Zdání Slavomilovo.
Jestiť dle převysokých skal Tater okolí malé,
Kteréžto přirozenost, svou chtějíc umělost jevit,
Náhodně větším nad jiná šlechtilošlechtila nadbytkem krásy.
Trávnatá luha, na vzor moře modrého rovná,
Mezuje s bohopustnou tam k západu výsostí vrchů,
Jichžto se ramena dmouti k nebes blankytu zdají,
Kdežto starožitné ty mizejí v mrákotě věže.
Kořeny nevystihlých hor diví lesové kryjí,
Nesvadlým nikdý zelenem pusté jedliny zdobní.
Z lůna těch stínných houští hrdě svůj smrkové kužel
Vynáší nepohnutý, až pohled zachvacujícý
Působí vysokost oku; svou pak sokyní sosnou,
Ješto své kusé podlé nich chce zachvívat zlechka
Rozsochy, zhrdají, rozmanité sy strojíce hřičky.
V ustupu utěšeném těch stromu haluzy utlé
V jedno, co bratří, zelená křídla spojují; tudy
Veliké množství chladných vzniká oblouků v létě,
[7]
Ješto byt životčichům svou vnadou kuzliti spíší.
Nížeji pak menší těch lesů synové svého
Nevinně požívají, jsouc bez péče, života, totiž
V balšamovém se tady lesknou křoviny rouchu,
Libě sy s tichým začasté zrána hrajíce větrem.
Odsud se podivná zrostlin vinouc směsyce dolů
Oudolím, přerozkošnou svou zaráží okrasou oko.
Místem y borové lze jest v chrasti zhlídnouti skrejše,
V slíčnosti obloukům oněm málo co ustupujícý.
Takové na západ pusté strojí divadlo divná
Příroda, rozdílnou však vyhlídku u slunce vzchodu
Maluje obalená v svém plášti strakatém louka,
Jejížto zelenavé již dávno končiny pilný
Trávníku oráč železem zbaviv stříbrno-stkvělým,
Rozvory začernalé teď dárně perlami chová.
Kteřížto na hřbetu svém hned husté dostanou vlny,
Ježbys z jara, kdy tiché Zefíry vanouti počnou,
S brzkonohým mněl z pole pryč se řítiti schopem,
Pak y do ležícýho se podál obírat kraje,
Takovým umějí vyražený vzhled způsobem mámit.
Stkvoucý se z zadu ozdobuje moc květinek palouk,
Kteréžto hlav svých z vysoké trávy pozdvihujíce,
Spodivením zří na roztomilé v dolině sestry,
8
Nebeským naplňují z svých číší zápachem luhu,
V usměšku sladkém s zardělou tváří na sebe kynou,
Rozkoší přemilostnou duch člověka vyráží líbě.
Prostředkem hedbávné luhy vine se stříbrný potok
S jekotem libo hlučným, a někde sy z nenáhla žene
Vlny, an opojené těch lepotou vzdychají kvítků,
Spodivením se nazýrajícých v zrcadlo s břehu;
Někde y přerychlým sy počne šuměti krokem,
Kryšťalovým své naplniv vyschlé výmoly mokem:
Mnělbys jej záhubu nést vší louce strakaté, v skutku
Jí, když náramně žížní, bohaté půjčuje krmě.
Pominuv louky, a krutiv se dosti přes pole vděčné
Lahodně, spojuje nedorostlá svá ramena s bratry,
Jichžto se panování již dále rozléhá sylné,
A pak y navštíviti jde moře širokohlučné.
V okolí roztomilém, (nebť ozdobou přírody slouti
Může, a rozmanitých kras obydlím právem a slušně)
Slavomil, ukrutným jsa sklížen osudem, hledal
Posyly. Uštknut jsa v bok důtklivý jazykem zlostným,
Strna nade schytralým srdcem smrtedlníků,
Vrtkavou myslí též, své měl jsem divnými cyty
Prsy teď naplněné, a pořád kráčeje smutně,
9
Povahy člověka jsem a svého vyskoumat stavu
Budoucýho chtěl. Posléz se v krásném udolí uzřím.
Tytan již v pozlaceném svém vozu k domovu kvapil;
Ptáčkové bez mála svých zavřeli hrdýlek cele
Po hudbě utěšené, by zemdlené zsylili oudy;
Když já unávený pad pod sosnu na pažiť tučnou,
V chládku jsem sobě poněkud tíše odpočinout chtěl.
Sotva že zelené lůžko zemdlené dostihly oudy,
Sotva že prázdná krajin těch tichost, změněná samým
Lahodně tekoucých vln jekotem počala sluchy
Kuzlit, již libomilým mě trudného opojil makem
Morfevs. Alebrž já jsem požíval nedlouho dosti
Pokoje toho. Neb spatřím oči otevřev rychle
Podobu, na vzor mládence víc, než zralého muže.
Byl-tě on dokonalé y krásy obrazem pravým,
Na jehož prostém těle lze nebylo ouhony žádné
Znamenati. Tvář liliovou mu červenost růží
Z lehoučka polívala, a volně po krku bílém
Kučeravé se a zlaté vinuly kadeře dolů,
U vrchu zelenavým jsouc bobkovým svázany vínkem.
10
Ramena lehoučké jen na sobě nosyla roucho:
V pravicy luk se stkvěl, a loutna v levicy jeho.
Celá jeho pak tvářnost ho vyšším pravila býti
Stvořením, nežli jest člověk. Jáť se užasna nad tím
Ukazem přepodivným, ani slova vyvesti jsem se
Neosmělil. Ale dobrotivý duch, sladce se ke mně
Usmívaje, by z pochybnosti mě vytrh, tak vece:
„Vítej, ó mladenče milý! čehož ti truchlému scházy?
Oblíčej zamračený mně ouzkost zjevuje srdce.
Pověz a nezoufej, což sklíčené kormoutí duchy:
Mohuli pomocy ti, to bude mi nemálo mílo.“
Jako tam libovonná se s nebes pod večer rosa
Sype; tak libozpěvný z ust plynul jeho mu hlásek.
Laskavou řečí pohnut jsem nemálo smělosti nabyl:
„Kdožkolis, svrchovaný, dímdím, v jemném pohledění tvém
Milosrdné se svítí srdce: tak tedy věz, což mě
Trýzní, a života med mi hořkou napouští žlučí.
Tyto jsou příběhy mé, a tato je příhoda losu:
Vystoupiv na svět přijal sem darů a schopností ducha
11
Více, než obyčejná jich dělí člověku míra.
Nadto mi připadlo neposlední y vychovávání,
Kteréžto ostrovtipné mé umělo brousyti mocy.
Včasně dost počal v utlých plamen ten vznikati ňádřích,
Vyvolené jímž zanicují své Můzy: neb cyty
Pěkného, ctnostného, pravého v plném zrůstaly květu
Na poli rozestřeném. To jistě k podivu bylo,
Jako teď po všeliké mé převčasně počaly prsy
Toužiti umělosti, a pakypak y ta nejmenší jiskra,
Kterážto padla na pochopné dno, ve veliký se
Zmohla hned oheň. Než jediná posléz nad jiné žádost
Jala se šířiti, pak y přes jiné sahati všecky.
Helikon opanoval má ňádra. Uměny pěkných,
Svobodných umění mně zde nad všecky poskyt lyposkytly jiná.
Jáť sebe celého obětoval jsem Můze; a od té
Doby mi dnové na způsob řeky plynuly, kdežto
Přesladké té blaženosti jsem požíval hojně,
Kteroužto Uměny své sy umějí ctitele nadat.
Někdy, co vytržený, jsem počal y libozpěvný zvuk
Vydávati, což radostí mě, jíž líčiti nelze,
12
Po vždycky naplnilo. Já jakýmsy zarazen bleskem
Nad jiné umění jsem jen umění svobodné, pěkné
Zamiloval, a u něho života balšamu hledal,
U něho vyražení, y koruny u něho štěstí.
Ale ach nedlouho ta domnělá trvala blahost,
Nýbrž y zkalena být, a v prvním zmařena zniku
Musyla. Tajemství v ty časy žádného při mně
Nebylo; u podobných y podobné najíti cyty
Nezkusylé mé mněje srdce, tajilo svého
Plamene zřídka. Ale se na rychlost podál hle tamto
Veliko moudrý předemnou muž postaviv takto
K hochu se řečňovat jal: „Proč, blázně, po stínu saháš?
Co ti s bublinami? Kdož kochá se v obrazech moudrý,
Ješto jsou vymyšleni? Snad dojdeš způsobem takým
Té, jíž hledati má každý duch, dokonalosti?
Plodové Uměn a krásopisáků barvami kryjí
Nahotu svou, a skrze to hledí nahradit té, jíž
Chybuje na věky jim, a na věky chybovat bude,
Vlastnosti nejvyšší, té prospěšné moudrosti, pravdy.
Holou musým vidět mně prospěšnou pravdu, byť celé
13
Zahynout musylo domnělé štěstí s mámením smyslů.
Jaká to pošetilost a jaková daremná práce,
Blouditi nepřestále jen po zevnitřnosti, a nikdý
Do vnitřku neprorazyt, do samé povahy věcy.
Jako se sníh, když slunce naň zasvítí, topí a mizne:
Tak tvé, na klamavém jsouc staveno mámení smyslů,
Vědění,Vědění jednouc se rozplyne, když mu moudrosti pravé
Dennice zasvítíc svedené leskem vyjasní oko.
Pravda je užitečná, jest pravdivá filozofie
Sama; ty hledej toho, což nosý užitek, stínu
Pozanechav těm pošetilcům, an nadchnutě mnějí
Zpívati. Mlčí vymyšlené hned Uměny, když se
Pravdivý okáže Bůh, a mudrctví pravdivé ozve.
Rytmycké rovnání hlasu, jest daremné moření času.
Domnělá bájíče čest, ta s lidským slepením hasne.
Nechej tintěřek těch, y marného klinkání nechej!
Vzhůru, poď za mnou! Já tě po pravé povedu cestě
Kté, jíž hledati má každý um, dokonalosti.“
„TaktoTakto on řečňoval vždy, a tak s ním smýšleli mnozý.
14
Takť byla uštipečným má nevinnost předmětem smíchům.
Když se nadchnutým mním, že jsem smyslem pominul, praví.
Pohaněn, zposmíván a ostrým jazykem uštknut,
Raněn y zmaten jsa, teď Anďele nadarmo hledám,
Jenžby mě z pochybnosti znal na pravou vyvesti cestu,
Nebeskou pravdou pozatmělý můj osvítiv rozum.
S toliké blaženosti a s tolika svrženu rájů
Býti, y pozbavenu vší sladké naděje rázemrázem,
Toť mi je přebolestné, to tejrá srdce mi hrozně.
Utrativ Můz, tak mním, že jistotně Areta najdu.
Toho je ten, jenž mní být nejvyšším, příčinou mudřec.“
„Mudřec, či mudrlant, zvíš hned, takto mi do řeči vskočí
Posluchač ušlechtilý, pak ke mně dále tak praví:
Znám mi je dobře ten vorlonosý tam Vševěda, který
Původem nejednoho byv, tvého jest původem zmatku.
Teprva slova má slyš, pak suď, a napotom jednej.
15
Jeli to divná věc, když lidské huláká sobství,
Zamítajíc, co se zdá jen, aniž jest skutečně, jak mní,
Byť třebas nad skutečné svou přes příliš předčilo cenou?
Obyčej panuje ten teď všudy, že největší povyk
Odpůrcy plodí tam, kde nejslabší vyniká bok jim.
