Tatranská Můza
s lírou
Slovanskou.
V Levoči 1814.
u Jozefa Mayera kněhtlačitele.
[I]
Stoje na zemi, ni nad os znešen jsa,
Zpívám bezpečněji hlasem smrtedlným.
Milton podlé Jungmana
[II]
Jeho Milosti
Vysoce Urozenému Pánu, Panu
Řehořovi Berzevicymu
z BerzeviceBerzevice,
Krajskému Cýrkví Evanjelických v Před- a Zatisý Inšpektoru, kr. Gettyngské učené společnosti řádnému Oudu, několik sl. Stolic Přísedícýmu etc. etc.
[1]
přízniteli nejlaskavějšímu
na důkaz šetrnosti
posvěceno
Spisatelem.
[2]
Loučení s Můzou.
(Místo Předmluvy.)
Měj se dobře, Můzo milá!
Cesta tvá buď šťastliva;
Svižně mrštiž stehna čilá,
Ješto jsy vždy činliva.
Navštěv drahých přátel byty,
Řekni, jak se má tvůj pán,
Zjev jim přímo naše cyty,
Snad ti bude obyt přán.
Malá jestiť dýlka cesty,
Kterou nyní měřit máš,
Předce hory, doly, klesty
Projít musýš, jakož znáš:
Protož opatrně chodiž,
Drž se pravé stezky vždy;
Krok tvůj vděčné srdce vodiž,
Láska pak ti sladiž rty.
V propast s mraky z tváři jasné
Panny tklivě žertovné:
Oviň věncem s růže včasné
Vlasy své, a povlovné
Zpěvy k sladké hudbě líry,
V prostotě však, vylívej:
Chraň se slušné strhnout míry,
Zcestných stop se vystříhej;
Nevyšiň se v pravo, v levo,
Neběž drze v před a v zad;
[3]
Aniž zůstaň stát, co dřevo,
Ptaná: kdo jsy, kam a zkad?
Nechtěj své hned krýti viny
S tváří červcem zbarvenou,
Řkouc, že v odvážlivé činy
Pán tě naved nucenou.
Zamlč též, že jemu bylo
Málo víc, než šestnáct let,
Když ho s tebou nebe svilo,
Když ti polní trhal květ,
Jejž ti již teď v cestu dává
Větším dílem svadlý snad:
Zdaž se menší odsud stává
Vina zřícý ode všad?
Skrovně kvítků béřeš sebousebou,
Skrovná však y vláda tvá:
Málo s malou půjde s tebou,
Ač jich více zbírka má.
Nestrachuj se, jak kde vkročíš,
Otevřeš jak usta svá,
Kdy své vládce, soudce zočíš,
Kdy se tě kdo něco ptá?
Kdy tě budou kolem zhlídat,
Postavenou v zrcadle,
Zdaž moc zřejmých poškvrň vídat,
Obstanešli v divadle?
Místem snad y notně tříbit,
Jako smetnou pšenicy,
Slušněli se můžeš líbit?
Hustou k zkoušce říčicý.
Ty však směle, než y vážně
Mluv, jak jsem tě učil já:
Aniž s bázní šetřiž strážně
Pouštět slova medová.
Slovanka jsy, netaj toho;
K strunám harfy Slovenské,Slovenské
[4]
Snaž se čisté, ač ne mnoho,
Střídat zvuky panenské.
Kam jen přijdeš, učiň dosti:
Češka budiž Čechovi:
(V hod sy vésti má host k hosti)
S kmetem plač, pleš hochovi.
V čase, kdež sy tento hlásně
Nad jazykem naším lká,
Žeť, co jindy, nezní krásně,
V tom však ruce v vaček cpá;
Ohněm onnen žhoucým jatý
Chvátá, nezříc kam a jak,
Až kdy v letu příliš piatý
S nebes, k smíchu, padá znak;
Tento všecko sebrav spolu,
Starý, nový smísyv kvas,
K pstrému hosti zůve stolu,
Ním je moří drahný čas;
Onnen řeči tvé, že není
Svou, co hada, utíká,
Snad, že učit se mu lení,
Že jest tupá, naříká,
Mněje, žeť jen z jeho hrdla
Libý může plynout jek,
Anby nám, co skála, tvrdla
V ustech mluva, jemu vděk:
V této, družko má, by době
Marný náš byl mnohý strach;
K čemu darmo stýskat sobě?
Lekat se, což dým a prach?
To syc, že tě mnohé tvory
Ostrým ostnem uštknou, znám:
Dokavad však, oněm v vzdory,
Malá bude ujma nám.
Najdeš, najdeš srdce stkvělé,
Srdce plné milosti,
[5]
Jenžto, že jsme cyty vřelé
Za dnů zlaté mladosti
Utlým zpěvem v roucho lehké
Přioděli nevinně,
Třebas kleslo stehno křehké,
S radostí nám promine;
Zvolně mylné zpraví bludy,
Aniž proto zplodí hluk,
By nás z tiché zplašil boudy,
By nám činných svázal ruk. –
Toho, Můzo, veleb vděčně,
Tomu vroucné díky vzdej! –
Vrať se rychle, toužím věčně,
Pak se potud dobře měj!
P. J. Šafáry.
[6]
Zdání Slavomilovo.
Jestiť dle převysokých skal Tater okolí malé,
Kteréžto přirozenost, svou chtějíc umělost jevit,
Náhodně větším nad jiná šlechtilošlechtila nadbytkem krásy.
Trávnatá luha, na vzor moře modrého rovná,
Mezuje s bohopustnou tam k západu výsostí vrchů,
Jichžto se ramena dmouti k nebes blankytu zdají,
Kdežto starožitné ty mizejí v mrákotě věže.
Kořeny nevystihlých hor diví lesové kryjí,
Nesvadlým nikdý zelenem pusté jedliny zdobní.
Z lůna těch stínných houští hrdě svůj smrkové kužel
Vynáší nepohnutý, až pohled zachvacujícý
Působí vysokost oku; svou pak sokyní sosnou,
Ješto své kusé podlé nich chce zachvívat zlechka
Rozsochy, zhrdají, rozmanité sy strojíce hřičky.
V ustupu utěšeném těch stromu haluzy utlé
V jedno, co bratří, zelená křídla spojují; tudy
Veliké množství chladných vzniká oblouků v létě,
[7]
Ješto byt životčichům svou vnadou kuzliti spíší.
Nížeji pak menší těch lesů synové svého
Nevinně požívají, jsouc bez péče, života, totiž
V balšamovém se tady lesknou křoviny rouchu,
Libě sy s tichým začasté zrána hrajíce větrem.
Odsud se podivná zrostlin vinouc směsyce dolů
Oudolím, přerozkošnou svou zaráží okrasou oko.
Místem y borové lze jest v chrasti zhlídnouti skrejše,
V slíčnosti obloukům oněm málo co ustupujícý.
Takové na západ pusté strojí divadlo divná
Příroda, rozdílnou však vyhlídku u slunce vzchodu
Maluje obalená v svém plášti strakatém louka,
Jejížto zelenavé již dávno končiny pilný
Trávníku oráč železem zbaviv stříbrno-stkvělým,
Rozvory začernalé teď dárně perlami chová.
Kteřížto na hřbetu svém hned husté dostanou vlny,
Ježbys z jara, kdy tiché Zefíry vanouti počnou,
S brzkonohým mněl z pole pryč se řítiti schopem,
Pak y do ležícýho se podál obírat kraje,
Takovým umějí vyražený vzhled způsobem mámit.
Stkvoucý se z zadu ozdobuje moc květinek palouk,
Kteréžto hlav svých z vysoké trávy pozdvihujíce,
Spodivením zří na roztomilé v dolině sestry,
8
Nebeským naplňují z svých číší zápachem luhu,
V usměšku sladkém s zardělou tváří na sebe kynou,
Rozkoší přemilostnou duch člověka vyráží líbě.
Prostředkem hedbávné luhy vine se stříbrný potok
S jekotem libo hlučným, a někde sy z nenáhla žene
Vlny, an opojené těch lepotou vzdychají kvítků,
Spodivením se nazýrajícých v zrcadlo s břehu;
Někde y přerychlým sy počne šuměti krokem,
Kryšťalovým své naplniv vyschlé výmoly mokem:
Mnělbys jej záhubu nést vší louce strakaté, v skutku
Jí, když náramně žížní, bohaté půjčuje krmě.
Pominuv louky, a krutiv se dosti přes pole vděčné
Lahodně, spojuje nedorostlá svá ramena s bratry,
Jichžto se panování již dále rozléhá sylné,
A pak y navštíviti jde moře širokohlučné.
V okolí roztomilém, (nebť ozdobou přírody slouti
Může, a rozmanitých kras obydlím právem a slušně)
Slavomil, ukrutným jsa sklížen osudem, hledal
Posyly. Uštknut jsa v bok důtklivý jazykem zlostným,
Strna nade schytralým srdcem smrtedlníků,
Vrtkavou myslí též, své měl jsem divnými cyty
Prsy teď naplněné, a pořád kráčeje smutně,
9
Povahy člověka jsem a svého vyskoumat stavu
Budoucýho chtěl. Posléz se v krásném udolí uzřím.
Tytan již v pozlaceném svém vozu k domovu kvapil;
Ptáčkové bez mála svých zavřeli hrdýlek cele
Po hudbě utěšené, by zemdlené zsylili oudy;
Když já unávený pad pod sosnu na pažiť tučnou,
V chládku jsem sobě poněkud tíše odpočinout chtěl.
Sotva že zelené lůžko zemdlené dostihly oudy,
Sotva že prázdná krajin těch tichost, změněná samým
Lahodně tekoucých vln jekotem počala sluchy
Kuzlit, již libomilým mě trudného opojil makem
Morfevs. Alebrž já jsem požíval nedlouho dosti
Pokoje toho. Neb spatřím oči otevřev rychle
Podobu, na vzor mládence víc, než zralého muže.
Byl-tě on dokonalé y krásy obrazem pravým,
Na jehož prostém těle lze nebylo ouhony žádné
Znamenati. Tvář liliovou mu červenost růží
Z lehoučka polívala, a volně po krku bílém
Kučeravé se a zlaté vinuly kadeře dolů,
U vrchu zelenavým jsouc bobkovým svázany vínkem.
10
Ramena lehoučké jen na sobě nosyla roucho:
V pravicy luk se stkvěl, a loutna v levicy jeho.
Celá jeho pak tvářnost ho vyšším pravila býti
Stvořením, nežli jest člověk. Jáť se užasna nad tím
Ukazem přepodivným, ani slova vyvesti jsem se
Neosmělil. Ale dobrotivý duch, sladce se ke mně
Usmívaje, by z pochybnosti mě vytrh, tak vece:
„Vítej, ó mladenče milý! čehož ti truchlému scházy?
Oblíčej zamračený mně ouzkost zjevuje srdce.
Pověz a nezoufej, což sklíčené kormoutí duchy:
Mohuli pomocy ti, to bude mi nemálo mílo.“
Jako tam libovonná se s nebes pod večer rosa
Sype; tak libozpěvný z ust plynul jeho mu hlásek.
Laskavou řečí pohnut jsem nemálo smělosti nabyl:
„Kdožkolis, svrchovaný, dímdím, v jemném pohledění tvém
Milosrdné se svítí srdce: tak tedy věz, což mě
Trýzní, a života med mi hořkou napouští žlučí.
Tyto jsou příběhy mé, a tato je příhoda losu:
Vystoupiv na svět přijal sem darů a schopností ducha
11
Více, než obyčejná jich dělí člověku míra.
Nadto mi připadlo neposlední y vychovávání,
Kteréžto ostrovtipné mé umělo brousyti mocy.
Včasně dost počal v utlých plamen ten vznikati ňádřích,
Vyvolené jímž zanicují své Můzy: neb cyty
Pěkného, ctnostného, pravého v plném zrůstaly květu
Na poli rozestřeném. To jistě k podivu bylo,
Jako teď po všeliké mé převčasně počaly prsy
Toužiti umělosti, a pakypak y ta nejmenší jiskra,
Kterážto padla na pochopné dno, ve veliký se
Zmohla hned oheň. Než jediná posléz nad jiné žádost
Jala se šířiti, pak y přes jiné sahati všecky.
Helikon opanoval má ňádra. Uměny pěkných,
Svobodných umění mně zde nad všecky poskyt lyposkytly jiná.
Jáť sebe celého obětoval jsem Můze; a od té
Doby mi dnové na způsob řeky plynuly, kdežto
Přesladké té blaženosti jsem požíval hojně,
Kteroužto Uměny své sy umějí ctitele nadat.
Někdy, co vytržený, jsem počal y libozpěvný zvuk
Vydávati, což radostí mě, jíž líčiti nelze,
12
Po vždycky naplnilo. Já jakýmsy zarazen bleskem
Nad jiné umění jsem jen umění svobodné, pěkné
Zamiloval, a u něho života balšamu hledal,
U něho vyražení, y koruny u něho štěstí.
Ale ach nedlouho ta domnělá trvala blahost,
Nýbrž y zkalena být, a v prvním zmařena zniku
Musyla. Tajemství v ty časy žádného při mně
Nebylo; u podobných y podobné najíti cyty
Nezkusylé mé mněje srdce, tajilo svého
Plamene zřídka. Ale se na rychlost podál hle tamto
Veliko moudrý předemnou muž postaviv takto
K hochu se řečňovat jal: „Proč, blázně, po stínu saháš?
Co ti s bublinami? Kdož kochá se v obrazech moudrý,
Ješto jsou vymyšleni? Snad dojdeš způsobem takým
Té, jíž hledati má každý duch, dokonalosti?
Plodové Uměn a krásopisáků barvami kryjí
Nahotu svou, a skrze to hledí nahradit té, jíž
Chybuje na věky jim, a na věky chybovat bude,
Vlastnosti nejvyšší, té prospěšné moudrosti, pravdy.
Holou musým vidět mně prospěšnou pravdu, byť celé
13
Zahynout musylo domnělé štěstí s mámením smyslů.
Jaká to pošetilost a jaková daremná práce,
Blouditi nepřestále jen po zevnitřnosti, a nikdý
Do vnitřku neprorazyt, do samé povahy věcy.
Jako se sníh, když slunce naň zasvítí, topí a mizne:
Tak tvé, na klamavém jsouc staveno mámení smyslů,
Vědění,Vědění jednouc se rozplyne, když mu moudrosti pravé
Dennice zasvítíc svedené leskem vyjasní oko.
Pravda je užitečná, jest pravdivá filozofie
Sama; ty hledej toho, což nosý užitek, stínu
Pozanechav těm pošetilcům, an nadchnutě mnějí
Zpívati. Mlčí vymyšlené hned Uměny, když se
Pravdivý okáže Bůh, a mudrctví pravdivé ozve.
Rytmycké rovnání hlasu, jest daremné moření času.
Domnělá bájíče čest, ta s lidským slepením hasne.
Nechej tintěřek těch, y marného klinkání nechej!
Vzhůru, poď za mnou! Já tě po pravé povedu cestě
Kté, jíž hledati má každý um, dokonalosti.“
„TaktoTakto on řečňoval vždy, a tak s ním smýšleli mnozý.
14
Takť byla uštipečným má nevinnost předmětem smíchům.
Když se nadchnutým mním, že jsem smyslem pominul, praví.
Pohaněn, zposmíván a ostrým jazykem uštknut,
Raněn y zmaten jsa, teď Anďele nadarmo hledám,
Jenžby mě z pochybnosti znal na pravou vyvesti cestu,
Nebeskou pravdou pozatmělý můj osvítiv rozum.
S toliké blaženosti a s tolika svrženu rájů
Býti, y pozbavenu vší sladké naděje rázemrázem,
Toť mi je přebolestné, to tejrá srdce mi hrozně.
Utrativ Můz, tak mním, že jistotně Areta najdu.
Toho je ten, jenž mní být nejvyšším, příčinou mudřec.“
„Mudřec, či mudrlant, zvíš hned, takto mi do řeči vskočí
Posluchač ušlechtilý, pak ke mně dále tak praví:
Znám mi je dobře ten vorlonosý tam Vševěda, který
Původem nejednoho byv, tvého jest původem zmatku.
Teprva slova má slyš, pak suď, a napotom jednej.
15
Jeli to divná věc, když lidské huláká sobství,
Zamítajíc, co se zdá jen, aniž jest skutečně, jak mní,
Byť třebas nad skutečné svou přes příliš předčilo cenou?
Obyčej panuje ten teď všudy, že největší povyk
Odpůrcy plodí tam, kde nejslabší vyniká bok jim.
Což ale, jestli nemotorným jsa zděšen a s trůnu
Zplašen do dalekých se od zemi odbere Milek
Krajů, y smrtedlníkům více se nezjeví nikdý?
Jestliže Uměny veškeré s harfy strhají struny?
Jestli jich přemilostný zpěv na věky umlkne? jestli
Žerty, an vyráží um náš, pusté pohltí moře?
Jestliže slíčnonohé tři Bohyně, panenské Hory,
Balšamu do trpké bíd číše přestanou líti?
Nepravě uštknuté svých věnců od vlasů rusých
Zahodíc, létajícých víc nebudou strojiti plesů?
Jestli se růžový plášť od světa bledého ztrhne?
Kostlivec nahotu svou a hrozné vyšklebí zuby,
Pozbavený, jenž klamavě ho až šlechtila potud,
Šaty? což bude ze světa? To, co je, – oudolí bídy! –
Svobodná umění nebudouli a umění pěkná
16
Sladiti života los, což bude s životem lidským?
Osyřelý, co okleštěný strom, zůstane člověk
Na strašné ach pokrajnosti stát tmavého hrobu,
Nemaje spomožení y potřebných nemaje léků.
Zdaliž pak nepůjčují své všemu mudrctví vnady
Umění svobodná, pěkná? jelikož onnono zhusta
Bez chuti jsouc své ctitele všeho zbavuje ohně,
Vidomě vyjevujíc tím způsobem, čeho mu zcházý:
Když se umělec zná v tom v čisté rozkoši kochat,
Na těle prospívaje, v svém srdcy zpívaje s Můzou.
Jsouli pak svobodný kunšt a pěkné umění v skutku
Bleskové mámícý, jak ceny, tak jestosti prázdní?
Komu to z opravdových kdy učenců připadlo? Ne vším,
Mdlému což rozumu se snad nezdá prospěšným býti,
Slušněby pohrdlo se, ni slušně zavrhlo vše to.
