Lydya.

Lydya.
Spanilá Lýdyo! děvčátko krásné! Bělší nad mléko a lilium jasné, Nad běločervenou růžinky ctnost, Uměle hlazenou slonovou kost, Holčičko, vyviň ty kadeře vité, Rusé a stkvělejší nad zlato bité, Kteréžby, vyrostši nad krkem tvým, Polem se vinulo liliovým. Vyviň y hvězdnaté oči, y černé Obrvy,* holko, ty záslony věrné; Vyviň y nádherných růžiček pár, Zalitou červenem brunátu tvář. Sem, sem tvé pysky, ty korály hladké! Dávej, jak holubě, hubičky sladké. Dívčino! ty mi ssáš (jaková lest!) Rozkoší ztřeštěné dušinky česť. Srdce mi zžírá tvé hubičkování. Kčemu ti živé ha krve mé ssání? ——— * Česky: obočí, Staro-Slovansky, Srbsky, a. t. d. obrva, jako u nás. – 73 Krej, krej, krej cecýčky, jablka dvě! Mlékem teď stesknutým bobtějí hle! Z lůna se pochotná skořice lejeleje, Všudy a odevšad s tebe se směje Plný aj vnady a slíčnosti svět. Krej, krej sy cecýčky, vábícý květ. Jaké ach trápení! zraněn jsem zcela Pýchou a bujností bílého těla. Ukrutná, neznaš, že bolestí schnuschnu, Tak se mě zpouštíš, an odpoly mru. 74