Dalibor. Na Hradčanech, v královském to hradě,jak když Jasoň zlaté vznáší skráněnad skalnaté Krkonošů báně –Vladislav král v panstva valné raděna trůn zased v moci své a slávě.Koruna na pomazané hlavě,posvěcena svatým nebes pláními tím předkův slavným vojováním,stkví se mu, a rudý mramor stěnyzáří její plane pozlacený;v ruce třímá žezlo moci jatéjako Joviš bleskův svazy spjaté.Králi v boku v slávy jeho leskujako jasná luna na nebeskukrálová se stkvěje milostivá:v tváři sladké plane růže živá183a z podbrví jako z noci temnahvězdných očí svítí záře jemná.Kolem trůnu pestré panstva kruhyjako vyzlacený krunýř tuhýrdí se v slunci, jež tam se prestoluproudy záře na ně vrhá dolů.V pozadí pak sloupův ve zákrytu –rudé mračno jasném na blankytu –ve krvavém plášti zahalenýo meč vzpírá kat se zamračený.Po předsíních, šírém hradu dvořerozšuměné hučí lidstva moře,vzplanouc bleskem, rozzvučíc se jasem,s trůnu když sem padne záblesk časem,a v té bouři jeho rozkypěnéjako troska loďky roztříštěné,když jí vichr strážný stěžen skácí,Dalibora osud se potácí.On tam na podhradí, vzdálen lesku,královské jenž tuto zlatí síně,střežen v mračném halaparten stíněna poslední hotov vkročit stezku;hranatí žoldnéři černým kruhemjako sloupy ve vězení tuhém184brání nebeských i světel zářivniknout v bledou Dalibora tváři.Jenom jeden paprsk struny tklivéjako hvězda, ježto s nebe padá,do temné se oka noci vkrádá,budě kouzlo moci zázračivé.Kyne král a šumot mizí kolem,a za věrným mračných soudců stolemnejvyšší se sudí země zvedá;pergamenu blána svitá, bledáv ledovaté jemu ruce tkvěje,z níž jak z hrobu mrazný zádech věje.„Mocný králi“ – hlas tu soudce věstí –„známo, že to zvykem země jesti,aby tomu, komu žití bránaroku soudem věčně zavírá se,v předsmrtném tom, plném záhad časejedna milost byla prokázána.Jest pak vězně Dalibora ždání,dřív než k špalku svoji skloní skráni,třikrát vzrušit struny rozechvěník poslednímu písně probuzení!“ –Milost dána – panoš v služném spěchuslední nese Daliboru těchu,185a již z dáli struna stříbrostkvěláprvním tknutím vzduchem pozachvěla.Rozlilo se kouzlo zvuků kolemjako stříbro luny hájem, dolem,tiché z prvu, plné bájných mocí,v májové jež probouzí se noci,jak když lehké víly po pažitekolo točí luny při úsvite,neb rusálky svůdné laškujícepo jezerních po vlnách se honía své zlaté kolem pstrouce kštícezvonky vodních liljí, růží zvoní –dále šumné, plné čároznění,jak když větřík křovím, hájem vějea tam steré květy rozechvěje,v noční jež se pohroužily snění:třepytá se vzduch v tom šumův roji,až se zdá, že každý prášek jehojakby ku poskoku letu svéhoprozpěvuje sobě píseň trojí!Slouchá lid po šírém po nádvoří,cosi v oko, ve tvář se mu vkrádá,a an srdce tajně v prsou bádá,on vždy hlouběj v píseň duši noří. –186Náhle z různých těchto čarozněníjak ze šumných lesů kosa pěnípíseň proniká teď srdce tklivá.Takým kouzlem souzvuk její zpívá,že i tony všech těch bájí tklivé,v květoucím jež zbudily se háji,samy zmlkše písni naslouchají.Nese vzduchem cit se lásky tklivéjako slunce paprsk zlatostkvoucí,jímž se v sadě růže zardívají;zvolna ve dvé písně ton roztájí,a ve slastné pohře lásky vroucísladký dvojzpěv touhou