Dříve se, milý, to věř! tam sřítí nebesa hvězdná;
Dříve se potokové ktěm pohnou, znichž vznikli, zpět zřídlům;
Čitedlné dřív posvátným jaté přestane tloucy
Plamenem srdce, a vněm ta poslední človečství jiskra
Zhasne: než zvolnýzvolní se kunšt a pěkné umění mine.
17
Pokavad objímati zem obloha blankytomodrá
Bude, a láskyplné své otevře náručí choti;
Pokavad po žalostných se radostné v člověku zjeví
Cyty: tu nepochybně se budou umělců hvězdy
V neproměněném blyštěti světle. Toliko sami
Studení mudrlantybymudrlantiby, jsouce těch skrovnější věcý,
Zkáceli vše, což podušilým snad chutnati nechce
Duchům, proto že přes hrubé jim smysly to sahá.
Ještě roste bobek: – nikdýť on zasloužilému
Nesvadne. Neuznalá tvář zardělou naběhne krví
Nevděčnosti, kdy nesvadlé spatří zeleno vínku.
Chvalitebný tvůj umysl byl: jen kráčej tak pořád,
Nedbaje na daremný třesk, na plané nedbaje řeči.
Nad jiná umění ty jen umění svobodné pěkné
Miluj: y jistě u něho balšamu života najdeš,
U něho obdivení, y koruny u něho slávy.
Semnou poď, vyvolený! Sám zprávce nejvyšší Uměn
Otom tě ujišťuje, to sám ti káže Apollo.“
Propověděl. Já spěšným ujav se kráčeti za ním
Schopem, že na stlačené jsem ležel samotný trávě
Pořád, a celá případnost ta jen snem byla dutým,
Zhlídnu, jsa těkajícýho od chrasti zajíce šustem
18
Probuzen. Jáť ale pozrozuměv, což znamená onno
Vnuknutí, nepřestal jsem, ni jindy přestanu zpívat.
Časové.
Brzkým kvapí nazpět časy letem
Do bezedné věků hlubiny;
Mizý, lehkým zhrdajíce světem,
V temnou říš a v šeré doliny:
Náš pak život, když um s vyražením
Divné jejich cesty sprovázy,
Sotva jedním porozkošiv zřením,
S ními v plném blesku zacházý.
Jako řeka, ana tokem skalným
Pořád žene vlnky ječícý,
V moře, z něhož vznikla, s hlukem valným
Řídí kroky spěšně bežícý:
Takť y časů původ mlhy husté
Kryjí nevystihlé věčnosti;
19
Zátok doly tamto tají pusté
Mdlému oku naší křehkosti.
Kam jsou, příteli, kam jasní dnové
Zaletěli prošlé radosti?
Kam se, medle, s tváří liliové
Poděly ty růže mladosti?
Kde jest oheň, jejžto malovala
Živá čilost vzhledu libého?
Kde jest sýla, která vynikala
Z kroku holečka vždy bystrého?
Vše to polkla propast nelítostné
Doby, ješto světu panuje!
Ta, ta krásy utěšené, stkvostné
Rozmanitých tvorů ničuje!
Sylný topol, k hvězdám vznášejícý
Přetlustá svá pyšně ramena,
Hrdý rek – a pejr, červ v zemi spícý –,
Rovně kříví přebpřed ní kolena.
Takliž všecko časů mocy coufat
Musý tvorstvo viditedlné?
20
Nemůželiž sobě člověk troufat
Sklíčit soky nesmrtedlné?
Zdaliž vždycky bude naříkati
Nad osudem tímto zůřivým?
Neustále hlasem teskným lkáti
Pod jhem krku velmi důtklivým?
Ha! již vidím stezku, níž jda budu
Oukladům se časů vysmívat!
Vidím stkvějícý se tamto boudu,
V které věčně mohu obývat!
Onna stezkou moudrosti a ctnosti,
Tato chrámem sluje zbožněných;
Oba sýdlem nesmrtedlnosti:
Kyž se stanu jedním z blažených!
Jiskra Božství.
(Připsáno M. K.)
Co jest člověk? co jest život jeho?
Stín jest člověk, život jeho sen. –
21
Od hvězd spadlá jiskra Božství jen
Můž mu půjčit bytu skutečného.
Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného
Oka padá, mrak se mění v den.
Sletěl blesk: a srdce vře, až ven
Proud se cytů vroucných valí z něho.
Světlo, světlo, to jej z spaní budí,
Vznáší k hvězdné nebes výsosti:
Láska, ta ho stezkou milosti
Zmrtvé říše v ráje květlé pudí. –
O, jenžs pravým obou ctitelem –
Buď y mým vždy věrným přítelem!
Láska.
Kvěl, kvěl zlatostrunná žalostně harfo má!
Plň svým luhu y háj nářkem! býby zlámaný
Zvuk hor příkořem až mně
Jek lil hluboko do duše.
22
Již ach nejme mě víc potokem stříbrným
Znícý lahodně chřest uchu, ni křovinám
Zpitým hlásajícý z kře
Slavík života libosti.
Mře mé oko: a luk dítky se nesmějí
Utlých pozdvihujíc od země hlav mně víc;
Visý, kam jen ním hnu, zrak
Mrtvý na mrtvé přírodě.
Kam, kam oheň se ten poděl, an pro celý
V prsých plápolal svět někdy? proč studené
Vždy již zůstanou teď, když
Dráždí vnady je milostné?
Sedím pohřižený v hlubině trudností
Různých, samotinký, přepiat jsa náramnou
Tužbou, v sobě jen sám, předc
Strastným oblomen horlením.
Mlčí všecko: – jen v mých rána se záhubná
Ňádřích zůřiti jme, droby mi zžírajíc.
Snad tu zhojiti mast můž,
Snad kde proti ní lék jest, an
23
Ji skrz játra tam svou prožene Milek Bůh
Střelou? Maloplatné jistě jest usylí
Lidské mírniti bol, jenž
Tráví zaroveň s tělem duch.
V jaká divotvorná láska se cytění
Ve svých rozplyne hrách! po kraji bolestných
Ran těch balšamy zná lít
Sladké ruka, an pustila
V srdce jedonosný šíp: od dna ouzkostí
Trudných čile se já v říši až blažených
Mrštím, z číše, v níž hoře
Chřestí, rozkoše ssávaje.
Přestaň, harfo, ty má jediné důvěrná!
Jáť již ponesu svůj los, ač je lopotný
Dost on, trpně, a v jhu krk
Chcy snést příjemně bolestném.
24
Slavení Slovanských pacholků.
Nebeská dívčino: panenko čistá:
Lidského umění mistryně jistá!
Dávno již nehučel harfy mé hlas;
Dlouhý již v tichosti pominul čas.
Srdce, jenž zraněné vzdychalo tejně,
Nad zlostným osudem truchlilo stejně,
Opět ten Olympský zarazyl blesk,
Aby na daremný nedbalo třesk.
Slaviti slovutnost národu svého,
Udatnost výstřelků semene ctného,
Pacholků, holomků, šibenců svět,
Sem, sem mé směřuje mínění teď!
Přispěj, ó rozmilá dívčino! mému
Snažení, přispěj; a básníři mdlému
Ve věcy příkré, však důležité,
Uděliž známosti rozmanité.
Kam jste se poděli, chlapové sylní,
Stateční rekové, mužové pilní?
Kam, kam ta strašlivá, ohromná zbroj,
Kterážto nejeden zplodila boj?
25
Nad zlato stkvělejší, nad mléko bělší,
Nade lva mocnější, nad zubra smělší,
Sekery, obušky, meče kde jste?
Šavle a nože y kýje kde jste?
Nad hromy hroznější, nad kýje krašší,
Nad meče platnější, nad nože dražší,
Ručnice, pistolepistole, flinty kde jste?
Střely a kůle y broky kde jste?
Takéli věčně ta zmizela sláva?
Takéli pravá má býti ta zpráva,
Že vy již nemáte volati víc:
„Hop! stoj! sto –“ z chrastiny pocestným vstříc?
Takéli pravda, co lidé tam praví:
Že jste vy, v života květu, a zdraví,
Sami skrz jistou tu spadali zbraň,
Před níž dost říkali: Bože nás chraň!
Mužnost nad mužností, zmužilých hlavo;
Udatný hrdino: Slovanů slávo;
Výborný zástupce svobodníků:
Tebe mním, tebe, ó Jánošíku!
Veliký velikých zbojníků vůdce;
Schytralý schytralých pacholků svůdce;
26
Nejvyšší mistře při řemeslu svém
Líbezném, volném a utěšeném!
Ješto jsy s družinou přes hory husté
Kráčeje směle, a přes vrchy pusté,
Začasté bohaté putujícý,
Na sebe s hrůzou dívajícýse dívajícý,
Uctivě požádal o jejich jmění,
Peníze, krmě, kroj, bez odtažení,
Nejinák, nežbys byl právo měl k ním,
Tak jsy se sese pěkně měl na pohled k ním.
Ješto y nuznému přispěti lidu,
Laskavě zahladit chudého bídu,
Věděl jsy, statný ty náeeřníkunákeřníku,
Vůdce a hlavo všech svobodníků!
Neboť jsy od buka do buka žákům
Sukna dost naměral, milým svým ptákům;
Sedlákům, jejichž jsy chudobu znal,
Časem y tolary na voly dal:
Takouli odplatu hrdinské činy
Vzaly? ach, takéli byly tvé vinny?
Že kdy jsy právě se k hrdinství měl,
Ohavnou smrtí jsy se světa sšel?
27
Prodán a prozrazen špatně a lživě,
Lapen a povázán mrzce a křivě,
Trápen a vysmíván, (jaková zlost!)
Přesvědčen, odsouzen přerychle dost:
Vytržen, vyvýšen pod jasné nebe,
Patře na strmícý okolo sebe:
Již„Již jste mě snědli!„snědli!“ to odvážně řek,
Zdlouha jsy klesal, co zelený břek.
Bába tě přinesla, bába tě snesla;
Tato již mnohému záhubu nesla.
Plačte y kvělte, y není ho víc!
Plaťte y vraťte, y není ho víc!
Syrový Surovec, Ilčík, a jiní,
Jenž jste se s Janem dost brodili v jíní,
Takli jste chránili podpory své?
Takli jste bránili ozdoby té?
Meškat se nemohu, musým y dále,
Sycbych vám vykladal povinnost stále:
Sluší již s jinými promluvit, vím;
Tedy sy pokročím máličko kním.
Hrajnoha, Vlček, a Papřík y Pero
Běží teď klopotně pod mokré péro.
28
Pacholků, holomků, šibenců dost!
Kdybych jen vypsati stačil jich ctnost!
Hrajnoho, Hrajnoho! noha tva hráti
Věděla uměle, věděla státi,
Jak se ti vidělo, cválet neb jít,
Aneb se pokojně v křovině mít.
Ty jsy znal způsobně po horách zbíjet,
Přehrozným obuškem nad hlavou zvíjet;
Ty jsy znal pocestný zběrati lid,
Bez péče, bez práce bohatým být.
Vlčku ty, pověz mi, zplodil kdo tebe?
Jméno y prsy y skutkové ztebe
Svědčí, že matku jsy vlčicy měl.
Kdoby však této hře věřiti chtěl?
Papřík, an na hlavě stával, co svíce,
Na jedli nejvyšší, za – sušenice;
Pero, an za Tisou jevil svůj hněv,
Hodni jsou, by je můj velebil zpěv.
Také y Harala, spanilé dítě,
Ješto se pánypána y panny, jak víte,
Od buků, od smrků vyskočiv ptal:
Dejte, co máte! tu místo své vzal.
29
Haralo, Haralo! nejeden v strachustrachu,
Nejedna před tebou ležela v prachu;
V takové stojí hle vážnosti ten,
Jemužto v lesyuáchlesynách míjí noc, den.
Srdnatí chlapcové! mocní, jak lvíce!
Přepěkní ptáčkové, přímí, jak svíce!
Komu již obět z vás přinesti mám?
Vděčně, co mohu, jen poďte sem, dám!
Lesnatí mužové, takli vás málo? –
Hornatí rekové, co se to stalo?
NevímNevím, od kterého začíti mám:
Vyznati upřimně musým to vám.
Počet se veliký před oči staví.
Tu hle je původ té tuposti pravý.
Pacholků, holomků, šibenců dost!
Kdybych jen vypsati stačil jich ctnost!
Koňařík, Kompaník, Tisko a Kysel,
(Mnozý mu žádali: Oby jsy visel!)
Šáryšan, Illenkár, Kobelárský,
Kotila, Putnok y Matušický;
Jiří též, jenžto se jmenoval Černý,
(Lesnatých vrchů byv bydlitel věrný)
30
Onen též slovutný Rukavica:
(Škoda, že chybuje Kabanica!)
Tito hle byli ti synové Mocy,
Kteřížto bloudili ve dne y v nocy
Po horách, dolinách, přes tmavý háj,
Po skalách, rovinách, přes květlý ráj.
Bez mnohé starosti, bez mnohé péče,
Lidský věk spěšně a vesele teče;
Bída a psota preč utíkají,
Radost a štěstí se přibližují.
Tak y těm pacholkům jejich čas plynul,
Bez práce obtížné den po dni minul,
Na každé haluzy občerstvení,
Na každé rostlo jim posylnění.
Pracovat neznali, v potřebě brali,
Cokoli popadli, bezpečnébezpečně vzali;
Hophophop! skákali, zpívali zas,
Jedli a pili, y pominul čas.
Spojení v rozličné radostné spolky,
Stíhali mládence, stíhaly holky,
Loupili, lapali, mámili vše,
Loudili, vábili, bavili se.
31
Ale však nedlouho některým chvíle
Svítila, aniž se dočkali cýle.
Brzo je ukrutná zmařila zlost,
Falešně prodala nevěrná ctnost.
Půlhoro, Půlhoro! hospodo hrozná!
(Cesta tu z Tisovce do Března vozná)
Jméno tvé bude vždy nemile znít
Zbojníkům, pokud jen budeš se stkvít.
Devět jich v hospodě léčilo srdce
Hroznovou polívkou, plésalo prudce:
Složivše strašlivou, ohromnou zbraň,
Před níž dost říkali: Bože nás chraň!
Vrtkavý hospodský ubohé zradil,
Srdnatých pacholků zlapati radil:
Taký jim podvodně přistrojil kvas,
Na nějž, vím, zpomenu po všecken čas.
Jeden z nich při stkvělé zůstával zbroji,
By své v čas potřeby vyvolal k boji;
S děvečkou v náručí: (povídka dí;
Pravdali, čili ne, kdo tam byl, ví.)
Najednou horoucý olovo zfičí,
Bídného hlídače pospolu zničí:
32
Raněná mladice zkřikne: kde jsem!
Omdlevši padne, a přikryje zem.
Sotva dva vyběhnou, patřiť, co vyje,
Když y je ohnivý deštíček kryje:
Nyní již přehrozná různice vře,
Chlapa chlap, muže muž na rychlost tře.
Tesáků, mečů a bodáků leskot,
Ručnic a flinet a pistolí třeskot,
Množí a zsylňuje společný vztek,
Působí strašlivý okolo jek.
Některé záhubné oruží stírá,
Jiné pak železné pouto již svírá;
Střílejí, šermují, bojují víc,
Klesají, padají, smrti jdou vstříc.
Putnok sám jediný odpírá cele,
Chrání a braní se zmužile, směle:
Posléze stínnavý dostihne les:
(Jestliže nezemřel, žije y dnes.)
Putnoku, Putnoku! rozmilý hochu!
Nenáhli, netěhni, počkej sy trochu!
33
Oko mé nemůže hleděti dost
Na ten tvůj líbezný, přehezký vzrost.
Hleďte jen, hleďte, kdo oči své máte,
Zdaž kde tak pěkného hošíka znáte?
Hleďte na výtečný, nebeský tvor,
Znáteli takovou okrasu hor?
Kadeře skroucené, zlaté a dlouhé
Zmítají po krku větříčky pouhé,
Čelo jak z mramoru, z lilium tvář:
Oči, ach pohleďte na krásný pár!
Nemohu vypsati stkvícý se v oku
Lepoty, nemohu učinit kroku,
Abych vám maloval milostnost tu,
Ješto v něm panuje, ušlechtilou.
Ramena, nemohu líčiti dosti
Jejich y spanilou tvářnost y kosti;
Prsy – ach tmavý jen navrhnu stín,
Tmavý, jak tmavý jest počerný kmín.
Krásný, co topol, an v hoře se chvěje,
Na nízké sosny a břečtany směje:
Od paty do hlavy čerstev a zdráv:
Totoť jest maličké jádro všech zpráv.
34
Takoví pacholcy, srdnatí, statní,
Veselí, bojovní, do půtky platní,
Krásyli před časy některý les,
Strašili, děsyli některou ves.
Slované Slovanům, národu svému,
Švižnému, hbitému, slavnému, ctnému,
Ku poctě sloužili dostatečné,
K pochvale bývali nekonečné.
Dubiny, jedliny, bučiny husté,
Topoly, javory děravé, tlusté,
Popřály prostranné hospody všem
Pacholkům, holomkům, šibencům těm.
Vdolině, v rovině, vrchu a lese,
Kudy se k oblakům,oblakům stromoví nese,
Kudy se veliké jeskyně dmou,
Kbytu sy zvolili chalupu svou.
Kudy se skalinou potůček řítí,
Od roka do roka neroste kvítí,
Slunce ni měsýček nedusý tmu,
Tu hle ti pacholcy bydlili, tu.
Volovec, Radzym a Králova Hole,
Tatranské, Fatranské, Matranské pole,
35
Kohout a Synec, Tlst, Javořina,
Hrádek, a rozličná borovina;
Přemnohé, přehusté majícý hory,
Vnichžto se všeliké zdržují tvory,
Ochotně poskytli příbytku těm
Šibencům, holomkům, pacholkům všem.
Nyní již předešlá zhynula sláva;
Lesové zmenšeni, zmnožena tráva:
Jedva že štěbetná povídka ví,
Co se kdy dálo, a synáčkům dí.
Neslušná nevděčnost, nemá to býti!
Nikdý vás nebude nepamět krýti:
Potomstvo příjemný napadne strach,
Stoupíli náhodně na váš jen prach.
Na synysyny, slyšícý máteře kázeň
O vašem hrdinství, přikvapí bázeň:
Muži pak zpomenou s podivením
Na vás, a s podivným vyražením.
Sláva a chvála a vaše moc v světě
Bude se zelenat v milostném větěkvětě,
Pokud jen Slovanů trvati svět
Bude, a spanilý stkvíti se květ.
36
Které jsou zásluhy větší, než vaše?
Která jest uznalost větší, než naše?
Který jest volnější život, než vaš?
Který pak trpčejší, nežli jest náš?
Zahladiť prostředky vedoucý k zlému,
Podati k životu opatrnému;
Břemena ulevit: neníli ctnost?
Protivné činiti, neníli zlost?
Tak jste vy mrhačům peníze brali,
Bázlivým zajícům pistole vzali;
Odjali břemena, odňali meč:
Dobrá mdlým obrana – palice – řeč.
Krotiti zůřivost, dusyti pýchu;
Mluviti žertovně, dvořiti smíchu;
Cýditi od divých potvor les, háj;
Skály a pustiny obrácet v ráj;
Poslušné k smělosti poněkud vésti;
Zavilé trestati, ostříhat cesty;
Strávit dva tolary, zakopat sto:
Neníliž veliké umění to?
Nesyti, nežíti, bez péče býti,
Nezoufat, netroufat, z potůčka píti,
37
Lehnout bez starosti, pokojně spát,
Bez psoty, bez cloty vesele vstát;
Popadnout zazřené, chutně sy jísti;
Roky a hodiny na sluncy čísti;
Nohama hedbávný měřiti les;
Švižný sy začasté učinit ples;
Na trávě, na skále přesladce spáti;
Pod stromem před hromem bezpečně státi;
Časem y milence písničku pět;
Voněti strakaté lučiny květ;
Kamkoli přijdeme, doma vždy býti;
Neznati o nouze, nadbytek míti;
Nevzdychat, netruchlit, nekvílit víc;
Ochotně, vesele smrti jít vstříc;
Nemíti nad sebe vyššího pána;
Nebyti poddánu večer ni zrána;
Svobody, svobody požívat vždy;
Líbati líbezné přírody rty:
Rozkoš jest rozkošná, utěcha čistá;
Život nad životem, blaženost jistá.
Ten, ten ach jediné blažený jest,
Jenžto se nikdý těch nespustí cest!
38
Nezdravý rozumu, zmatený třeskem,
Na oko příjemným zvedený leskem!
Co jsy to učinil? pomysliž jen!
Zkusýš, že rozkoš ta byla jen sen.
Rozkoš ta, která tě zmámila, sladká,
Zdá se ti na oko uctivá, hladká.
Jeli však lotrovské loupení čest?
Jaké jest zbojníků skončení cest?
Život ten záleží z hrůzy a bázně,
Mnozý ho pykali u domu kázně;
Utlé jsa povahy, hyne co květ,
Štěstí s ním, naděje mine y svět.
Marnost nad marností, mámidlo pouhé;
Žalost nad žalostí, trápení dlouhé:
Ten, ten ach jediné blažený jest,
Jenžto se nikdý těch nedrží cest!
Ohled na vlast.
(Připsáno J. B.)
Ještě jednou slzý plným okem
Zbíhám, vlasti drahá, strany tvé.
39
Měj se dobře, pole přemilé!
Měj se dobře! – Jáť jdu těžkým krokem!
Květné louky! vyť se v nové s rokem
Oblečete roucho spanilé,
Libý proudu! ty vždy vlny své
S chřestem uzříš técy volným tokem.
Mé však růže v tváři denně vadnou,
Vstehně sýla klesá, – žíly chladnou,
Aniž více zkvetne jaro mé,
Když mi vrstvy sněhu na leb padnou.
Měj se dobře, vlasti! – Kraje tvé
Slunce živ, a láskuláska prsy mé!
Jitro.
Dafnys, Melina.
D.
Zdráva buď, sestro! kam včasně tak zrána?
Ještě sy dříme y straka y vrána.
M.
Budiž mi pozdraven! – Lezu tu v háj;
Květen jej v květnicy změnil a v ráj.
D.
Poď jen sem, Melino, cosy ti povím.
M.
Nepůjdu! – Sklamat, jak onehdy? – to vím.
40
D.
Blahová! Nech to a poď! M. Kde pak květ
Vezmu? D. Je zahrada má toho svět.
M.
Sama ach k tobě zde? kdyby kdo hleděl.
D.
Matka snad? – což, byť y otec to věděl.
Jense ty kasej a přes plot se vhoď!
M.
Tu jsem! Cos chtěl? mluv, a k květům mě voď.
D.
Sedněm sy tuto hle pod vrby trochu!
M.
Pod vrby! – rosa je, medový hochu.
D.
Kvítky chceš? Darmo nic. Dostaneš vše,
Pozdrav však zpěvem prv jaro mi zde.
M.
Schytralče! – pravda syc jitro je krásné.
D.
Tobě pak hrdlo, jak víme, je hlásné.
M.
Chcešli se připojit, otevru rty.
D.
Proměnně? – budiž! jen začni již ty!
Melina.
Zyma již klesá!
Leskne se máj!
Tvorstvo vše plesá.
Z země je ráj.
Flořiny dítky,
Milostné kvítky
Snesly se v háj.
41
Dafnys.
Větry již pouští
Balšamu dech:
Zřídlo pak houští
Skropuje mech.
Krása se chvěje,
Radost se směje
Ode stran všech.
Oba.
Ó vítej, ó vítej, ó rozmilý máji!
Ó proudy, ó růže, ó palmy tam v háji!
Vy všickni jej slavte, on zajisté sám
Vás vzkřísyl, a život y slíčnost dal vám.
Melina.
Vlaštovku vlasti
Vracuje cyt.
Strnad sy v chrasti
Zvoluje byt.
Všecko jde k svému. –
Srdcy ach mému
Těžce se krýt.
42
Dafnys.
Všecko se pojí,
Co se jen zná.
Drozda drozd kojí:
S květem květ hrá.
Holeček holku
Zůve sy k spolku:
Jáť – tebe – má!
Melina.
Ach, milý, mně cosy jme srdce a klíží. –
Co! jistě se kdosy tam od zadu blíží.
Tak teskno mi ňádra ach sevřelo cos,
Jak kdyby mi truchlý měl nastati los.
Dafnys.
Y kčemu je, dítě, ta bázeň? aj chřestí
Jen s jekotem voda, ta zvěstuje štěstí,
A větry jen vanou, ti líbají květ,
A s námi se baví: my zpívejme hned:
Oba.
Příroda holá
Zakvetla zas.
43
K blahosti volá
Života hlas.
Zrostliny čijí,
Blaženost pijí
Z plnosti kras.
Nás však cos souží.
Ňádra ach žhnou –
Srdce jen touží –
Prsy již mrou.
Plamenem zhusta
Žížnivá usta
Bez vlahy schnou.
Lilium pije,
Chřadneli kdy,
Rosu, a lije
Zápachy vždy.
Nuže my blažme
Prsy a vlažme
Vyprahlé rty!
Zhasme jej, zhasme
Oheň ten zlý!
Z hasmeZhasme jej, zhasme,
Neboť jest zlý!
44
Mozky y kosti,
Kudy se vhostí,
Spáliti ví.
Ach láska, ta budí a koření štěstí!
Již vře a již číše nám rozkoše chřestí.
Ach život – ó duše, jenž miluješ, svol
V to cýtění sladké a v libý ten bol!
* * *
Tak ti dva Květen hle vítali pěkně.
Dál co se dálo, kdo miloval, řekne.
Slunce v tom vzejde: tu Melina vskok
Bez květin k domovu napiala krok.
Napomenutí.
(Připsáno O. C.)
Zkvetla země: v háji Nymfy vijí,
Rozdělené v spolky veselé,
Z hrdých růží věnce zardělé,
Vzácný dar, nímž jasné čelo kryjí.
Zde se z hrozna zlaté slzy lijí;
Zovou k stolu srdce zatmělé;
45
Ními sladnou péče kyselé,
Duch se zpíná, zkřehlé sýly žijí.
Tam se s chřestem zřídlo s houšti řítí
V moře běžíc: – naše polkne dny,
Příteli, tak rychle propast tmy.
Ží, když jsy tu! – trhej živé kvítí,
Pokud čerstvá v žílách chřestí krev!
Mášli pak ho, pomni na můj zpěv.
Poslední noc.
Jak zapadlo slunce, jak mrákota hustá
Se rozlila nebem, až stála zem pustá,
Jak mlčelo všecko, jen z řeky šel chřest,
A větrové váli skrz chrasti a klest:
Tu vdolině tmavé, blíž jeskyně valné,
Dva mužové sylní šli po cestě skalné,
A kráčeli dále, a nohama les
Ten měřili švižně, a strojili ples:
Když obloha zavzní, y rachotí hromy,
A lítají blesky, až třískají stromy,
46
Zem celá se třese, a skaliny řvou,
A proudy se valí, a v dolinu jdou.
„Poď, bratře, tak vece z nich jeden, ať ujdem
Té strašlivé bouřce, a v jeskyni půjdempůjdem.“
„Ach nejdu! mne srdce mé táhne tím víc:
Jdu dál, byť y smrti jsem jíti měl vstříc.“
„Jaks proměněn, bratře: k nám stydneš, co kámen:
Jen jedné tě hřeje a zžírá vždy plámen.
Ta ohromná bouře, ta dalekost cest –“
„Mlč! jedno mně vše teď a tolikéž jest.
