NOC CHIMÉRY.
Oživl opuštěný kout,
hnulo se mrtvo večera.
Přišla tě prudce obejmout
s rty vášnivými Chiméra.
Chiméra tebe objímá
jak osud, jako choroba.
S uhrančivýma očima –
komu se, komu podobá?
Viděl’s ji jistě v dávných dnech,
a hladila tak přetěžce.
Viděl’s ji jistě v přešlých snech
a přešlé dávno horečce.
Záhadná přišla, veliká,
když znaven jsi a chabý kles.
– Melancholie poutníka,
jenž kráčí v prázdno, noc a děs.
7
A rozvoněl se zvadlý květ,
bezcestí mělo tisíc cest.
A zkrásněl tobě celý svět,
zašedlý v prachu vsí a měst.
Vln ševel chystal na řece
únavě měkké podušky.
Po lesní cestě, pasece
poletovaly světlušky.
Chiméro, děl jsi, co mi chceš?
Mluv: jsme tu sami pospolu.
Zradíš mne, opět unikneš,
Chiméro mého úkolu?
Zanikne opět lstivý dar,
máš, Chiméro, mne za blázna?
A probudím se mdlý a stár
do prachu, šedi, do prázdna?
Mlčela. Bledla. Mizela.
Z daleka, viděl’s, kývá ti.
8
Tvé hrdlo úzkost sevřela.
Vrátí se. Kdy se navrátí?
Cítil jsi rozpálenou skráň.
Vše, zřel jsi, chví se, kolotá.
Leč měkkou necítil jsi dlaň
Chiméry svého života.
Kde světy zřel’s, teď propasti,
kde šel jsi dříve, klopýtáš.
Kde vlád jsi, nelze ovlásti.
Je země táž a není táž.
Šly noci, dny. Žár jako mráz.
A drama jako idylla.
Dnes hudba zní a světle v ráz:
Chiméra tvá se vrátila.
Růžemi cestu zastřete
a ratolestí zelenou.
Jásejte. Snad že chvíle té
nenarození vzpomenou.
9
Zříš, hoří ve tvém náručí.
Díš smířen, byť ne bez bolu:
Zradíš mne. To mne nemučí,
Chiméro mého úkolu.
Chiméro, byla pro strast mi
objetí tvoje, žel a žel.
A oddělen jsem propastmi
od přátel jako nepřátel.
Trhají jiní růže. Sen
zulíbá zrak jim k večeru.
Jdu vážný a jdu zamyšlen.
Pro tebe. Pro svou Chiméru.
Pro tebe těžký, marný krok,
pro tebe všechna rozpětí.
Pro tebe vzbouzím rok co rok
hlas mrtvý přešlých století.
Pro tebe úsilný můj chvat,
pro tebe vznět můj horoucí.
10
Pro tebe zúrodnil bych rád
svým slovem věky budoucí.
Tak mezi věky krátce dlím,
prostředník velkých přeludů.
Zrazený, přec se nehorším,
zklamaný, reptat nebudu.
Vůz hrčí, koně frkají,
pes vyje táhle z tichých vsí.
Můj úděl jíti po kraji
a dojít kamsi z odkudsi.
Vše mýlí. Z pravdy dne je lež.
Svit rána stínem večera.
Zahyneš. Kdy ty zahyneš?
Nezhyne tvoje Chiméra!
Vábila mocí tajemnou
blouznivce všechny našich lad.
Jak milovala přede mnou,
tak bude po mně milovat.
11
Růžemi cestu zastřete
a ratolestí zelenou.
Den ať z té noci vykvete.
Pochodeň, záři plamennou!
Bdí ve mně všecko usnuléusnulé,
vše zašlé ve mně přebývá.
Je ve mně všecko minulé,
budoucnost ve mně zářivá.
Jak čarodějným kynutím
vše náhle pro mne ožilo.
A chci-li, tož si vynutím,
co velké, by se zmnožilo.
Zastavte chvíli! Zdržte čas.
Ať mohou světy vyrůsti!
– – Vím, červánků až přejde jas,
Chiméra má mne opustí.
12
I.
DĚTI.
ZA NAMINÁMI...
Za námi domy venku ční,
kde mladí hoši hlavu k nebi vzpiali,
melancholičtí ponocní,
již ospale hodiny pískávali.
Zdlouhavé tóny harmonik.
Netopýr, jenž se světla bojí.
Do noci vzlyk, do kosmu vzlyk:
kam soustřediti touhu svoji?
Hodiny jdou, hodiny jdou,
lichotnou jakous mluví řečí.
Hoch zvedá – bože – hlavu svou.
I měsíc zdá se dneska bledší.
13
DOBRODRUŽNÉ DÍTĚ MLUVÍ.
Hlubokým lesem obrů, vil a náhod
se ruku v ruce tiše vydáme.
Uzříme mechy, houští, červeň jahod
a kromě známých věcí neznámé.
Míjeti budem v zalekaném chvatu
podivné ptáky, zlé a peřesté.
Též perníkovou uvidíme chatu,
a řeknou marně: Z té vy nejezte!
Co na tom je, že někdo pro nás pláče!
Cos příliš silně pudí do dálky
Růženku uzřít a snad jiné spáče.
Za nocí jasných zříš prý rusalky.
Jsou u potoka; tančí noci celé.
Sem přišly z vody na žasnoucí břeh.
Nehlasně tančí svítivé a skvělé.
A s jejich ňader stříbro kape v mech.
14
Pak přijde rytíř z tvrdošíjné seče,
hlav sedm uťal, které měla saň.
Krev ještě s meče zbroceného teče.
Princezna žije, usmívá se naň.
Co na tom je, že někdo pláče stále,
že zimomřivý bloudí sám a stár.
Růženky vzbudit jdeme rozespalé
a vzbudíme je: je to právo jar.
A nedbejme, že pusto je tu v lese,
že cesta nejistá a čáry na cestě.
Když lidí není, samot optáme se
po městech dálných, krásné nevěstě!
A nedbejme, že stále víc se smráká.
Sen, který přijde, hrůzu odejme.
Již dozněl krok, a zmlká klokot ptáka.
Noc... Ticho... Chladno... My však nedbejme!
Prolog ke hře o jednom dějství „Kruté dítě“.
15
OSPALÉ DÍTĚ.
Usnulo dítě. Zrána
než z teplých vteřin se zvedne,
sedne
k hochovi bílá panna.
A hledí na něho milo.
Hladí jej ruce jemné.
Co bylo v noci temnétemné,
náhle se rozjasnilo.
A panna vede řeči
o divných zemích, mořích,
o jiných zořích,
až dítě bude větší.
A panna vede řeči:
jaké to budou lety
přes květy, světy,
až dítě bude větší.
16
Poletí vysoko spolu.
Hoch v zrak se panny vpíjí.
Hodiny bijí.
Hup! Panna skočí dolů.
A zmizí oknem lehce,
jak veverka je hbitá.
V loži hoch sebou zmítá.
Vstát se mu přece nechce.
Strop nízký, stěna blízká.
A cesta zasypaná.
Vrátí se panna?
Dítěti po ní se stýská.
17
LEDOVÁ PANNA.
Ledová panna chodí
tam dole pod oknem.
Ledová panna tváře lepé
zdola na okno klepe:
Já tu jsem.
Jedenkrát vyšel jsem z domu
a za ní běžel.
Ledová panna, panna bílá
se ke mně naklonila:
Chorý jsem ležel.
Tři noci se mi zdálo
o panně ledové.
Studily její bílé ruce,
studily ledové ruce
mé srdce bláhové.
Tři noci se mi zdálo
a ještě se mi zdá.
18
Ledová panna se shýbá,
ledová panna mne líbá
na ústa.
Tři noci se mi zdálo,
a dlouhý byl pak den.
Ledová panna tváře lepé
na okno klepe.
Dnes půjdu za ní ven.
19
HOCH, KTERÝ STŮNĚ.
Pod okny našimi táhne se les.
Myslím, že vede až na konec světa.
Přeběhnu přes pole, přeskočím mez,
přetrhnu pavučí, pavouk jež splétá.
Srdce mi buší tak, horká je skráň,
jak jsem se rozletěl do lesa prudce.
Zabiji obra a vezmu mu zbraň.
– Jen kdyby Hektor tak neštěkal v budce!
Zabíti obra! Toť malý je čin!
Vždycky se obr prý zabije spící.
Ale kde lesa je největší stín,
číhají na mne loupežníci.
Blýská se oko, a blýská se nůž.
Jediný na tucet! A přece stačil.
Vypadli. Bil jsem je. Pobil je už.
– Jen kdyby tatínek méně se mračil! –
Daleko za lesy zubatá paní
sluníčko hlídá, štěstí tam hlídá.
20
Lehoučko, tichoučko kosou svou raní,
a ten, kdo povídal, nedopovídá.
Půjdu já za lesy přes ranní rosu,
počíhám, až by se do vsi k nám brala.
Chytnu ji, sevru ji, vyrvu jí kosu.
– – Jen kdyby maminka neplakala! –
21
HOCH, KTERÝ SI HRAJE.
Pif, paf... My budeme si hrát,
že hoch jsem tvůj a děvčátko ty že’s mé.
Kdo rád má, vidíš, pušku v ruku vezme.
Budem si hrát, že mám tě rád.
A trochu křič: to bývá velkých mrav.
A trochu plač, když milý tvůj se katí.
Říkám ti: budem na velké si hráti.
Že mám tě rád, tož namířím: pif, paf!
Pif, paf... A nemusíš se bát.
Jen u velkých to zakrvácí šaty.
Nabito není. Křič však: Bože svatý!
Budem si hrát, že mám tě rád.
Pif, paf. Jak? Rána? Puška vystřelila?
Co je ti? Promluv. Celičký se chvěji.
Já nerad. Jak to? Vždyť to hra jen byla?
Já myslil, že jen velcí zabíjejí.
22
PÍSEŇ ZBLOUDILÉHO DĚVČETE.
Výkladní skříň je bohata,
vše ze stříbra a ze zlata.
Vše se v ní blýská, až se hlava točí.
Politujte mojich smutných očí!
A kout ten zvlášť, kout přesladký:
šat pro princezny z pohádky.
Tak jemné prádlo, že je mít je hřích.
Politujte smutných očí mých!
A okna září veškera.
Vše pýcha je a nádhera,
vše radost je a veselí a smích.
Politujte smutných očí mých!
A oživenou ulicí
jde matka, děti hladící.
A květy, květy, kam to dítě vkročí.
Politujte mojich smutných očí.
23
VLAK.
Vlak
z dálky se valí.
Přes blízké skály
dým stoupat zří už zrak.
Tam, kde se dráha klikatí,
objevil se už na trati.
Kolej se třese.
Co všecko nese?
A nese něco pro mě?
Hledám tvář v něm čísi.
Hledám známé rysy.
Je smutno v našem domě.
Chladno, až zazebe.
Já čekám, vlaku, na tebe.
Čekám tu nedočkav.
Mnoho jsem viděl hlav.
Mnoho se očí dívalo,
mnoho mi rukou kývalo,
24
mnoho rtů se usmívalo,
mnoho úsměvů mne zvalo,
ale žel!
Tvář matčinu jsem dlouho neviděl.
Chodím k dráze sem.
Doma smutno všem.
Nemluví otec, zamračen
přichází domů, vyjde ven.
Krok jeho těžký zarmoutí mě.
Jakoby nesl velké břímě.
Kdybych byl větší,
snad bych jej potěšil rozumnou řečí.
Ale tak, ať cokoli se děje,
otec se neusměje.
Sebe lepší vysvědčení
nic mu není.
Strýc Josef říká: jsi ještě děcko.
Tak malý nejsem. Cítím všecko.
Chápu, proč je smutno tak.
Maminku nám odvez vlak.
25
Dříve
vše bylo jiné.
Vše bylo živé
a pohostiné.
Daleko zvonil matčin smích,
a otec nechodil tak němý,
nenakláněl se tich
k zemi.
Co udělala matka otci,
co otec matce udělal?
Kolikrát jsem se v dlouhé noci
na to ptal!
Nepěkné
je, že to nikdo neřekne.
Vlak
v dálku se valí.
Přes blízké skály
do výše stoupá dým.
A dobře rozumím.
Vlak dál se kolejí šine,
26
mrak ten se rozeplyne.
Zbude jen v srdci takový tlak.
Stojím tu, stojím.
Vždycky se bojím,
když zahýbá vlak po trati,
že sem se nikdy nevrátí.
Vlak se vždy vrátí, vlak vždycky přijde.
Nevrátí se vždy lidé.
Když tenkrát odjela maminka po prvé,
po domě chodil náš otec jak bez krve.
Neměl to rád,
když jsem se počal ptát.
Zakázal krátce,
abych s ním mluvil o naší matce.
Kam že jela?
Co as dělá?
Strýc Josef říká, že jsem tak malý.
Bolelo však, že to zakázali.
Jaký to hoch je, který se neptá?
Tam, kde se nemluví, aspoň se šeptá.
27
A kde se nešeptá, přece se myslí.
Lapal jsem výklad nesouvislý,
narážky bolestně cítě.
Strýc Josef říká, že jsem dítě.
Tam, kde jít nemohu, potmě tápu,
tam, kde mi neřeknou, přece chápu.
Jedinou myšlenku v srdci jsem nes.
Vrátí se maminka? Zítra? Dnes?
K srdci mne stiskne,
vesele výskne,
na všechno dá mi odpověď?
Chodil jsem k vlaku jako teď.
Mnoho mne vozů minulo,
mnoho se kouře rozeplynulo,
než jsem se dočkal matky.
Stál jsem tenkrát u zahrádky
a vidím kohos: krok je znám.
Pravím si plaše:
Ulítlá radost naše,
28
maminka vrací se k nám.
Pomalu, co noha mine nohu.
Je doma, chvála bohu!
Běžím jí v ústrety: Mamičko milá,
kde že jsi byla?
Každý den, každou hodinu čítám,
dočkat se nemoha.
Je bez sluníčka obloha.
Sluníčko vítám!
Sklonila se ke mně,
políbila jemně.
Ale jaký div:
neusměje se jako dřív!
A jak tak tisknu ruce její,
jde pomaleji, váhavěji.
Otvírá vrátka, na okamžik stane.
Svraštěno čelo, oči ustarané,
jako by život celý
jen něco smutného zřely,
jakoby nebýval v nich jas,
který těšil nás.
29
Jak řekne tiše: zůstaň tady,
a sama vkročí do zahrady.
Co se to děje,
že se neusměje?
Proč se při chůzi tak mešká?
Proč je jí tak těžká?
Proč stojí u dveří a proč tak váhá,
nežli po klice sahá?
Proč se neohlídne po mně?
Vteřinu stála.
Za kliku vzala.
Zmizela v domě.
Stojím tu venku,
jak hruše v poli,
hlava mne bolí
pro myšlenku.
Proč otcův hlas je tak přísný a prudký?
Namísto vítání výtky a důtky?
Proč byla matka skoro němá?
Proč otec z příchodu radosti nemá?
30
Mraky se oblohou honí.
Těžko je pod jabloní.
Dlouhá chvíle.
Mraky se oblohou honí,
těžce voní
květy bílé.
Vy, květy bílé, co vy víte?
Proč mojímoji matičku netěšíte?
Jabloni, jablky obsypaná,
proč je tak matička zadumaná?
Ptáčkové na větvi, rcete mi,
proč někdy zpěv váš oněmí?
Když vyšli, hleděla maminka milo.
Jakoby se vyčasilo.
I otec hleděl méně přísně.
Konec byl tísně.
Vykřikl jsem: Viď, že už nebudem sami?
Maminka, tati, zůstane s námi?
Mrak v obláček se rozplynul,
otec mlčky pokynul.
31
Matka se smála, třeba slzíc trochu:
„Na věky, hochu!“
Jak vesele
doma je časem!
Vše slunce jasem
je ozdravělé, zbujelé!
Celý se domov náhle změnil.
Zahrada, dům je plný květů,
kdybych je plenil v divokém létu,
za rok bych květů nevyplenil.
Jak lehce
je mi, když mám radost.
Postát se mi nechce.
Nahoře jsem i dole.
Učiním všemu zadost,
domovu, sobě i škole.
Vlak
jak hučí radostně, když nám něco veze.
Jak
32
vše usmívá se na nás v něze.
Vesele zní vlaku hvizd,
vesele nás míjí.
Úsměvy ze všech míst,
oči radost pijí.
A škola
jak k sobě zve a volá.
Neurazí mne druzi
hrubým nějakým slovem.
Radostnou kráčím chůzi
i cestou za hřbitovem.
Čeho bych se bál?
Blízkost zve i dál.
Vesele šumí řeka.
Vesele mysl těká.
A domova štít
jak umí radost vyzlatit.
Včera jsem měl ještě pocit ten vzdorný
chmurné chladné hladomorny,
kde tuhne hrůzou krev,
33
kde všichni zmírají,
že marně čekají
na úsměv.
Dnes není smutku, není pout,
vesel každý kout.
