojené v tajném ve plápolu, rázem v jedno velké srdce padnou. Z toho srdce jasný ton pak vstane, královny kol zlata trůnu vane, a tam kněžce, jíž ve sladké tváři ruměncem se růže lásky září, v ruce míru lilie se skvěje, milostnou rytíře píseň pěje: „O královno! O spanilá, ty růže z luhův ráje, tys vábna tak a čárovná jak okouzlená báje. Tys jako božská myšlenka, tak plna míru září; v tvém srdci pučí lidstva květ a růží rdí se v tváři. Jsi jako píseň volnosti, jež po vesmíru zvučí a stkvoucí jsi, jak lilie, jež nad vodami pučí! – 199 O královno! o spanilá, o sestup s trůnu níže, tys plna lásky, milosti a sejmeš s prsou tíže. Jeť srdce moje raněno a plné tužeb, bolů: o spanilá, o milostná, již sestup ke mně dolů. A nepřijdeš-li, mocí tě já na srdce si stáhnu, vždyť od věčnosti po tobě horoucí láskou práhnu. Však jsem já také velký král, mám zámky, hrady svoje, svět šírý, toť má država, a v ní jsou četné voje. A stále mečem opásán já nespím hrobů klidem, jsem rytíř v bojích zkušený a jmenujou mne – lidem. O králová! tys svoboda, král připoutal tě k trůnu, již sestup ke mně, ověnči tu zlatou moji strunu!“ – 200 Takou píseň plnou mocí lásky, jako rytíř pod okéncem krásky, králové při trůnu struna pěla, že i lilie ta stříbrobílá, jež tam v králové se ruce chvěla nachu záplavou se zrůměnila, a an struna s kouzlem dále pílí, – hle, již králová se s trůnu chýlí a za kouzlem zvuků síní, dvorem sama spěje andělovým letem, kde lid, panstvo, jaté Daliborem, v polokruhu stojí rozechvětém. Rozstoupí se lidu, panstva davy, králová již ku pěvci se sklání a se zlatých sponku sňavši skrání Daliboru na hlavu ji staví. – Zaplesalo srdce v lidstva sboru, a v tom jasu, hlaholení umlklo i čárné struny pění: shasla struna v rukou Daliboru. – Umřela tak píseň kouzedlná! Pusty hradu královského dvory, pusta síň ta dříve slávyplná, kde se panstva zlaté skvěly sbory, 201 pust i trůn též královny jest jasné. – Chvěje král se, zlatá skráň mu hasne, a an strach mu do duše se vkrádá, matným okem kolem s trůnu bádá: není panstva, jež se v síni skvělo, královny i křeslo osiřelo, když pak do sloupení zrak mu vpadne, jako mramor bledá tvář mu schladne: o meč vzepřen, pláštěm zahalený zůstal v síni kat jen zamračený. Vrhá s trůnu král se hrůzou jatý, za ním podnož prestolu se kácí; volá, avšak hlas se v hrdle ztrácí, z komnaty se vrhá do komnaty, po sloupeních, pustých chodbách těká, vlastního se stínu s hrůzou leká – až se opět v prvou síni vrací. Za ním panoš v chvatném vpadl spěchu ouzkosti pln, prázden všeho dechu. Okem matným král po síni bloudí, do níž oknem ranní zář se loudí. Stojí trůny, nachem zahaleny, a tam zadu mocném ve sloupení není kat, ten rudý, zamračený, paprsk tam jen kmitá pozlacený. Králi k nohoum tu se panoš sklání: 202 „Mocný králi, hrozné jakés snění –“ bylť ten obraz živý přelud zdání – „pobouřilo v spánku duši tvoji. Stál jsem strážcem před ložnice stanem, když tu náhle s blížícím se ránem sám jsi strhl zmítán v nepokoji závoj stánku, pod nímž lože stojí. Spatřil tvář jsem – o přejasný králi – nevím, co ty tahy povídaly – tu se v hřmotu stánek lože kácí, a již v síních tvá se noha ztrácí. Odpusť králi, snad to vina moje, že ty vnikly v duši nepokoje!“ – Stojí král a rukou čelo stírá a an v duši nitky mysle sbírá, pohluk temný oknem v hrad se zvedá; pohne tvář se krále ještě bledá: „Co ten hluk“ mu na rtu chladném věje, a již panoš služně k oknu spěje, hlásí, v úval hledě hradu s hora: „K špalku vedou vězně Dalibora.“ – Co as náhle sáhlo v krále duši!? Nevím. Snad to král as tuší. – – 203 JOSEF TOUŽÍMSKÝ.
