Poslední noc.
Jak zapadlo slunce, jak mrákota hustá
Se rozlila nebem, až stála zem pustá,
Jak mlčelo všecko, jen z řeky šel chřest,
A větrové váli skrz chrasti a klest:
Tu vdolině tmavé, blíž jeskyně valné,
Dva mužové sylní šli po cestě skalné,
A kráčeli dále, a nohama les
Ten měřili švižně, a strojili ples:
Když obloha zavzní, y rachotí hromy,
A lítají blesky, až třískají stromy,
46
Zem celá se třese, a skaliny řvou,
A proudy se valí, a v dolinu jdou.
„Poď, bratře, tak vece z nich jeden, ať ujdem
Té strašlivé bouřce, a v jeskyni půjdempůjdem.“
„Ach nejdu! mne srdce mé táhne tím víc:
Jdu dál, byť y smrti jsem jíti měl vstříc.“
„Jaks proměněn, bratře: k nám stydneš, co kámen:
Jen jedné tě hřeje a zžírá vždy plámen.
Ta ohromná bouře, ta dalekost cest –“
„Mlč! jedno mně vše teď a tolikéž jest.
Prv, nežli se vznese tam Dennice v nebe,
Jsem při spolku opět, pak zhlídnu y tebe.“
V tu zbojníků vůdce, v tu Jánošík řeč
Hle, promluviv chvátal skrz chrastiny preč.
Jej pudila láska: a k Mařeně milé
Ho nosyly nohy, co šípové, čilé:
Y míjelo všecko, y zůstal vzad les,
A leží mu drahá již před tváří ves.
„O Mařeno milá: můj poklade stkvostný!
Y spíšli? čis mrtva? či cyt tě jal zlostnýzlostný,
Že čekati dlouho, že musým zde stát,
Že nepohneš dvérmi, že necháš mě zvát.“
47
„Ach, tyli jsy, milý? jak pozdě! hle tvého
Jsem neznala hlasu, tak dávno již mého
Jsy neviděl krovu: nu, do kořen jsou
Již dvéře, jen rychle vstup vložnicy mou.“
„O dívčino zlatá! ó spanilé dítě!
Jak miluji tebe! – ó slíte mě, slíte
Sní, duchové, věčně, ať věčně jsem s ní,
Ať cýtí, ať pozná, jak miluji ji!
O jediné milá! ó života vnado!
Již po tobě zdávna jsem toužil, a rádo
Se srdce sem neslo, a letělo v skok –
Než dobře ti známý los stavoval krok.
Proč, utěcho srdce, ti praviti dále!
Mně hodina šťastná teď bila: já stále
Se přibral sem k tobě: než krátký je čas,
Onť roztrhne obou nás způlnocy zas.“
„Nech, milý, nech toho, co srdce mi svírá,
Co sužuje duši, co naději stírá!
Teď kvete nám radost, ta zaženiž mrak,
Ta udusyž bázeň, ta vyjasniž zrak!“
„O spanilé dítě! ó dívčino zlatá!
Mne spojila s tebou tak cýtění svatá,
48
Že oheň y voda mne nedělí víc,
Bych třebas y smrti šel pro tebe vstříc.
Jak sladká se rozkoš, jak příjemné muky
Mých zmáhají ňáder, své kdykoli ruky
Zde přes krk tvůj vztáhnu, a dotknu setvé
Rty svými tam tváři té liliové.“
„Ach, milý, jak hořím, jak líbezně chřadnu,
Když v náručí tvém jsem, když v lokty ti padnu.
O cýtění sladké! ó žádaný bol!
Svol v nevinné hřičky, ó muži můj, svol!svol!“
O život, ó muky, ó podivná číše!
Již nevře, již chladne krev, ňádra jsou tíše.
„Slyš, milá! co ti je? y zdali pak spíš?
Tys usnula jistě: než vidím, že bdíš.“
„Již nespím, můj milý: mně prsy cos lomílomí,
Mé srdce mi puká, a duchové chromí:
Jáť znamenám cosy: mne popadá strach:
Jen mračna již vidím a hroby a prach.“
„Nač, medle, ta bázeň? ó dítě mé zlaté,
Mne spojilo s tebou tak cýtění svaté,
Že oheň y voda nás nedělí víc,
Bych třebas y smrti šel pro tebe vstříc.“
49
„Slyš, muži ten osud: slyš znamení hoře:
Jak usnu, y spatřím hned zkalené moře,
A viseti nad ním dvě srdce, a vždy
Jen hořeti ohněm, a zahánět tmy;
Y pukne se jedno, y pukne se druhé,
A krve se proudí znich potoky tuhé,
A blednou a chřadnou, y shltí je tma
A zkalené moře, a hlubina ta.“
„Nech toho, má milá, je mámení pouhé!
Nač trápení zdarma sy tropiti dlouhé?
Jest klamavé zdání, jest klamavý sen,
Onť jako noc mine, když zasvítí den.“
„Mnou vidění nehrá: mé prsy cos lomí,
Mé srdce mi puká, a duchové chromí.
Jáť znamenám cosy: mne napadá strach:
Jen mračna již vidím a hroby a prach.
Ach, milý, náš život jen na vlase visý.
Zdaž, zhynešli jednou, mne více kdo vzkřísý?
Jest tisýc a tisýc již hotovo střel,
Jenž čekajíčekají, kdybys jim na ránu šel.“
„Je pravda, můj život je podroben strasti.
Já nemohu stálé mít ještě teď vlasti.
50
Mé alevšak hrdé se neleká těch
Střel ohnivých srdce a pohrom tam všech.
Já zahvízdnu jednou, a mužů se černá
Mých přiline lůza; a sekera věrná
Lid roubati mžikem jest hotova vždy,
Jen jedno nechť řeknou mé slovo jí rty.
Však potřebí není mně takto se bránit
Y způsobem jiným já budu se chránit.
Již lesů se spouštím, již vstupuji v svět –
Již po horách – hájích víc nebudu pět.
Teď na světlo vyjdu: má vinno buď němá:
Mé srdce v tom lesku, vněmž klesati nemá.
Teď svobodně budu y s tebou sy žít,
Jak lidé a já y ty chceme to mít.
Pak tebe, má milá, již vezmu teď k sobě:
Jáť o malý přijdu čas jistotně k tobě.
Jen pomni vždy na mne: jen v srdcy mě nos.
Aj, šťastný nám oboum již nastává los?“
„O výborný muži! ó utěcho zlatá!
Mne sklonila k tobě tak cýtění svatá,
Že oheň y voda mne nedělí víc,
Bych třebas y smrti šla pro tebe vstříc“vstříc.“
51
„Tam v krajině štěstí a v pokojné říši
Se budeme blažit, a rozkoš pít z číši
Té libosti plné a milostných vnad. –
Tam k volnému bytu ti postavím hrad.“
„Ach milý, již znovu v mých prsých vře hoře.
Hle nebem se raní již zarděla zoře!
Y pomni, že kvapí, že pomíjí čas.
Jdi! v srdcy tak volá mém jakýsy hlas.“
„O duše! ó rozkoš! ó život! ó štěstí!
Jak loučit se s tebou, v mém srdcy bol chřestí!
Již hodina bije! – již uplynul čas! –
Kýž tebe drahou já hned uvidím zas!“
„Buď pamětliv, muži, těch přesvatých slibů!“
„Nu ještě tě jednou v tvář polibím libou!“
„Ach nástojte!“ zkřikne ta mladice vtom,
A padne, jak kdyby ji potřel byl hrom.
Nebť oděnců houffy se sessuly k domu,
A vlomily dvéře, a v kročilyvkročily k tomu,
Jenž v světě se nebál, jenž zmužilý stál,
Když třískaly hromy a vicher když řval!
Y strhne se bitka; tu Jánošík zbraní
Svou udatně, směle a statně se brání:
52
Již zahání mnohé, již tiskne je zpět,
A tepe, a mlátí, až strachem mře svět;
Již rány, jak kroupy, se sypaly prudce:
Y bylby jich jistě ten vysekal vůdce,
Než bába se zjeví, a záhuba s ní:
Tam neplatí mužnost, kde Čertové bdí. –
Ta kázala sypat moc po zemi hrachu,
By nemoh krok pevný on učinit v prachu:
Ta kouzlila přes to (tak rozprávka dí,)
A hrdina padá, jsa lapen skrz ní.
Vtom, železem svázan jsa v nohy y vruce,
Se ohlídne na choť, y sepiav se prudce,
Vnic ztroskotá pouta, a roztrhne je,
A k milence letí, a křísyt ji chce.
Y popadne ruku, – žeť studena, – vidí,
Y mřelo mu srdce, a zhlídna těch lidí,
„Jáť bez ní, řka, žíti, již nežádám víc!víc!“
Sám převčasné smrti tak pospíchal vstříc.
Již obětí jich se chlap prchlé stal zloby,
Kdy, procytnouc dívka se pozdvihla z mdloby.
O bolestná ráno! aj sotva že zří
Dne světlo, jme znova ji závrat, a mdlí.
53
„Měj, světe, se dobře! je v koncy mé dílo!
Zem bez něho pustá; s ním zemříti mílo!“
Vto zalká, a bolem choť zkřehlá, co sloup,
Se v bezednou sřítí vln trhavých hloub.
Ach láska, ta není jen žert a hra pouhá!
Zní rozkoše plynou, zní trápení dlouhá;
Zní balšamy sladké, co mléko a strd;*
Než zaroveň trpká žluč, často y smrt.