Sám Azor vesele kňučí,
mrzut ještě včera.
Od rána do večera
směje se cosi a zvučí.
Odkud že, matičko, máte ten smích?
Oblažit jeho účel.
Jakoby štěstím zvučel.
Štěstí je hřích,
jak říká strýček Josef.
Slov těchto ozev
někdy mi myslí zněl.
Časem jsem zneklidněl.
Ale strýc Josef přísně tak mluví,
lehčeji hlas zněl naší chůvy,
která mi řekla potěchou:
Máte zas štěstí pod střechou!
34
Vlak
jak hřmotně valí se, když nám něco bere.
Tlak
jaký to náhle, jak vše náhle šeré.
Drásavě zní jeho hvizd,
výhružně světla jeho planou,
a ze všech míst
zní to „Na neshledanou!“
Ta vrata školy –
jak do nich vejít bolí.
Smějí se rádi
kamarádi,
říkají posměšně: „Tu máme spratka.
Kde je tvá matka?“
Ta slova drzá a hloupá!
Ta rota nekáraná!
Jitří znovu rána.
Krev do hlavy mi stoupá
chce se mi prát,
chce se mi smýti hanu.
Dát anebo dostat ránu,
35
to chtěl bych stejně rád.
Biju, jsem bit.
Bijte:
slzy neuzříte.
Aspoň to umlčí v srdci ten cit!
Ale hůře tomu,
jdu-li domů.
Loudám se pěšinami
se svými modřinami.
Není to hřbitov, který mne leká,
jen domov, který čeká!
Nemluví otec, zamračen
přichází domů, vyjde ven.
Krok jeho těžký, smutný krok.
Týden se táhne jako rok.
V síni
všechno smutným činí.
Každý zvuk
plný muk.
36
Přijde-li však chvíle tichá,
slyšet víc, jak srdce vzdychá.
I zahrada
mi zasmušilou připadá.
Není to tím, že není tu květu,
není to stesk po odešlém létu,
jen smích, jenž nezvoní
pod starou jabloní.
Nevrle Azor vrčí v budce.
Dvé ramen nechytne mne prudce,
tak prudce, že se tajil dech,
jak v předešlých dnech.
Odložím učení.
Já slyšel mouchy bzučení.
V hlavě vězí mi:
vydrží ještě dlouho do zimy.
Pak bude domov ještě tišší.
Moucho leť!
Vždyť už teď
chladno z koutů čiší.
37
Strýc Josef říká, že jsem děcko.
Třebaže neznám, cítím všecko:
že smích tu nezní zvonivý,
že otec tolik šediví,
že více bolí bolest skrytá,
jež nekárá ni nevyčítá,
časem, když se příliš rmoutí,
chtěl bych se za matkou rozběhnouti,
daleko až,
vykřiknout radostně: zde ji máš!
Chtěl bych se rozběhnout. Ale kam?
Otec sedí sám.
A já se vyplížím z domova potají,
koleje vábí mne, koleje volají:
Chtěl bych jít za nimi, ruce v dál rozpiaté,
chtěl bych jít, kudy šla maminka tenkráte,
chtěl bych říc’: Matičko, což jsme tak šeredni?
Úzko nám bez tebe. Aspoň se ohlédni!
Vítr slyším hrát
o telegrafní drát,
38
komu to přichází zvěst?
S jakých cest?
Jaký to osud,
neznámý dosud?
Přitisknu uši –
naslouchám celou duší.
Marně, hlavy nemá to, paty,
co mluví telegrafní dráty...
Vlak
z dálky se valí.
Jak
čekati pálí.
Zrak
loví už v dáli,
vidí
tváře lidí.
A z vlaku dunění a z vlaku hukotu
k srdci to promlouvá o jiném životu,
o jiných západech, o jiném východu.
39
Slibuje štěstí to, zápas a svobodu.
Mluví to o matce, tolik nám vzdálené.
Nemyslí na nás už, nebo si vzpomene?
Do vzduchu píšu si chladného bezděky
dvě slova, písmen šest, píšu si „Na věky.“
„Na věky“ říkala tenkrát matička.
Cože to znamená? Malá dvě slovíčka,
„Na věky!“ „Na věky!“ Tam, kde se vzpomínávzpomíná,
je to jak hodina, je to jak vteřina.
Sluníčko pohasne, matka je vzdálena.
Odešla, zmizela, zbyla jen písmena.
Odešla někam.
Já na ni čekám.
Stále si myslím: přijde sem,
zaplaší smutek úsměvem,
vše bude jako dříve
veselé, skotačivé.
Tepleji bude zas.
Míjí čas.
Čekám tu u kolejí,
40
až úsměv uslyším její.
Čekám a čekám. Vrátí se zpátky?
Čekám a čekám. Dočkám se matky?
Přijde a obejme, políbí mě,
jak jaro přichází po kruté zimě?
Odešla někam
na místa daleká.
Čekám.
Tatínek, myslím, už nečeká.
41
DĚTSKÉ NOKTURNO.
Tatínek nejde dlouho domů.
Máme hlad.
Vidíme v oknech protějších domů
světlo plát.
Světýlko prvé a druhé a třetí
jako sen.
V pokoji zahřátém hrají si děti
u kamen.
Ulicí chodí chocholáči.
Zřím je tich.
Něco je slyšet, když je mi k pláči,
jako smích.
Než otec šel, řek: Budete jíst.
Míjí rok.
Se stromů padá sežloutlé listí.
Neslyšet krok.
42
Za kliku nevezme ruka ničí.
Ulicí vítr skučí a fičí.
Dohasl oheň, dávno tomu.
Tatínek nejde dlouho domů.
43
HOCH, KTERÝ NENÍ NIKDE DOMA.
Jdu už dlouho sady, lesy, poli.
Nohy bolí. Srdce bolí.
A to vám řeknu, co je mou největší bídou.
Ti, kteří jdou, odněkud vyšli a někam přijdou.
Ale já nevím, kde jsem doma.
Ne že bych nikdy byl domova neměl.
Ne že by v zimě v něm nezapraskala kamna.
Nechci vám nalhati utrpení klamná:
domov vítal mne také kdys, soumrak když po kraji temněl.
Tak jako jiní míval jsem hračky,
tak jako jiní dobrá slova jsem slýchal.
Tak jako jiní směl jsem otevřít zahrady zavřená vrátka.
Vlídně hovořil otec, vesele zpívala matka.
Pokojně spal jsem a pokojně dýchal.
Vzpomínám na to plačky.
Ale nyní nejsem dlouho nikde doma.
Jedenkrát doma jsem byl,
kde to bylo, nedovedu říci.
44
Daleko kdesi.
Na stolku doma ležela mapa.
Tam bych snad místo našel.
Ale tak nejistě vzpomínka tápá.
V divokém víně domek se kryl,
dobrý a žehnající.
Okolo šuměly lesy.
Daleko odtud je to,
tak jako uplynulý den,
tak jako uplynulé léto.
Vím jen,
že vždycky takto se mi děje:
i v studené dálce vzpomínka hřeje.
Dům onen vábí mne k sobě
a tichý lesní kout.
Napínám ruce obě:
nelze ho obejmout.
Proč odešel jsem, ptáte se. Těžko vám to povím.
Tichý a pokojný byl náš dům.
Pes hlídal v budce.
Na všecky jiné štěkal, mně však ruku lízal krotce.
Ručnice visela nad ložem mého otce.
45
Lehounký šum
kteréhosi dne se ve větvích jabloně ozval,
podivný větřík zavanul křovím.
Chtělo se mi za něčím novým.
Svět mne pozval.
„Pojď, vůdce netřeba. Zde ti dám vůdce!“
Náhle se zjevila bílá cesta.
„Pojď, vůdce netřeba,“ řekla mi. „Pojď.
Chceš vidět hory, chceš vidět města?
Chceš vidět daleké země?
Pojď ke mně.“
Kývl jsem hlavou a řekl jsem „Toť.“
Zmizel rodný dům,
zelená zahrada.
Jdu přes pláně a chlum,
a slunce zapadá.
Tma brzo přijde.
Kde spát?
Všeho se musím bát.
Zvířata zlá jsou, horší lidé.
46
Bojím se zlého slova,
bojím se ran.
Nenajdu nikde
dveře dokořán.
Nenajdu nikde hřejivého teplatepla,
pro mne lampa neplá.
A přece silnice bílá
mne neošálila.
Ukázala mi mnoho
z toho, co mi slíbila.
Silnice nepochybila.
Ale mně je úzko z všeho toho.
Jdu mezi tolika samojediný
bez svého domova, beze své dědiny.
Jdu sady, lesy, poli,
nížinou jdu, hor jdu po úbočí.
Otvírám zvědavé oči.
Srdce bolí.
Viděl jsem tolikeré věci.
To, co bych chtěl, nevidím přeci.
47
Viděl jsem chaty vsí, pokryté mechem,
pastýře, psa a v mlze ztrácející se stádo ovcí.
Rány a štěkot slyšel jsem: šli řepami lovci.
Slýchal jsem také píseň mlatu.
Zakdákaly slepice, zakejhaly husy:
snad doma někde tu jsi?
Přešel jsem po chatě chatu,
po dvoru dvůr.
Poznal jsem plný chmur:
nejsem tu nikde doma.
Městečko prostíralo se
s tichými domy, jejichž barva bledla.
A já jsem přicházel, boje se a prose.
Na trh mne cesta vedla.
Z šírého kraje přišli sem.
Na lidi hleděl jsem, podloubí, na domy,
na spoustu krámů.
Hrot věže bodal děkanského chrámu.
Teskno bylo mi.
Cítil jsem:
nejsem tu nikde doma.
48
A veliké město, jež jsem viděl pak!
Domy nesmírné výše.
V tom shonu, v tom hluku, v té pýše
přecházel sluch a zrak.
Nádherou skvělých tříd
bez koňů povoz rychle lít,
jakoby třeště.
Sotva jsem ucouvl ještě.
Zvonění, ruch a šum.
Co nádhery a co zboží,
co krásných látek.
Ve všední dny byl tu svátek.
Všude lesk a třpyt.
A po těch tisících štvoucích a štvaných
čtvrť paláců jsem viděl zadumaných,
tichých jako hrob.
Byly z dávných dob.
Jediné jsem tu nezahlíd:
své rodné, rodný svůj dům.
A jak se šíleně život řítil
krutý, nedočkavý
uprostřed vřavy
49
jen to jsem cítil:
nejsem tu nikde doma.
Silnice bílá
neošálila.
Silnice bílá vede ještě v dáli;
přes svěží lučinu, přes pole zmoklé,
přes lesy dumavé, se šípky rokle
kráčím; ne, cesta mne neošálí.
Uvidím hory, uvidím moře,
uvidím tolik obrazů.
Co po vichru mi a po mrazu?
Větší mám hoře.
Co dnů viděl jsem v krátku!
Co továrních budov, co kasáren, letohrádků!
Domy nižší a vyšší,
hlučnější, tišší,
nádherné, chudé.
Tisíce domů viděl jsem na cestě všude.
Tisíce domů uvidím denně ještě.
Některý dům je jako dlaňdlaň,
a přece důvěrně kyne.
50
Křehký a slabý
vábí,
nepřátelsky zírají jiné,
hrozivé jako zbraň.
Hovoří některé s nebem,
jiné se k zemi tulí.
Usmívají se ony, jdu-li,
zří tyto s posměšným šklebem.
A jiné domy jsou jako vězení,
oken jejich straší dlouhá řada.
Stín jejich na mne padá,
stín provází mne zelení.
A domy stojí chmurné, nemluvíce:
jak chorobinec jsou a nemocnice.
Některé domy podezřelé jsou,
rychle je lid míjí.
Některé domy mnoho kryjí
a nic mi neřeknou.
Některé domy jsou jako matka
a jiné maceše jsou rovny.
V úsměvnou zahradu vedou někdy vábná vrátka,
a za nimi je smutek nevýslovný.
51
Některé domy jsou jako past,
neradno za kliku brát.
Kdo je viděl jedenkrát
dlouho se bude třást – –
Na všecky domy hledím, i každý něco zvláštního má.
Ale ve vší změně
jedno cítím denně:
Nejsem v žádném z nich doma.
Jednou jsem zastavil se u plotu.
Domácky nějak bylo tu.
V divokém víně domek se kryl,
dobrý a žehnající.
Neříkal nic, ale já myslil, že chce něco říci,
tož jsem se zastavil
něco málo.
Za plotem zahrady děvče stálo
v keřů houští, v býlí vzrůstech.
Mělo růži v ústech.
A když mé prosebné oči zřela,
snítka růže padla jí z úst.
52
Zde je má zahrada, děla.
Můj je to svět.
Mně tu všechno roste.
Mně květy nádherné, mně květy prosté.
Můj je každý květ.
Ty tu nejsi doma.
Stála tu chladná, hrdá,
ta slova mluvíc tvrdá.
Kraj zdivočel pro mne a zpust.
Šel jsem v stínu.
Za jakou vinu
mne to trestá?
A proč tak přísné byly oči její?
Proč nesmím já zůstat a jiní smějí?
Zbyla mi cesta.
Já šel jsem mnoho a přece dost ne.
Viděl jsem pohledy prázdné,
obojaké, bezvýrazné,
pohledy vražedné a zlostné.
Pohledy cítil jsem, ostré jako nůž.
Dávno už
53
nejsem nikde doma.
Já viděl mnoho; více vím, než jiní mohou vědět.
Ale toto mním: nutno takto hledět?
Svítí-li slunce, všude-li jas,
motýl-li létá hravě
po květech v trávě,
nebolí to.
Přichází však čas,
kdy je všeho líto.
Za soumraku
táži se, úzkost v zraku.
Jedenkrát býval jsem doma,
budu doma zas?
Nepochoval jsem
přešlý čas?
A tu si vzpomenu,
jak jsem šel tenkrát nedočkavě, spěšně
kol lučních pramenů,
kol sadů, kde kvetly třešně.
Já o mnohém snil jsem, o čem jiní nesní.
54
Ale na studánku nezapomněl jsem lesní,
kam chodí srny pít.
Chtělo se jít.
Dálka se vábivě leskla a skvěla
jako drahý šperk.
Vábilo všechno touhou,
a já šel silnicí bílou a dlouhou
přes její štěrk.
Silnicí šel jsem, topole stály u ní,
a potok skryt byl olšemi.
Jak krásně bylo na zemi!
kolik jsem cítil vůní!
Kolik jsem pil jich plnými doušky!
Vyprchá vůně, barva bledne.
Stýská se mi po vůni jedné,
po vůni mateřídoušky.
Najdu-li u cesty svah,
kde tenkrát voněla?
Najdu-li prameny v lučinách?
Studánka lesní nevyschla-li,
a voní ještě v rodné dáli
poupata, která mi vypučela?
55
A je tam dům, kde klid se tají?
A jsou tam oči, jež nebodají?
Tma brzo přijde.
Kde spát?
Bojím se cizích, přísných hlasů
z domů, dvorů, ze zahrad.
U cesty tolik podupaných klasů.
Všeho se nutno bát.
Zvířata zlá jsou, horší lidé.
Kde usnu?
Pod širým nebem, v stájí dusnu?
V sena kupě?
Jdu těžce, tupě.
Ráno šlo se lehce
po silnici dlouhé a bílé.
Ráno, slibné vše a milé,
ráno všechno se čeká.
Za rána mysl těká.
Ale soumrak klidu dát nechce.
Na večer cizina nejtěžší.
Nikdo mne nehladí, netěší.
56
Nejsem tu nikde doma.
Jdu. A odpočinul bych rád.
Jdu. Noční přichází chlad.
Prochladlý jdu, se zmodralýma rtoma.
Stýská se mi po dobrém slově,
po domově.
Už dávno nebyl jsem doma.
Po ostrém kráčím střepu.
Hrdlo to sevře.
Na dveře klepu.
Nikdo neotevře.
57
III.
KUPEC HRŮZY.
A prošel vším. Znal všechny světa díly.
Znal pyšná města, pouští němý kout.
Výš slezl hor, jež nedostupny byly.
Přes všechna moře vedla jeho pout.
A prošel vším. A poznal všechny vášně.
Znal opojení a znal jeho rmut.
A prošed vším, vším unaven byl strašně.
Tak pravdu znal, že byla jako blud.
Procházel světy. Vlekl jako břímě
své milliardy, o nichž blouznil svět.
On tropy šel a kráčel jako v zimě.
Tak krásu znal, že byla jako led.
Být něčím zchvácen! Úzkostí či hořem!
Toť poslední, co on si ještě přál.
68
Šel koupit hrůzu. A tak jeda mořem,
jak lovec číhal, zrak upřený v dál.
A kterés noci dumal na palubě.
Tvář ovanul mu zvláštní jakýs chlad.
Sen jediný měl: sen měl o záhubě,
o jediném, co dá mu hrůzu snad.
Tu náhle náraz. Ticho. Výkřik: „Tonem’“.
Skeptický úsměv poplach zastaví.
Dál hraje hudba, veselým svým tónem
zaplaví prvé vagní obavy.
Ne zcela vrak; je slyšet slova, věty –
Hloučky se kupí, čímsi zlekané.
Dál hraje hudba: motiv z operetty.
Ale co čluny, čluny záchranné?
Tu vzchopil se: on viděl hrůzu stoupat.
Šířil se bázní tisícerý zrak.
Stoupala z kabin jako z tmavých doupat.
On viděl, chápal, řekl: Dobře tak!
69
Snad tato hrůza, které loď je plna,
též jeho nitro zprahlé nakazí.
Snad ponese jej s jinými táž vlna,
děs vykreslí mu stejné obrazy.
A hudba nyní zbožný chorál hrála
v tu hrůzu davu, v pudy nejnižší.
Tu z jeho úst se divná slova drala,
prazvláštní slova, jež se neslyší.
„Tak dlouho čekám. Náruč uzavřená
po leta prázdno vždycky zachytí.
Lže sláva, krása, nenasytí žena.
Jen hrůza, ano, hrůza nasytí.
Kupuji hrůzu. Vy se všichni chvíte.
Že máte bázeň, máte naději.
Zřím do paniky strašné, obrovité.
Mně, běda, hůř je: Já se nechvěji!
Kupuji hrůzu. Kdo z vás mi ji prodá?
Tak blízko nikdy nebyla,nebyla jak dnes.
70
Té krásné hrůzy neužíti škoda.
Kupuji hrůzu. Prodejte mi děs!
Jste slabí pro ni. Drtí vás a straší.
A její krásy duch váš necítí.
Chci odkoupiti krásnou hrůzu vaši.
Já cítím schopnost, děsu užíti!
Do poslední chci kapky hrůzu vyssát.
Oh, jaká rozkoš, smět se chvět a třást.
Prodejte hrůzu! Děs je z vašich výsad,
a nechápete, jaká v něm je slast!“
Leč dav zde šlape, dav se dále valí,valí
jak při povodni dravé proudy řek.
Nadarmo slova, ruce slibovaly.
Pozbylo cenu zlato jako šek.
Oh, život, život! Dav se řítí slepě.
Zachránit sebe jediný je pud.
Tu ten, jenž chtěl se báti velkolepě,
bát nemoha se, stojí bled a krut.
71
Namíří browning na dav rozvášněný,
strhané tváře, bědné postavy.
„Pořádek předem. Nejdřív děti, ženy.
Pořádek, nebo kuli do hlavy.“
A zástup váhá. Muž jen silných ramen
slov chladných nedbá, jeho posunu.
Ze zraků bdělých šlehl zlý tu plamen.
Stiskne; a mrtvý padá do člunu.
A kupec hrůzy jediný stu čelí.
V děsu je chladný. V hrůze nedojat.
A jeho pohled přísný, zatvrzelý
magnetisuje. Tak to umí had.
Poslední člun už spuštěn. Lačně hledí,
jak do noci a do tmy odplove.
Muž s hadím zrakem řekne těm, kdož bledí:
„Zábava volná nyní, pánové!“
72
A zrak se vpíjí do chaosu, vřavy.
Sluch jeho vpíjí krásný, hrůzný křik.
Zří v agonii chladný, pohrdavý,
co propadá se v moři Titanic.
73
SLOKY O RUINĚ.
I.
I.
Byl hrad, jenž strměl pyšně nad krajinou,
nad vískou, polemi.
Byl jako mrak, z těch, oblohou jež plynou
vysoko nad zemí.
Kamenná hradba rysy jeho kryla,
jenžjež věkům odolá.
A na cimbuří krásná paní snila,
kdy západ vzplápolá.
Jak dravec v skály rytíř sem se vrátil
se svojí výpravy.
Svým pádným mečem zboží kupcům platil,
jenž býval krvavý.
74
II.
II.
Zapadá slunce. Barví lem
už horizontu zcela.
A ztrnule sní nad krajem
ruina omrzelá.
Jde soumrak tudy. Ruina
přehlíží vše, co dole:
záplatovaná krajina,
strakatá, drobná pole.
– – Dnes vnesly smích svůj v síně ty
slečinky, růže v líci.
Venkovské, hravé kokety,
zmoudřelí studentíci.
Též Don-Juani omšelí,
svou unavení missí.
A západy tak hořely,hořely
jak v dávných časech kdysi,
75
když rytíř přes most vracel se
se zkrvácenou zbraní
a do daleka ztrácel se
zrak krásné jeho paní.
Smích, hovor vázne. Divno dost
a jasno přes to zcela:
svou suggeruje ztrnulost
ruina omrzelá.
Společnost mlkne, odchází
po podemletých schodech,
donDon Juan tápe po frázi
a dole až si oddech.
A vypráví, že všem už snad
ta historka se stala:
rytíř se vracel k paní v hrad,
a ta ho nečekala...
A vypráví, že konec zlý
sen mladý vzal a vzdorný.
76
Nějaké kosti ještě tlí
ve hloubi hladomorny.
A vypráví, že k ničemu
ta hladomorna malá.
Vždyť snad se v světě každému
historka jakás stala...
Hledí zpět... Myslí... Vzpomíná?
Šero, jež pomalu kráčí?
Za nimi stará ruina
se omrzele mračí.
77
BALLADA.
Z vagonu v omnibus líně si přesed.
Tma, večer. Nezří už na cestu zrak.
Čertovská historka! Přešlo už deset.
A o půldvanácté odjíždí vlak.
Náměstí; slezeme. Podloubím kráčí.
Ční staré domy, ční tak, jako v snech,
Čertovská historka! Cesta se stáčí.
A jak se zatáčí, slyšeti vzdech.
Říkal si: minulost. Záhadná. Bezdná.
Na těle, na duši drtivý tlak.