okřídlenýjak holoubkův párek větrem vroubí –kolébá se, tu zas sladce snoubí,hned zas různí, toužebně se hledáa kdes na samotě s žalem sedá.Bolným tknutím strunou vyvrženýtón žalostný zase větrem bloudía jak supem hnaná holubiceaneb dumná v háji kukavicežaluplnou touhy píseň loudí,až pak, večerem jak kvítko polníjasnou slzou bolu pouvolní.Z žalů těch, jež v tichý pláč se ztrácí,jak když v harfy Aeolovy znění187rázem noční bouře zaburácí,vášnivá se píseň rozplamení:těká větrem žalostivé lkání,k nebi bouří, zas se v propast sklání,s vášní, bolem v zoufalství se motá,po pustinách šílenstvím se honí,v syřící pal žhavé slzy roní,až pak shlukši všechny vášně, bolyskalnatými zarachotíc smolyvýkřikem se rozekotá! –Jeden povzdech lidstva davem trhl,když ten zlozvuk struny v sráz se vrhl –s zrakem duši, s duší srdce zdvíházlatá kde se struna vzduchem míhá,a již dále jakby pro úlevuklidnějšímu nástroj zvučí zpěvu.Vane větrem harfy rokotání,dumné, plné přitlumených ždání,bázlivě se kolem struny vine,hned proniká, hned zas v dáli hynejakby ze zakletí hradu dálnakrásky jaté lkala píseň žalná,až pak v tony probouzí se vroucía vzduch takým kouzlením napájí,188jak když čárným prutem rozehrajízlatého se zámku stěny stkvoucí.Náhle, jak když zpěvným nad skřivánkem,k nebesům jenž ranním spěje vánkem,černé křídlo supa pozašumía tak rázem jeho píseň ztlumí:šumotání divé větrem hučí,syčí, chřestí, nočním výrem skučía tak běsně větří se a rotí,že až vzduchem bouře zarachotí!Letem zpěv se mužně v bouř tu zdvíhá,jak když v mračno černé, roztrhanéslunce zlatý záblesk pozaplane,a již různých zvuků boj se stíhá:zvučí píseň, hned zas bouře běsí,souzvuk láme, s chechtotem jej vlíká,jak když černých skalin přes útesyjasný pramen vichr v propast smýká;než tu píseň vírem probírá se,zvoní jako jasné rány mečea provlekši z rachotu se sečezapáleným tonem rozhárá se.Heká bouře, pouští vzdechy táhlé,slední hromu ranou zarachotía již v chrapotu se k zemi rotía kdes ve propastech zdechne náhle.189Jako anděl nebes na vrcholivítězná kol píseň zahlaholí! –zahlaholí – v něžný ton pak spadáa v horoucím zlatých citů plání,jak když rytíř před kráskou se sklání,k nohoum pěvce svoje věnce skládá. –Ještě vzduchem hradu po nádvoříčarné písně vane ohlas tklivý,lid však již se Daliboru koříkrálovské tam slávy nedbanlivý. – –Druhou písní pěvce struna skvělána podhradí vzduchem pozachvěla,zvučným proudem vzhůru k hradu plove,vniká v krále síně mramorovéa tam panstva zlatém na krunýřizazvoní a klenbou pozavíří.Hne se mužům srdce pod ocelí,a síň slouchá, jak když král to velí.Klidným tokem písně vlny plynou,zalaškují, zas se k sobě vinou,pohádkami luzně zahovoří,jež při krbech rodné kruhy tvoří,s hrdličkou se rozesmějou v háji,hned zas v poli s dívkou zazpívají,190se skřivánkem vzhůru plovou směle,nesouce k jasnému nebes krovuz dolin zbožnou duši rolníkovu.Ráz – a jak by rukou rušitele,s mečem jenž na klidné padá chaty,rozšinut byl oblouk struny zlatý –cizí jakýs zlozvuk klenbou krouží,že i mazům dech se v prsou ouží.Duní větrem kopyt dupotání,hlučí zloba rozsápané láje,slyšet starců, žen a dětí lkání,až pak s kletbou, jak když svaté hájepod mlaty a topory se kácí,v hlubokém se boru píseň ztrácí,zasténavši pláčem holubiným.Tajemné dál jakés temné dumynově tknutá struna síní šumí:poletuje píseň – holubice,poletuje k větvi od větvicepo úvalech, po skalinách bloudía jak potok smutné hlasy loudí.Zmáhá dále ton se písně spjaté,jak když z noci vstává slunko zlaté,a po síni mocí čarodějenové kouzlo zvuků porozleje.Vroucí píseň mužném ve nadšení191královskou se klenbou rozplamenía jak žhavé jiskry ze plamenesrší kolem tony zapálené!Vznímá vzduch se, bouře větrem vládnežhavé blesků stíhají se seče,duní rány mlatů hromopádné,zvoní steré o krunýře meče,až pak, jakby celá bouře k zemisřítila se s blesky, hromy všemi,písně vírné zvuky doburácí! –Klidu mžik – znenáhla, jak když z luhůpo bouři se modrá pára zdvíháa ve zlatém oblak spjata kruhupo nebeských výšinách se míhá:nové tony zvukem prokmitají,až ve výši v zbožnou píseň spjatéjako nad obětmi dýmy svatémodlitbami v nebe pronikají.Planou síní panstva žhavé zraky,mocně bijí srdce pod krunýři,a když píseň zašla nad oblaky:„Záboj! Záboj!“ klenbou pozavíří.Tonův šiky opět větrem víří,mocným proudem v síně stan se derou,192jak když bubny rachotem se píří,steré rány v hlučné síle perou;bujné písně, zvučné doprovodypádné vedou krokův chorovody;různo zvoní mečův, kopí chřesty,krunýře a prsa pod krunýřiválečnými pokřiky a věstyve vzduchu se pozvédají, šíří.Ržání koňstva, vřava bojovníkůna všech stranách houfně pohlukujípísně o meč, meč o lomoz křiků,křiky o hlučná se hrdla trují,a vzduch plný zpěvů jest a vřavy.Náhle šumot větrem vládne celým,a kol hlomoz; všaká píseň hyne,jak když nade vojskem rozbujnělýmkrálovský se prapor porozvine;avšak dále hned zas hlučné zvukyv mocné řadují se sbory, pluky,prorážejí vzduchem v šíř a déli,jakby tábor vstával v pole celý.Hlučí písně proudem řeky valné,trou se přes hory a tesy skalné,že ty skály, jež se k proudu kloní,ohlasem se písní rozezvoní;hned zas v lesy tony zapadají193a jich hvozdy sborem rozhlaholí,opět přes luhy a přes údolídál a dále k předu pospíchajía i skalné rozsedliny tísní,převlékají úsilnou se písní –až ta zvuků řeka se hlaholemšírým rozproudí se luhův polem.Avšak lesem, dolem, skalním svodemzlozvuk jakýs stálým doprovodemza písní se plukem loudí, syká,hned se ztratí, hned zas jinde vstane,jak když hádě, jež se zemí smýká,syčí v hory zpěvem rozehrané.Zasnuly kol písně krátkým časem,nespí vsak ten zlozvuk s hadím hlasem,syčí dále a s ním smrtibledápůlnočních se duchů píseň zvedá: –vanou vzduchem noci hrozné tony,a v nich sterá umírají skony.Opět písní zbudily se pluky,zbudily se na dvou stranách hluky,a jak tábory dva větrem víří,proti sobě hrobem tonů míří.Vzešla vojův zvoucích sporná vřava,jak když nebem dva se srazí mrakys hlukem hromu blýskavými zraky,194brzy tady, – tam zas píseň vstáváhlučná, vítězná a zapálená,pod níž druhá svíjí se a sténá.Planou meče, boj se větrem klene,sviští šípů střely okřídlené,bubny víří, kotle zvučí jasně,a vším lomozem a vším tím chřestemkrálovských slov vévodícím věstemvládnou zvuky, jako zvony hlasné –z nich již píseň vítězivá planev boje vášní hněvem rozhárané.Tu však zlozvuk zákeřnický, vlčína píseň se vítězící vrhnea jí s hlavy věnce slávy strhne,rozškube a zpěvné rty ji zmlčí,pak co Kain, jenž bratra zabil v poli,s šílenými v dálce mizí boly.Slouchá panstvo rozzvučené strůně,mnohé srdce těžkým vzdechem stůně,mnohá prsa bouří pod krunýři,mnohá tvář se opět studem pýří,a an jeden vzdech po síni tíhne„Milota“ v něm „Otakar“ se mihne.Dále zlatá struna Daliborav zbožně vzňatém zvuku větrem plane,195jak když s hvězdných nebes s horaandělova píseň k zemi vane;tony božské s láskou vřelou, svatouplní srdce panstva září svatou,a vždy šíří jasný jich se pramen,z něhož písně jako hvězdy s nebe,božské záře lejíc kolem sebe,na vše strany zlatý hází plamen.Brzy zvuky, bolestnými vzdechyprovívané, hlasem božské těchyprokmitají temné, žaluplny,jak by na dalekém na jezeřev zadumčivém stinné noci šeřežalobné se rozplakaly vlny.Do velkého srdce vlny padly,rozrušivše ve velké je moře,větší ještě rozšuměly hoře –neb již vzduchem bouře hromy vládly.Zvučí struna velkou epopei,jak když národové rozvášněnive krvavém bojův ve plameniválečný zpěv jasných mečů pějí.Píseň víří, nad ní hromy vládnou,pětkrát bouří, pětkrát k zemi padnou,ale píseň jasnější vždy plane,vítězná ku nebes branám vane.196Slyšet cepův, sudlic ve lomozuobrněných rachocení vozů,palcátův a mečův dopadání,štěkot věžníků a koňstva ržání,slyšet kletby hrozné, vzteků hněvy,hned zas žalmů zbožné chvalozpěvy,a již opět rachoty se vrací,jak když hrady, města, chrámy svaté,v chrámech sochy mramorové zlatépod tepoty palcátů se kácí.Roztřísknou se hlomozné ty hluky,a an dále paprsky jich víří –ku všem stranám světa trčí, mířízvuků bouřných obrněné pluky:v té se straně krví zalévají,o skalnaté jinde trou se hrady,tu zas símě božské sejou rady,nebo moře dálném na pokrajivítězícím pochodem se ženoua nad mořem slávy bránu sklenou.Všude jedno proniká však pěníbojovných těch hluků hroznohřmění:božská píseň jako křídlo zlaténese větrem slovo Páně svaté! –Slouchá panstvo, oči blesky kují,zvučí meče ve zaťaté pěsti137krunýř, pod krunýřem srdce chřestí,ba i klenby struně přizvukují,a an tváře zápalem se lesknou –z pochev meče již se pozablesknou,panstvo k struně pádí ku hřmějící,síň opouští, opouští též králea kol pěvce v hlučné stane chváles písní: Kdo jste boží bojovníci! –Slední písní pěvce struny pěly.Jakby černým kdesi vězevěže koutemřetězovým vězeň zatřás poutem –zvuky temné kolem zachřestěly;svistí síní knuty šlehy steré,zdušený se výkřik větrem dere,slyšet vzdechy různo prokmitati,jaké zlatou nebes za svobodutlumějí se šírém po národu,když jej tryzní žoldáctvo a kati;slyšet dálné rachocení hromů,jak se z hloubi výš a výše blíží,jímž se třesou nízkých krovy chýžíi královských základové domů.Chvěje síň se hrozivým tím ruchem,jenž ač udušen vším přec vládne vzduchem,že i zlatý trůn se pozatřese,když se nad něj bouře tonů vznese.198Náhle v dáli bouře ruchy schladnou,jak když všechny tužby, vzdechy bolů,nezkojené v tajném ve plápolu,rázem v jedno velké srdce padnou.Z toho srdce jasný ton pak vstane,královny kol zlata trůnu vane,a tam kněžce, jíž ve sladké tvářiruměncem se růže lásky září,v ruce míru lilie se skvěje,milostnou rytíře píseň pěje:„O královno! O spanilá,ty růže z luhův ráje,tys