Prv, nežli se vznese tam Dennice v nebe,
Jsem při spolku opět, pak zhlídnu y tebe.“
V tu zbojníků vůdce, v tu Jánošík řeč
Hle, promluviv chvátal skrz chrastiny preč.
Jej pudila láska: a k Mařeně milé
Ho nosyly nohy, co šípové, čilé:
Y míjelo všecko, y zůstal vzad les,
A leží mu drahá již před tváří ves.
„O Mařeno milá: můj poklade stkvostný!
Y spíšli? čis mrtva? či cyt tě jal zlostnýzlostný,
Že čekati dlouho, že musým zde stát,
Že nepohneš dvérmi, že necháš mě zvát.“
47
„Ach, tyli jsy, milý? jak pozdě! hle tvého
Jsem neznala hlasu, tak dávno již mého
Jsy neviděl krovu: nu, do kořen jsou
Již dvéře, jen rychle vstup vložnicy mou.“
„O dívčino zlatá! ó spanilé dítě!
Jak miluji tebe! – ó slíte mě, slíte
Sní, duchové, věčně, ať věčně jsem s ní,
Ať cýtí, ať pozná, jak miluji ji!
O jediné milá! ó života vnado!
Již po tobě zdávna jsem toužil, a rádo
Se srdce sem neslo, a letělo v skok –
Než dobře ti známý los stavoval krok.
Proč, utěcho srdce, ti praviti dále!
Mně hodina šťastná teď bila: já stále
Se přibral sem k tobě: než krátký je čas,
Onť roztrhne obou nás způlnocy zas.“
„Nech, milý, nech toho, co srdce mi svírá,
Co sužuje duši, co naději stírá!
Teď kvete nám radost, ta zaženiž mrak,
Ta udusyž bázeň, ta vyjasniž zrak!“
„O spanilé dítě! ó dívčino zlatá!
Mne spojila s tebou tak cýtění svatá,
48
Že oheň y voda mne nedělí víc,
Bych třebas y smrti šel pro tebe vstříc.
Jak sladká se rozkoš, jak příjemné muky
Mých zmáhají ňáder, své kdykoli ruky
Zde přes krk tvůj vztáhnu, a dotknu setvé
Rty svými tam tváři té liliové.“
„Ach, milý, jak hořím, jak líbezně chřadnu,
Když v náručí tvém jsem, když v lokty ti padnu.
O cýtění sladké! ó žádaný bol!
Svol v nevinné hřičky, ó muži můj, svol!svol!“
O život, ó muky, ó podivná číše!
Již nevře, již chladne krev, ňádra jsou tíše.
„Slyš, milá! co ti je? y zdali pak spíš?
Tys usnula jistě: než vidím, že bdíš.“
„Již nespím, můj milý: mně prsy cos lomílomí,
Mé srdce mi puká, a duchové chromí:
Jáť znamenám cosy: mne popadá strach:
Jen mračna již vidím a hroby a prach.“
„Nač, medle, ta bázeň? ó dítě mé zlaté,
Mne spojilo s tebou tak cýtění svaté,
Že oheň y voda nás nedělí víc,
Bych třebas y smrti šel pro tebe vstříc.“
49
„Slyš, muži ten osud: slyš znamení hoře:
Jak usnu, y spatřím hned zkalené moře,
A viseti nad ním dvě srdce, a vždy
Jen hořeti ohněm, a zahánět tmy;
Y pukne se jedno, y pukne se druhé,
A krve se proudí znich potoky tuhé,
A blednou a chřadnou, y shltí je tma
A zkalené moře, a hlubina ta.“
„Nech toho, má milá, je mámení pouhé!
Nač trápení zdarma sy tropiti dlouhé?
Jest klamavé zdání, jest klamavý sen,
Onť jako noc mine, když zasvítí den.“
„Mnou vidění nehrá: mé prsy cos lomí,
Mé srdce mi puká, a duchové chromí.
Jáť znamenám cosy: mne napadá strach:
Jen mračna již vidím a hroby a prach.
Ach, milý, náš život jen na vlase visý.
Zdaž, zhynešli jednou, mne více kdo vzkřísý?
Jest tisýc a tisýc již hotovo střel,
Jenž čekajíčekají, kdybys jim na ránu šel.“
„Je pravda, můj život je podroben strasti.
Já nemohu stálé mít ještě teď vlasti.
50
Mé alevšak hrdé se neleká těch
Střel ohnivých srdce a pohrom tam všech.
Já zahvízdnu jednou, a mužů se černá
Mých přiline lůza; a sekera věrná
Lid roubati mžikem jest hotova vždy,
Jen jedno nechť řeknou mé slovo jí rty.
Však potřebí není mně takto se bránit
Y způsobem jiným já budu se chránit.
Již lesů se spouštím, již vstupuji v svět –
Již po horách – hájích víc nebudu pět.
Teď na světlo vyjdu: má vinno buď němá:
Mé srdce v tom lesku, vněmž klesati nemá.
Teď svobodně budu y s tebou sy žít,
Jak lidé a já y ty chceme to mít.
Pak tebe, má milá, již vezmu teď k sobě:
Jáť o malý přijdu čas jistotně k tobě.
Jen pomni vždy na mne: jen v srdcy mě nos.
Aj, šťastný nám oboum již nastává los?“
„O výborný muži! ó utěcho zlatá!
Mne sklonila k tobě tak cýtění svatá,
Že oheň y voda mne nedělí víc,
Bych třebas y smrti šla pro tebe vstříc“vstříc.“
51
„Tam v krajině štěstí a v pokojné říši
Se budeme blažit, a rozkoš pít z číši
Té libosti plné a milostných vnad. –
Tam k volnému bytu ti postavím hrad.“
„Ach milý, již znovu v mých prsých vře hoře.
Hle nebem se raní již zarděla zoře!
Y pomni, že kvapí, že pomíjí čas.
Jdi! v srdcy tak volá mém jakýsy hlas.“
„O duše! ó rozkoš! ó život! ó štěstí!
Jak loučit se s tebou, v mém srdcy bol chřestí!
Již hodina bije! – již uplynul čas! –
Kýž tebe drahou já hned uvidím zas!“
„Buď pamětliv, muži, těch přesvatých slibů!“
„Nu ještě tě jednou v tvář polibím libou!“
„Ach nástojte!“ zkřikne ta mladice vtom,
A padne, jak kdyby ji potřel byl hrom.
Nebť oděnců houffy se sessuly k domu,
A vlomily dvéře, a v kročilyvkročily k tomu,
Jenž v světě se nebál, jenž zmužilý stál,
Když třískaly hromy a vicher když řval!
Y strhne se bitka; tu Jánošík zbraní
Svou udatně, směle a statně se brání:
52
Již zahání mnohé, již tiskne je zpět,
A tepe, a mlátí, až strachem mře svět;
Již rány, jak kroupy, se sypaly prudce:
Y bylby jich jistě ten vysekal vůdce,
Než bába se zjeví, a záhuba s ní:
Tam neplatí mužnost, kde Čertové bdí. –
Ta kázala sypat moc po zemi hrachu,
By nemoh krok pevný on učinit v prachu:
Ta kouzlila přes to (tak rozprávka dí,)
A hrdina padá, jsa lapen skrz ní.
Vtom, železem svázan jsa v nohy y vruce,
Se ohlídne na choť, y sepiav se prudce,
Vnic ztroskotá pouta, a roztrhne je,
A k milence letí, a křísyt ji chce.
Y popadne ruku, – žeť studena, – vidí,
Y mřelo mu srdce, a zhlídna těch lidí,
„Jáť bez ní, řka, žíti, již nežádám víc!víc!“
Sám převčasné smrti tak pospíchal vstříc.
Již obětí jich se chlap prchlé stal zloby,
Kdy, procytnouc dívka se pozdvihla z mdloby.
O bolestná ráno! aj sotva že zří
Dne světlo, jme znova ji závrat, a mdlí.
53
„Měj, světe, se dobře! je v koncy mé dílo!
Zem bez něho pustá; s ním zemříti mílo!“
Vto zalká, a bolem choť zkřehlá, co sloup,
Se v bezednou sřítí vln trhavých hloub.
Ach láska, ta není jen žert a hra pouhá!
Zní rozkoše plynou, zní trápení dlouhá;
Zní balšamy sladké, co mléko a strd;*
Než zaroveň trpká žluč, často y smrt.
Potůček.
Zastav máličko,
Libý potůčku,
Vlny chřestícý
Kyprým výmolem
Květné doliny!
Poslyš zmlklého
Mého upění!
Poslyš původa
Rány bolestné!
Spatřiv nedávno
Tamto přehezkou
———
* Stred, med.
54
Trhat Libinku
V poli pod hájem
Jarní růžinky,
Cosy v srdcy jsem
Cýtil vznikati,
An mě vždy víc a
Více rmoutilo.
V sladkém mámení
Své jsem trávil dny
Sprvu nevěda
Lásky chytrosti.
Jednouc Libinku
Opět nenadál
Zočiv na louce
Kní jsem s třesením
Blíže přistoupil,
Chtěje příhodu
Tuto zdělit s ní.
Jedva slova jsem
S bázní promluvil:
Když aj s zardělou
Tváří vzezřevši
Na mne letěla
Do hustého kře.
55
Nyní na darmo
Touže po krásné
Bloudím sem a tam
Místa nemaje.
Dobry potůčku,
Kráso přírody!
Ješto vždycky své
Vody stříbrné
Svým se vinoucý
Tokem lahodně
Pořád sprovázýš
Po světě, kdy snad
Někde uzříš ji,
Pověz, co jsy z mých
Ust teď uslyšel;
Že bez Líbinky
Žíti nemohu;
Že pro Libínku
Živě pomíjím.
56
Ctnost.
Blaze tomu, kdo nepoznaje zlosti
Stezkou života kráčí v nevinnosti;
V jehož šlechetné, jemné vidět tváři
Dobroty záři.
Srdcy toho se přirození směje;
Rozkoš do něho z lůna svého leje;
Vůní balšamovou jej naplňuje,
Obveseluje.
Kdo své zajisté, prost jsa hříchů světa,
V stálém plnění povinností léta
Trávil, marností nepáchaje plzkych,
Chlipností mrzkých;
Kdo po vyměřené táhl cestě k cýli;
Kdo se nespustil ctnosti žadnou chvíli:
Tenť již koruny dostal nekonečné
Slávy a věčné.
Tomu radosti poskytuje čisté
Vlastní vědomí nevinny, jenž jisté
Lidem veškerým uděluje mocy,
Vedne y vocy.“vnocy.
57
Ten buď k blankytu zdvihne oči nebe,
Buďto samého spatří ními sebe;
Buď po zeleném chodit bude háji;
Bude vždy v ráji.
Ten buď oblohou hromy hrozné hučet,
Buďto chrastinou vichry zpurné fučet
Slyší, mužnosti neutrácý pevné,
Stálosti zjevné.
Pustý pro něho se svým květem les má
Tolik slíčnosti, kolik onna rovná
Vrůzném zahrádka rouchu, kolik sady
Beze vší vady.
Stejně přírodu všudy vyslechtilavyšlechtila
Ruka mudrosti; by však v duši lila
Balšam nebeský, sluší ctnostným býti,
Poctivě žíti.
Sen.
Tvé teď, ušlechtilý mládenče zásluhy,
Synu černooké NočnenyNočněny zdařilý,
58
Bude hluboko zvučným
Loutna velebit ohlasem!
Ty sám utěcha jsy smrtedlníka, an
Srdce, pohromou dne umořen, pozbývá,
Ty jej lehkými křídly
Zticha přikryti pospíchaš.
V lůnu hedvábném pak zpoznova námodré
Chladíš výmoly žíl nebeským balšamem:
Mozkem napájíš lvovým
Hýzdí pokrmi toužícý.
Štědře zemdlenému také y tenkráte
Duchu potřebné znáš živnosti podati,
Různé žádosti jeho
Plně způsobem podivným.
Nuzný v okamžení oplývá zlatem, a
Zámky převysoké zakladá nádherně:
V ráji rozkoší dříme,
Zpitý proměnou šťastlivou.
Květlý v náručích mní hošíkhošík, an spanilou
Drží milenku svou, jediné zvolenou;
Věrnost zaslíbiv krásné
Žádá rovného srdečka.
59
Zpupný v brnění svém hrdina poráží
Soky choulostivé, ohromně křikaje:
Řítí pohlavě s plachých
Koní odpůrce zraněné.
Takto rozmanité působě kochání
Mysli, navracuješ lidi Dnu na zpátek,
Vším je bohatě nadav,
Čehož hledali ubozý.
Tys mne začasté již posylnil: budešli
Schránkou budoucně mou, radostně zpívaje
Sroční obětí budu
V tvé ti dvořiti besýdce.
Na Lípu.
Lípo! ozdobo stínnavého lesu!
Sýlo bohopustných hor! tobě nesu
Skrovnou vděčnosti obět vkrátkém pění,
Vnechlubném znění.
60
Stín tvých ratolestí mou duši blaží
Svatou rozkoší; srdce mírně vlaží,
Jejžto horlivý plamen valně svírá,
Pokrytě zžírá.
Utlé trávníku lůno vysokého,
Zdobné červenem jahod, zemdleného
Oudům básníka někdy podá časně
Čerstvosti jasné.
Chladná jeskyně, jižto rozkladité
Větve tvého tam zdí pně, náležitě
Mne před outokem slunce bude chránit,
Před větrem bránit.
Z tvých sy halouzek uplet věnec stkvostný,
Utvých kořenů, stromu přemilostný,
Svou ja budoucně s šeptem tichých hlásků
Hlásat chcy lásku.
61
Zašlý a vzešlý ráj.
Květl ráj. Y povane vítr,
Vítr půlnoční.
A povrchnost země zk řehlazkřehla,
Ta libost drnu zvlášť.
Zde louka zármutkem lehla,
Ji bílý kryje do cela plášť.
Tam strom, jsa zemdlín mrazem, spí,
Když ratolest
Schne pro bolest,
A žluté listí pouští.
Zde hlavu lilie kloní,
Již bledne, již chřadne, již mře, již je – poní.
Tam zřídlo nešepce více,
Co ledové dostalo líce,
Y líbezný oněměl jek.
Jen Sevor*, ten zůřivý, houští
Se s náramným třeskotem spouští,
Až lesy klestí
TamTam, kudy chřestí
Ten strašný nezhody zhoubné vztek.
———
* Sevor, vítr půlnoční.
62
Pustne háj y sad:
Mrtvé krásy leží,
Co chmurné nebe sněží:
Zkáza, zkáza těží
Vbouři rájem v před y vzad.
Již vzdálí smutná hledá
Sy jinou vlaštovka vlast.
Sám stehlík písně lká žalostné,
Že milostné
Mu k příbytku více nedá
Teď skrýše pustá chrast.
Vše, ztrátýztráty želíc, kvílí;
Y ptactvo, y skoty, y býlí.
Než darmo nářek zní!
Ten, kněmuž plyne, dřímá:
Co lidi y Bohy jímá,
Tím zhrdá osud zlý.
Zyma kyne
Na zem:
Razem
Život hyne:
Krásy mrou,
Podťaté zlobivou Sevora kosou,
63
Nevládnou balšamem, nevládnou rosou,
Klesají, prchají, v mizynu jdou.
Truchlá, zpustlá země stojí!
Smrt se rojí
V nevoli
Po poli,
Zchvacuje, cožkoli popadne, z světa.
Již po libosti života, již po kráse je veta!
Hrozné, hrozné jsou divy přirození!
Samo sebe aj tráví, plod svůj plení!
Sotva vzniklo, již všecko, coť je zde,
Všecko, všecko, y byt můj na zmar jde!
Y což to? nesu kamto
Se z poušti v poušť?
Zdaž v duchu? než jasně hledím,
Jsou čisté smysly mé.
Kde jsem? proč v oblaku sedím?
Kdo sype rosu s mrákoty té? –
Ha! mlha vstává, vstává výš,
A s roviny
Se v strminy
64
A vyšší zdlouha dme říš.
Mně cosy mámenost vlelo
A lahodné předcyty v duši y v tělo.
Mé prsy zvolněly mílo,
Co libé se teplo v ně slílo,
A nadbytek pochotných pár.
Hle, jasné je bez mraku nebe,
An v blankyt teď obleklo sebe!
Y života kmen
Svou přes oblouk ven
Tam slunce zlatousyvzneslozlatou sy vzneslo tvář.
Vše se chápe žít!
Tam se nebe směje,
A sladkou rozkoš leje
V ňádra, nímiž chvěje
Dech, an zticha počne vít.
Kam vrhnout okem blíže?
Aj, vyschlý zašustěl les. –
Co zřím? – tam v myrtové dolině
Tři Bohyně,
Jež růžový řetěz víže,
Sy lehký vedou ples.
65
Tu jacynt ambrou kropí,
A tekuté zápachy topí.
Tam perlami vře spád
Vln modrých; při němž stádo
Tou hudbou jsa zpito rádo
Svůj v pastvu spouští řád.
Zkvetly háje!
Kvítí
Cýtí
Krásu máje!
Pstře se luh
Barvami posetý, zvlažený proudem,
Jemužto na odpor střeluje bloudem
Těkavým hvězdami skropený pstruh.
Radost, radost všudy kvete
Vširém světě! –
Pupenec
Ve věnec
Vine se nad hrobem s nebeské růže! –
Kdo všecku rozkoš, kdo tu radost vysloviti může?
Divné, divné jest dílo přirození!
Kde se mařiti zdá, tam – pokolení
66
Nových budí kras: pustý zymy rum
Tak, co jara lesk, jeví věčný um.
Šetřiž zdárné světa změny,
Kdo se octneš v losu jho!
Mračna mizý, jako pěny,
Máť y vír své tiché dno.
Nechtěj trudným nářkem smáčet
Tváři želem sevřené;
Že skrz trny musýš kráčet
V lokty smrti studené.
Nebť y v temné hrobů brány
Světlo s láskou proráží:
Z smrtedlné smrti rány
Čerstvý život vyráží.
Když se obor světů boří,
Vadne zem a hvězdy mrou,
Tu se vesmír* znovu tvoří,
Z mdloby křísý krásu svou.
———
* ves mír, universum, okršlek světa.
67
Darmo hloubat vtipu mdlému,
Stavět skladný tvarů* svět,
Výhost dát zde bydlu svému,
K vyšším bytům pnouti let.
Když se z země hlubokosti
Vznesu křídlem orlovým,
Vzletím k hvězdné vysokosti,
Zbuzen třeskem hromovým,
Nad svým strojem téměř zajdu,
Patře na dno pískové,
Až se, promnuv oči, najdu
Vlůně houšti myrtové.