Básně v knize Ruch 2:
  1. Památce mistra Jana Husi.
  2. Pomněnka.
  3. Kletba.
  4. Zpěv volnosti.
  5. Dbej spásy!
  6. Tys poslední má naděj!
  7. Na Tater štítě.
  8. Dumka.
  9. Ztracená stráž.
  10. Prstýnek.
  11. Bříza.
  12. Z písní.
  13. Prapor.
  14. Matka a dítě.
  15. Slza díků.
  16. Písně otroků.
  17. CHUDÁ JE TA LÁSKA MOJE.
  18. Kletba poslání.
  19. Epigramy.
  20. Jen pablesk jeden!
  21. Východ slunce.
  22. Loučení – shledání.
  23. Zahleděla...
  24. Přece.
  25. Trhávala...
  26. Zapadalo slunko...
  27. Do ciziny.
  28. Němá bolest.
  29. Nuž – strojte...
  30. Mé písně.
  31. Hrad nad mořem.
  32. I. Ona tak tajně trpěla,
  33. II. V podletí krásné vžila se,
  34. Cigán.
  35. Po smrti.
  36. Píseň.
  37. Ecce homo!
  38. Mému srdci.
  39. Můj chrám.
  40. Přelud.
  41. Kolovrátkář.
  42. Klidná mysl.
  43. Pavučina.
  44. Z ulice.
  45. Matce.
  46. Ztracená blaženost.
  47. Píseň.
  48. Rozmyslil jsem si.
  49. Slunce chci – Tys hvězda.
  50. Mně lásky tvé by líto bylo.
  51. Naše láska.
  52. Jízda k nevěstě.
  53. Nezapomeň!
  54. Okamžik.
  55. Ze zašlých dob.
  56. Píseň.
  57. Náš ztracený ráj.
  58. Nápis na skále.
  59. Změna.
  60. Písně.
  61. Morák.
  62. Otčina.
  63. Listopad.
  64. Světice.
  65. I. Přál bych si, by to švýcarské
  66. II. Svou položila hlavinku
  67. III. Nu tomu se nic nedivím,
  68. Znělka.
  69. V cizině.
  70. Před mým rájem se mi zatmělo.
  71. Šedivý vlas.
  72. Odpověď.
  73. Na jaře.
  74. Sentimentálnost.
  75. V jeseni.
  76. Nový Sokrates.
  77. Nejsladší píseň.
  78. Na břehu.
  79. Noc.
  80. Jitro.
  81. Má dráha.
  82. Na přívoze.
  83. Náš román.
  84. Otrokům.
  85. Milence.
  86. Odletěly žaly...
  87. Na hrobech Indianských.
  88. Pomník Indiánův.
  89. V pralese.
  90. Kozák.
  91. Do dáli.
  92. Bratřím.
  93. Jdi spat.
  94. Kalina.
  95. V hrobce královské.
  96. Válečná.
  97. Vzmuž se potřetí!
  98. Teď tomu tak není.
  99. Zvyk starých cesarů.
  100. Svatební noc.
  101. Trpká útěcha.
  102. Dalibor.
  103. Junácká.
  104. V boji.
  105. Ze sna.
  106. Šťastný kraj.
  107. Na rozcestí.
  108. Matce.
  109. Kočující divadlo.
  110. Národ náš ještě není pro svobodu?
  111. Husův prapor.