Což ale, jestli nemotorným jsa zděšen a s trůnu
Zplašen do dalekých se od zemi odbere Milek
Krajů, y smrtedlníkům více se nezjeví nikdý?
Jestliže Uměny veškeré s harfy strhají struny?
Jestli jich přemilostný zpěv na věky umlkne? jestli
Žerty, an vyráží um náš, pusté pohltí moře?
Jestliže slíčnonohé tři Bohyně, panenské Hory,
Balšamu do trpké bíd číše přestanou líti?
Nepravě uštknuté svých věnců od vlasů rusých
Zahodíc, létajícých víc nebudou strojiti plesů?
Jestli se růžový plášť od světa bledého ztrhne?
Kostlivec nahotu svou a hrozné vyšklebí zuby,
Pozbavený, jenž klamavě ho až šlechtila potud,
Šaty? což bude ze světa? To, co je, – oudolí bídy! –
Svobodná umění nebudouli a umění pěkná
16
Sladiti života los, což bude s životem lidským?
Osyřelý, co okleštěný strom, zůstane člověk
Na strašné ach pokrajnosti stát tmavého hrobu,
Nemaje spomožení y potřebných nemaje léků.
Zdaliž pak nepůjčují své všemu mudrctví vnady
Umění svobodná, pěkná? jelikož onnono zhusta
Bez chuti jsouc své ctitele všeho zbavuje ohně,
Vidomě vyjevujíc tím způsobem, čeho mu zcházý:
Když se umělec zná v tom v čisté rozkoši kochat,
Na těle prospívaje, v svém srdcy zpívaje s Můzou.
Jsouli pak svobodný kunšt a pěkné umění v skutku
Bleskové mámícý, jak ceny, tak jestosti prázdní?
Komu to z opravdových kdy učenců připadlo? Ne vším,
Mdlému což rozumu se snad nezdá prospěšným býti,
Slušněby pohrdlo se, ni slušně zavrhlo vše to.
Dříve se, milý, to věř! tam sřítí nebesa hvězdná;
Dříve se potokové ktěm pohnou, znichž vznikli, zpět zřídlům;
Čitedlné dřív posvátným jaté přestane tloucy
Plamenem srdce, a vněm ta poslední človečství jiskra
Zhasne: než zvolnýzvolní se kunšt a pěkné umění mine.
17
Pokavad objímati zem obloha blankytomodrá
Bude, a láskyplné své otevře náručí choti;
Pokavad po žalostných se radostné v člověku zjeví
Cyty: tu nepochybně se budou umělců hvězdy
V neproměněném blyštěti světle. Toliko sami
Studení mudrlantybymudrlantiby, jsouce těch skrovnější věcý,
Zkáceli vše, což podušilým snad chutnati nechce
Duchům, proto že přes hrubé jim smysly to sahá.
Ještě roste bobek: – nikdýť on zasloužilému
Nesvadne. Neuznalá tvář zardělou naběhne krví
Nevděčnosti, kdy nesvadlé spatří zeleno vínku.
Chvalitebný tvůj umysl byl: jen kráčej tak pořád,
Nedbaje na daremný třesk, na plané nedbaje řeči.
Nad jiná umění ty jen umění svobodné pěkné
Miluj: y jistě u něho balšamu života najdeš,
U něho obdivení, y koruny u něho slávy.
Semnou poď, vyvolený! Sám zprávce nejvyšší Uměn
Otom tě ujišťuje, to sám ti káže Apollo.“
Propověděl. Já spěšným ujav se kráčeti za ním
Schopem, že na stlačené jsem ležel samotný trávě
Pořád, a celá případnost ta jen snem byla dutým,
Zhlídnu, jsa těkajícýho od chrasti zajíce šustem
18
Probuzen. Jáť ale pozrozuměv, což znamená onno
Vnuknutí, nepřestal jsem, ni jindy přestanu zpívat.