———
* tvar, vidka, idea.
Toužení.
Sem pospěš, dítě zlaté!
Poď v lokty milovné!
Mně chřadnou prsy spiate:
Sem pospěš, dítě zlaté!
Pak pocyť toužby svaté
Zde v houšti žertovné.
68
Sem pospěš, dítě zlaté!
Poď v lokty milovné!
O libý lásky vzore!
Ty kmene života!
Mé srdce rmoutí hoře:
O libý lásky vzore
Kde nejsy, zem y moře
Y mne jme němota.
O libý lásky vzore!
Ty kmene života!
O krásný kvítku máje!
O panno milosti!
Tvůj pohled budí ráje,
O krásný kvítku máje!
Y duši mou, y háje,
Y zřídla k radosti.
O krásný kvítku máje!
O panno milosti!
69
Život a Smrt.
Buď zdrávo, světlo denní!
Mně hasne v oku zrak.
Zde místa pro mě není:
Buď zdrávo, světlo denní!
Jak náhle vše se mění:
Tu mrká, tam je mrak!
Buď zdrávo, světlo denní!
Mně hasne v oku zrak.
Jest sladký život v světě:
Jsou dnové mladosti.
Y mou, ach, stezkou v létě,
Kdy sladký život v světě,
Se smály v čerstvém květě
Kras zemských plnosti.
Jest sladký život v světě:
Jsou dnové mladosti.
Již, světe, táhnu ztebe!
Buď věčně, věčně zdráv!
Hle dech mi cosy střebe:
Již táhnu, světe, z tebe!
Což? – nové vidím nebe, –
70
Vlast novou, – nový stav. –
Již, světe, táhnu z tebe!
Buď věčně – věčně – zdráv!
Já a Ty.
Co že sy chechtáš pokoutně číhaje? –
To jde mi k duhu. – Přejem ti vděčně vždy
Těch líků, nám však z lásky odpusť.
Tamto, kde oslice fíky mlsá,
Tam hleď, y nedbám, služ ti, co onnomu
To k zdraví starcy. – Důtklivě utrháš.
Než zdarma! nesmát se, když se ti
Po prachu papršlek zlatý válí? –
Tak mníš? nás, milý, prouhové vzdálení
Hned z rána žití pojali vlůno své.
Mě svížím v houšti mchem, tvé člány
Hedvábem zpevněly mhavotkaným.
Teď číš ti červcem růží se honosý
Až k hvězdám v zpupné slávě se zpínajíc.
71
Jak se to zlato rdí! y zslnezslne,
Kdožkoli vrhne jen bokem naň vzor.
Má z prosté kůry zřezaná pod bílou
(O nevinny té!) práznuje lilií.
Ta nelhá: rosná mně zní čerstvě
Koření libivost každou ambra.
Ty žížníš! rty tvé vypráhly požárem.
Jsy mdlý, jsy, až strach! Leskot tě zarazylzarazyl,
Proč po něm saháš? žádné, věř mi,
Tantalu vláhy ten zábrysk nedá.
PoďPoď, vrať se nazad! V chládku sy pod šumnýmšumným,
Kdy nás chut ujme, hájkem mok perlový
(Ten balšam zocelil mně svaly!)
Hojně chcem čerpati z živých zdrojů.
Y předc se zdráháš? – Z výšky té? nemožná. –
Jest mi tě líto. SlyšSlyš, zde je pelyňku
Moc: dám ho v číš, anť lék je proti
Závratu. Nebojse! Chápeš? Buď zdráv!
72
Lydya.
Spanilá Lýdyo! děvčátko krásné!
Bělší nad mléko a lilium jasné,
Nad běločervenou růžinky ctnost,
Uměle hlazenou slonovou kost,
Holčičko, vyviň ty kadeře vité,
Rusé a stkvělejší nad zlato bité,
Kteréžby, vyrostši nad krkem tvým,
Polem se vinulo liliovým.
Vyviň y hvězdnaté oči, y černé
Obrvy,* holko, ty záslony věrné;
Vyviň y nádherných růžiček pár,
Zalitou červenem brunátu tvář.
Sem, sem tvé pysky, ty korály hladké!
Dávej, jak holubě, hubičky sladké.
Dívčino! ty mi ssáš (jaková lest!)
Rozkoší ztřeštěné dušinky česť.
Srdce mi zžírá tvé hubičkování.
Kčemu ti živé ha krve mé ssání?
———
* Česky: obočí, Staro-Slovansky, Srbsky, a. t. d. obrva, jako u nás. –
73
Krej, krej, krej cecýčky, jablka dvě!
Mlékem teď stesknutým bobtějí hle!
Z lůna se pochotná skořice lejeleje,
Všudy a odevšad s tebe se směje
Plný aj vnady a slíčnosti svět.
Krej, krej sy cecýčky, vábícý květ.
Jaké ach trápení! zraněn jsem zcela
Pýchou a bujností bílého těla.
Ukrutná, neznaš, že bolestí schnuschnu,
Tak se mě zpouštíš, an odpoly mru.
74
Lenoch.
Hejsa, vzhůru, lenochu,
Přestaň lenivěti!
Či snad míníš, vrtochu,
V loži zpráchnivěti?
Slunce dávno vyjelo,
V zlatém sedě voze:
Na lid činný vzezřelo,
Chodě po obloze.
Města, hrady, dědiny
Ksvé se prácy mají.
Vrchy, háje, roviny
Mrazem skřehlé tají.
Ptactvo s hlukem radostným
Jitra pozdravuje:
Stvořitele milostným
Pěním zvelebuje.
Včely raní květinky
Slítají, a domů
Skrze hory, dolinky
Nosý med s luk, stromů.
75
Jiné v ouli medovém
Sladké plásty strojí:
Kdežto onny v jedlovém
Lesýku se brojí.
Každý pilně pracuje,
Koná povolaní;
Orá, kopá, pečuje,
Dělá bez přestání.
Každý sýly nabýva,
Jehož ruce činné:
Splniv prácy, spočívá
V chládku lípy stinné.
Vidět nelze lenosti,
Vše jest živo v světě;
Jasná v přirozenosti
Všudy čerstvost kvete.
Chtěllibys ty jediný
Na zemi snad býti,
An, co mrtev, nečinný
Umínil sy žíti?
Tobě bys byl samému
K hanbě, k škodě věčné;
76
Duši, tělu celému
K zkáze nekonečné.
Přirození nebude
Trpět lenivého:
Tělo zdraví pozbude
Brzo takového.
Protož pospěš povstati
Mžikem z lůžka svého:
Pospěš slušně jednati,
Dojdeš štěstí všeho!
Odplácet tvé pracnosti
Bude přirození:
V každičkém kři v hojnosti
Najdeš poťešení.
77
Píseň.
Ó dcero nebes s jarní tváří,
O zlatovlasé dítě mé,
Mně růžovou tvé krásy září
An slepnou oči žížnivé.
Již dávno pro cos chřadnu tíše;
Ach! pro tvou sladkou hubičku.
Jen sem s ní dobrovolně spíše,
Syc políbím sám paničku!
Pak mášli želet mého činu,
Jsem ti ji hotov mžikem zpět,
Bych smazal svévolnosti vinu,
Já stonásobně vrátit hned.
Bürger.
Dythyrambe.
Nikda, to věřte,
Žáden se z Bohů
Nezjeví sám.
78
Sotva jest Bachus, ten veselý, semnou,
Již je y Amor zde, s radostí jemnou,
Fébus též spanilý přicházý k nám.
Již táhnou, již všickni
Se Bohové blíží,
Do příbytků zemských
Se nebeští níží.
Zbavte mě, Bohové, smrtedlnosti!
Můžli co Božskému člověk dát hosti?
Vzneste mě k Olympu, tam-tě váš dvůr.
Ach radost, ta bydlí
Jen v Zevsově říši,
O lejte mi Nektar,
O dejte sem číši!
Podej mu číše!
Jen ty, ó Hébe,
Básníři plň!
Ovlaž mu nebeskou rosou hned oči,
By, že je BohemBohem, mněl, jako se točí
Styx tam, a hrůzy těch, nevida, vln.
Již hrčí, již chřestí
Ta nebeská číše,
Mé oko se jasní,
A ňádra jsou tíše.
Šiller.
79
Na Umku.
Že včasně snad tvé okrasu zahrádky
Chtě květinami zmnožiti novými,
Jsem nesmyslné polních vtrousyl
Bylinek, odpusť, ó Umko drahá!
Mé u toku vod kvetoucý otočník,
An hrdým mění blankytem zeleno
Luk, zmámil oko, zbíhajícý
Utěchu rozložitého pole.
Ne žádost slávy vzbuzená haneb nouhanebnou
Jest provinění původem, zpupností;
Než zdobné ranným teprv pýřím
Mladosti nevládných kolen křehkost.
Strom z jara dnů svých ovocem trpčejším
Svůj jevícý vděk, na kroužku zbohatna,
Tě sladkým někdy v roztomilém
Povolně blažiti bude stínu.
Ha! svrchovaná! libé to vzezření,
Jenž přerozkošnou obrazý milostnost,
Tam v zlatém blesku jasné tváři,
Tvou mně aj zvěstuje zřejmě přízeň.
E: av; 2004
80