vábna tak a čárovnájak okouzlená báje.Tys jako božská myšlenka,tak plna míru září;v tvém srdci pučí lidstva květa růží rdí se v tváři.Jsi jako píseň volnosti,jež po vesmíru zvučía stkvoucí jsi, jak lilie,jež nad vodami pučí! –199O královno! o spanilá,o sestup s trůnu níže,tys plna lásky, milostia sejmeš s prsou tíže.Jeť srdce moje raněnoa plné tužeb, bolů:o spanilá, o milostná,již sestup ke mně dolů.A nepřijdeš-li, mocí tějá na srdce si stáhnu,vždyť od věčnosti po toběhoroucí láskou práhnu.Však jsem já také velký král,mám zámky, hrady svoje,svět šírý, toť má država,a v ní jsou četné voje.A stále mečem opásánjá nespím hrobů klidem,jsem rytíř v bojích zkušenýa jmenujou mne – lidem.O králová! tys svoboda,král připoutal tě k trůnu,již sestup ke mně, ověnčitu zlatou moji strunu!“ –200Takou píseň plnou mocí lásky,jako rytíř pod okéncem krásky,králové při trůnu struna pěla,že i lilie ta stříbrobílá,jež tam v králové se ruce chvělanachu záplavou se zrůměnila,a an struna s kouzlem dále pílí, –hle, již králová se s trůnu chýlía za kouzlem zvuků síní, dvoremsama spěje andělovým letem,kde lid, panstvo, jaté Daliborem,v polokruhu stojí rozechvětém.Rozstoupí se lidu, panstva davy,králová již ku pěvci se sklánía se zlatých sponku sňavši skráníDaliboru na hlavu ji staví. –Zaplesalo srdce v lidstva sboru,a v tom jasu, hlaholeníumlklo i čárné struny pění:shasla struna v rukou Daliboru. –Umřela tak píseň kouzedlná!Pusty hradu královského dvory,pusta síň ta dříve slávyplná,kde se panstva zlaté skvěly sbory,201pust i trůn též královny jest jasné. –Chvěje král se, zlatá skráň mu hasne,a an strach mu do duše se vkrádá,matným okem kolem s trůnu bádá:není panstva, jež se v síni skvělo,královny i křeslo osiřelo,když pak do sloupení zrak mu vpadne,jako mramor bledá tvář mu schladne:o meč vzepřen, pláštěm zahalenýzůstal v síni kat jen zamračený.Vrhá s trůnu král se hrůzou jatý,za ním podnož prestolu se kácí;volá, avšak hlas se v hrdle ztrácí,z komnaty se vrhá do komnaty,po sloupeních, pustých chodbách těká,vlastního se stínu s hrůzou leká –až se opět v prvou síni vrací.Za ním panoš v chvatném vpadl spěchuouzkosti pln, prázden všeho dechu.Okem matným král po síni bloudí,do níž oknem ranní zář se loudí.Stojí trůny, nachem zahaleny,a tam zadu mocném ve sloupenínení kat, ten rudý, zamračený,paprsk tam jen kmitá pozlacený.Králi k nohoum tu se panoš sklání:202„Mocný králi, hrozné jakés snění –“bylť ten obraz živý přelud zdání –„pobouřilo v spánku duši tvoji.Stál jsem strážcem před ložnice stanem,když tu náhle s blížícím se ránemsám jsi strhl zmítán v nepokojizávoj stánku, pod nímž lože stojí.Spatřil tvář jsem – o přejasný králi –nevím, co ty tahy povídaly –tu se v hřmotu stánek lože kácí,a již v síních tvá se noha ztrácí.Odpusť králi, snad to vina moje,že ty vnikly v duši nepokoje!“ –Stojí král a rukou čelo stíráa an v duši nitky mysle sbírá,pohluk temný oknem v hrad se zvedá;pohne tvář se krále ještě bledá:„Co ten hluk“ mu na rtu chladném věje,a již panoš služně k oknu spěje,hlásí, v úval hledě hradu s hora:„K špalku vedou vězně Dalibora.“ –Co as náhle sáhlo v krále duši!?Nevím. Snad to král as tuší. – –203JOSEF TOUŽÍMSKÝ.