Hrad nad mořem.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Hrad nad mořem.
Nad mořem vysoká skála se zdvihá, na skále hrdý vypíná se hrad; na věži bílý praporec se míhá, svit slunce ranního naň růže klad’; však večerem, když oko věž tu stíhá, zří černý praporec s ní větrem vlát, naň poslední se blesky slunce nesou a na něm se jak kapky krve třesou. Pod skalou muž: – tvář hrůzou skamenělá – rve ruka s větrem s hlavy šedý vlas, a vous mu rosí mnohá slza skvělá, a slzou oka zří na proudův kvas, v nějž rybářův se vrhá chasa smělá a vyplývá a vrhá zas a zas: zníť úpěnlivě prosby pána hradu a zlato slibují jim za náhradu. 57 Nadarmo! – moře zlato neuplatí, nevleje v páže vyschlý síly zdroj – aj! v dáli člun, v něm rybář starý vláti zří prapor černý, zří svých druhův roj, loď řídí k skále, slova neutratí – hle! již se vrhl v divý proudův broj: zaúpěl hradu pán i vzkřikli druzi: hluk vln opáčí skála i hlas hrůzy. Umlkli všichni, trnou, sotva dýší – hle! stařec vyplul – vzkřikl hradu pán. však umlk’ zas; hlas starcův s loďky slyší: „Hle! pane! – bohatý dnes lov mi přán. Hle! perla! – nemá ve své skvostné říši jí moře rovné, ani králův stan. Aj! pane můj! – i ty teď propluj vlny, i tobě bude lov snad skvostuplný!“ – A v loďce stoje dívku k sobě zdvíhal, i líbal druhdy koralový ret, sníh čela, vlasy – vody proud s nich sbíhal, hřál dechem ruce – krev v nich stuhla v led. I zvolal: „Nikdo by tě neostříhal! – Jdi, perlo skvostná do své říše zpět! – hrob skrytý vyhledán před mořskou zvěří – ó! nechte otce na pohřeb jít dceři!“ 58 Mlčeli všichni; hučely jen vody a nejhlučněji zuřil jejich běs, když objav děvu vrh’ se v bouřné brody – než známý tok ho na povrch zas nes; i tiskl mrtvolu, by bez svobody se ruce spoutaly, až ke dnu kles’ – než kdo již místo jí tu zaujímá? i vyplul zas – dvé mrtvol náruč třímá. Pán hradu mlčí – tvář jen plna muk – a stařec složil v loďce mrtvoly; i vztýčil se a hlasu jeho zvuk s vln, s větru hlasem mocně zápolí a hrůzněji, než vln, než větru hluk již rozléhá se po všem okolí: „Tys vln se bál! ty – z rodu bohatýrů! hle! – rybář zas ti syna vyrval z víru!“ „O! chabý rode! plémě zmalátnělé! již uschla poslední tvá ratolest. O! slabý synu horší roditele! tys nedovedl hrdě hlavy vznést, a otci hledět v tvář a mluvit směle: „„By strom náš mohl dále žít a kvést, štěp lásky na něm zasadím zas nový, ti dceru veda z chýže rybářovy.““ 59 „A kdybys nesvolil, tvou prázdnou pýchou a tebou aby pohrd’, neměl sil – by opustil tu vaši slávu lichou, v níž dosud jenom z práce jiných žil, a vstoupil v domov nový, chatrč tichou, by v témdni málo nad vše slastných chvil, dní mnohých mozolným si koupil činem, mé práce soudruhem a mým jsa synem!“ „Však mrtvolu – té nenavrátím tobě! hrob rodu tvého uzavírá chrám: tam nemohou-li odpočívat obě, nuž! v kobku hrobovou ty sestup sám! když rovni ve vašem si nejsou hrobě, já skvostnější jim hrobku otvírám; pod křišťálovým moře toho stanem: mou říší moře jest, zde já jsem pánem!“ „Mám na sta dědicův: v mé chýži malé nechnechť vládnou druzi! nevymře můj rod, mne loďka ponese vždy dál a dále, můj domov – veškerá ta říše vod. Než ty – ty připoután jsi k této skále – strom, na němž nevyroste žádný plod; tvůj spustne hrad a z rumův chýže nové si budou stavět – moji dědicové!“ 60 ANTONIE HOFFMANNOVA.

Básně v knize Ruch 2: