Loučení s Můzou.
(Místo Předmluvy.)
Měj se dobře, Můzo milá!
Cesta tvá buď šťastliva;
Svižně mrštiž stehna čilá,
Ješto jsy vždy činliva.
Navštěv drahých přátel byty,
Řekni, jak se má tvůj pán,
Zjev jim přímo naše cyty,
Snad ti bude obyt přán.
Malá jestiť dýlka cesty,
Kterou nyní měřit máš,
Předce hory, doly, klesty
Projít musýš, jakož znáš:
Protož opatrně chodiž,
Drž se pravé stezky vždy;
Krok tvůj vděčné srdce vodiž,
Láska pak ti sladiž rty.
V propast s mraky z tváři jasné
Panny tklivě žertovné:
Oviň věncem s růže včasné
Vlasy své, a povlovné
Zpěvy k sladké hudbě líry,
V prostotě však, vylívej:
Chraň se slušné strhnout míry,
Zcestných stop se vystříhej;
Nevyšiň se v pravo, v levo,
Neběž drze v před a v zad;
[3]
Aniž zůstaň stát, co dřevo,
Ptaná: kdo jsy, kam a zkad?
Nechtěj své hned krýti viny
S tváří červcem zbarvenou,
Řkouc, že v odvážlivé činy
Pán tě naved nucenou.
Zamlč též, že jemu bylo
Málo víc, než šestnáct let,
Když ho s tebou nebe svilo,
Když ti polní trhal květ,
Jejž ti již teď v cestu dává
Větším dílem svadlý snad:
Zdaž se menší odsud stává
Vina zřícý ode všad?
Skrovně kvítků béřeš sebousebou,
Skrovná však y vláda tvá:
Málo s malou půjde s tebou,
Ač jich více zbírka má.
Nestrachuj se, jak kde vkročíš,
Otevřeš jak usta svá,
Kdy své vládce, soudce zočíš,
Kdy se tě kdo něco ptá?
Kdy tě budou kolem zhlídat,
Postavenou v zrcadle,
Zdaž moc zřejmých poškvrň vídat,
Obstanešli v divadle?
Místem snad y notně tříbit,
Jako smetnou pšenicy,
Slušněli se můžeš líbit?
Hustou k zkoušce říčicý.
Ty však směle, než y vážně
Mluv, jak jsem tě učil já:
Aniž s bázní šetřiž strážně
Pouštět slova medová.
Slovanka jsy, netaj toho;
K strunám harfy Slovenské,Slovenské
[4]
Snaž se čisté, ač ne mnoho,
Střídat zvuky panenské.
Kam jen přijdeš, učiň dosti:
Češka budiž Čechovi:
(V hod sy vésti má host k hosti)
S kmetem plač, pleš hochovi.
V čase, kdež sy tento hlásně
Nad jazykem naším lká,
Žeť, co jindy, nezní krásně,
V tom však ruce v vaček cpá;
Ohněm onnen žhoucým jatý
Chvátá, nezříc kam a jak,
Až kdy v letu příliš piatý
S nebes, k smíchu, padá znak;
Tento všecko sebrav spolu,
Starý, nový smísyv kvas,
K pstrému hosti zůve stolu,
Ním je moří drahný čas;
Onnen řeči tvé, že není
Svou, co hada, utíká,
Snad, že učit se mu lení,
Že jest tupá, naříká,
Mněje, žeť jen z jeho hrdla
Libý může plynout jek,
Anby nám, co skála, tvrdla
V ustech mluva, jemu vděk:
V této, družko má, by době
Marný náš byl mnohý strach;
K čemu darmo stýskat sobě?
Lekat se, což dým a prach?
To syc, že tě mnohé tvory
Ostrým ostnem uštknou, znám:
Dokavad však, oněm v vzdory,
Malá bude ujma nám.
Najdeš, najdeš srdce stkvělé,
Srdce plné milosti,
[5]
Jenžto, že jsme cyty vřelé
Za dnů zlaté mladosti
Utlým zpěvem v roucho lehké
Přioděli nevinně,
Třebas kleslo stehno křehké,
S radostí nám promine;
Zvolně mylné zpraví bludy,
Aniž proto zplodí hluk,
By nás z tiché zplašil boudy,
By nám činných svázal ruk. –
Toho, Můzo, veleb vděčně,
Tomu vroucné díky vzdej! –
Vrať se rychle, toužím věčně,
Pak se potud dobře měj!
P. J. Šafáry.
[6]