Zašlý a vzešlý ráj.

Zašlý a vzešlý ráj.
Květl ráj. Y povane vítr, Vítr půlnoční. A povrchnost země zk řehlazkřehla, Ta libost drnu zvlášť. Zde louka zármutkem lehla, Ji bílý kryje do cela plášť. Tam strom, jsa zemdlín mrazem, spí, Když ratolest Schne pro bolest, A žluté listí pouští. Zde hlavu lilie kloní, Již bledne, již chřadne, již mře, již je – poní. Tam zřídlo nešepce více, Co ledové dostalo líce, Y líbezný oněměl jek. Jen Sevor*, ten zůřivý, houští Se s náramným třeskotem spouští, Až lesy klestí TamTam, kudy chřestí Ten strašný nezhody zhoubné vztek. ——— * Sevor, vítr půlnoční. 62 Pustne háj y sad: Mrtvé krásy leží, Co chmurné nebe sněží: Zkáza, zkáza těží Vbouři rájem v před y vzad. Již vzdálí smutná hledá Sy jinou vlaštovka vlast. Sám stehlík písně lká žalostné, Že milostné Mu k příbytku více nedá Teď skrýše pustá chrast. Vše, ztrátýztráty želíc, kvílí; Y ptactvo, y skoty, y býlí. Než darmo nářek zní! Ten, kněmuž plyne, dřímá: Co lidi y Bohy jímá, Tím zhrdá osud zlý. Zyma kyne Na zem: Razem Život hyne: Krásy mrou, Podťaté zlobivou Sevora kosou, 63 Nevládnou balšamem, nevládnou rosou, Klesají, prchají, v mizynu jdou. Truchlá, zpustlá země stojí! Smrt se rojí V nevoli Po poli, Zchvacuje, cožkoli popadne, z světa. Již po libosti života, již po kráse je veta! Hrozné, hrozné jsou divy přirození! Samo sebe aj tráví, plod svůj plení! Sotva vzniklo, již všecko, coť je zde, Všecko, všecko, y byt můj na zmar jde! Y což to? nesu kamto Se z poušti v poušť? Zdaž v duchu? než jasně hledím, Jsou čisté smysly mé. Kde jsem? proč v oblaku sedím? Kdo sype rosu s mrákoty té? – Ha! mlha vstává, vstává výš, A s roviny Se v strminy 64 A vyšší zdlouha dme říš. Mně cosy mámenost vlelo A lahodné předcyty v duši y v tělo. Mé prsy zvolněly mílo, Co libé se teplo v ně slílo, A nadbytek pochotných pár. Hle, jasné je bez mraku nebe, An v blankyt teď obleklo sebe! Y života kmen Svou přes oblouk ven Tam slunce zlatousyvzneslozlatou sy vzneslo tvář. Vše se chápe žít! Tam se nebe směje, A sladkou rozkoš leje V ňádra, nímiž chvěje Dech, an zticha počne vít. Kam vrhnout okem blíže? Aj, vyschlý zašustěl les. – Co zřím? – tam v myrtové dolině Tři Bohyně, Jež růžový řetěz víže, Sy lehký vedou ples. 65 Tu jacynt ambrou kropí, A tekuté zápachy topí. Tam perlami vře spád Vln modrých; při němž stádo Tou hudbou jsa zpito rádo Svůj v pastvu spouští řád. Zkvetly háje! Kvítí Cýtí Krásu máje! Pstře se luh Barvami posetý, zvlažený proudem, Jemužto na odpor střeluje bloudem Těkavým hvězdami skropený pstruh. Radost, radost všudy kvete Vširém světě! – Pupenec Ve věnec Vine se nad hrobem s nebeské růže! – Kdo všecku rozkoš, kdo tu radost vysloviti může? Divné, divné jest dílo přirození! Kde se mařiti zdá, tam – pokolení 66 Nových budí kras: pustý zymy rum Tak, co jara lesk, jeví věčný um. Šetřiž zdárné světa změny, Kdo se octneš v losu jho! Mračna mizý, jako pěny, Máť y vír své tiché dno. Nechtěj trudným nářkem smáčet Tváři želem sevřené; Že skrz trny musýš kráčet V lokty smrti studené. Nebť y v temné hrobů brány Světlo s láskou proráží: Z smrtedlné smrti rány Čerstvý život vyráží. Když se obor světů boří, Vadne zem a hvězdy mrou, Tu se vesmír* znovu tvoří, Z mdloby křísý krásu svou. ——— * ves mír, universum, okršlek světa. 67 Darmo hloubat vtipu mdlému, Stavět skladný tvarů* svět, Výhost dát zde bydlu svému, K vyšším bytům pnouti let. Když se z země hlubokosti Vznesu křídlem orlovým, Vzletím k hvězdné vysokosti, Zbuzen třeskem hromovým, Nad svým strojem téměř zajdu, Patře na dno pískové, Až se, promnuv oči, najdu Vlůně houšti myrtové. ——— * tvar, vidka, idea.