Láska.
Kvěl, kvěl zlatostrunná žalostně harfo má!
Plň svým luhu y háj nářkem! býby zlámaný
Zvuk hor příkořem až mně
Jek lil hluboko do duše.
22
Již ach nejme mě víc potokem stříbrným
Znícý lahodně chřest uchu, ni křovinám
Zpitým hlásajícý z kře
Slavík života libosti.
Mře mé oko: a luk dítky se nesmějí
Utlých pozdvihujíc od země hlav mně víc;
Visý, kam jen ním hnu, zrak
Mrtvý na mrtvé přírodě.
Kam, kam oheň se ten poděl, an pro celý
V prsých plápolal svět někdy? proč studené
Vždy již zůstanou teď, když
Dráždí vnady je milostné?
Sedím pohřižený v hlubině trudností
Různých, samotinký, přepiat jsa náramnou
Tužbou, v sobě jen sám, předc
Strastným oblomen horlením.
Mlčí všecko: – jen v mých rána se záhubná
Ňádřích zůřiti jme, droby mi zžírajíc.
Snad tu zhojiti mast můž,
Snad kde proti ní lék jest, an
23
Ji skrz játra tam svou prožene Milek Bůh
Střelou? Maloplatné jistě jest usylí
Lidské mírniti bol, jenž
Tráví zaroveň s tělem duch.
V jaká divotvorná láska se cytění
Ve svých rozplyne hrách! po kraji bolestných
Ran těch balšamy zná lít
Sladké ruka, an pustila
V srdce jedonosný šíp: od dna ouzkostí
Trudných čile se já v říši až blažených
Mrštím, z číše, v níž hoře
Chřestí, rozkoše ssávaje.
Přestaň, harfo, ty má jediné důvěrná!
Jáť již ponesu svůj los, ač je lopotný
Dost on, trpně, a v jhu krk
Chcy snést příjemně bolestném.
24