Jde tmavou uličkou. Nikdo ho nezná.
A o půldvanácté odjíždí vlak.
Zbloudil sem, mrzutý, nemaje cíle.
Jízdní řád, hodin pár. Ztráví je tak.
Čertovská historka. Sem k této ville.
A o půldvanácté odjíždí vlak.
78
Deset let minulo. Minulo všecko.
Na čelo deset let rylo svůj znak.
Kam se jen podělo zvláštní to děcko?
A o půldvanácté odjíždí vlak.
Temno je po oknech. Tam byla ona.
Kolikrát pod okny tenkrát stál?
Něco se přežije, než člověk skoná.
Ticho je. Smutno je. Až by se bál.
Idylla groteskní, idylla ranní,
podivné záchvěvy, blouznivé sny.
Ve stylu tragickém hrdinná psaní.
Smysl je zlý a záhadný.
Tak smutná předehra bouřlivě zněla:
„Hnízdo své opouští toulavý pták.
Možno-li, abyste stín ráda měla?“
A o půldvanácté odjíždí vlak.
„Vyšla jsem v podvečer pod ten náš akát,
jak divně voní to, když počne kvést.
79
Mluviti nemožno, možno jen plakat.
Na nebi září mi tisíce hvězd!“
„Srdce mé sevřeno odvěkým hořem.
Život můj zdrcený, tonoucí vrak.
Čeká jen, až bude pohlcen mořem...“
A o půldvanácté odjíždí vlak.
Odpověď: „Na vždy se odříkám štěstí.
Štěstí se odříkám, co lásky vrak.
Všechno je zničeno, co mohlo kvésti.“
A o půldvanácté odjíždí vlak.
„Veškera bída lidstva mne volá!
Srdce mé vůči ní pouhý je brak.
Zradit neb pochovat volba tu holá.“
A o půldvanácté odjíždí vlak.
„Chci pro vás trpět; bol je tak sladký.
Chci pro vás báti se, pro vás se chvět.
Svět chcete zbořiti. Přijdete zpátky?“
A o půldvanácté nutno je jet.
80
V dojemném defilé list jich se střídá,
tragické obrazy kreslí si cit:
Zlomené srdce a odvěká bída,
okovy, svoboda, nutno se bít – –
Groteskní vzpomínka naivní, bílá
srdce mu opředla podivně dnes.
Okna jsou bez světla, mrtvá je villa,
a smutek její mu do duše kles.
Groteskně hovoří minulé časy,
groteskně hovoří strašidel rej.
Slyšeti výsměšné, kousavé hlasy,
mladistvou, bláznivou epopej,
co zatím život se šíleně řítí,
nevíme kudy a nevíme jak.
Jedenáct bije už. Čas už je jíti.
Vždyť o půldvanácté odjíždí vlak...
81
ZAJATEC SKLENĚNÉ HORY.
Častokrát upřel svůj pohled
blouznivý, toužící, chorý
(jak dlouhé míjely chvíle!)
na vrchol skleněné hory.
Paní té skleněné hory
vábila k sobě jak osud.
Paní té skleněné hory
s vrcholu vábí tam dosud.
Kteréhos jarního rána
touhu svou nemohl zmoci.
Snad byla malátná hlava
od snů té předešlé noci.
Pobídl bujného oře,
ten klusal statečně na sklo.
Ale sklo skleněné hory
pod jeho kopyty prasklo.
Nad nimi havrani krouží,
pod nimi sedláček oře,
82
uprostřed nebe a země
civí tam v skleněné hoře.
Krev jejich a slunce západ
společně barví ty střepy.
Nic není dokola slyšet,
jen srdce prudkého tepy.
Paní té skleněné hory
se shora bez citu dívá.
Černá a bohatá kadeř
přes bílá ramena splývá.
Havrani důvěrně sedli
až na hrot lesklého meče.
Zvědavě, s důvěrou hledí,
kterak krev pomalu teče...
83
SCÉNA Z NOVÉ HELOÏSY.
Milorde, vstávám v prostřed noci,
ni chvíli nenašel jsem klid.
Mně srdce bouři nelze zmoci.
A příliš překypuje cit.
Po šesti letech! Doba dlouhá!
A člověk skoro nežije.
Bouří se, protestuje, rouhá
a vzdychne posléz: Julie!
Já zřel ji, slyšel. Jaká chvíle!
A jaká změna za šest let...
Já poutník, který nemá cíle,
a ona, která blaží svět.
Přítele titul přijal skromně
de Saint-Preux místo odměny.
Jsem host teď v Juliině domě,
jen třicet kroků vzdálený.
Milorde, píšu psaní v zmatku,
leč vina na tom není má.
84
Je nutno počít od začátku,
kde konec nejvíc zajímá.
Má cesta chvíle, které děsí.
Obraznost v ní se rozvíjí.
Milorde, problém představte si:
čas jak as změnil Julii?
Já s Jurských vrchů hleděl dolů
na jezero, kde spí můj sen.
Já hleděl v rozkoši a bolu:
společně obé cítím jen.
Nade mnou vrcholy hor v sněhu.
Jezera lesk zřím stříbřitý.
Já sestupoval k jeho břehu.
Milorde! Zvláštní dojmy ty!
Nějaká hrůza srdce jala,
a neznám její příčiny.
Mne rychlost pošty polekala,
jež nesla mne v ty hlubiny.
Podivný návrat do mé vlasti!
Neznámá tíseň stesknělá.
85
Ve Vevai počal jsem se třásti,
a úzkost hrdlo sevřela.
Co přijde, nepřekvapí čísti
Vás, s jemným vkusem básníka.
Mně nechutnalo ani jísti
u „Hostiného kamzíka“.
A pak jsem teprv dýchal znova,
když vyzvěděl jsem konečně,
že v Clarens paní Wolmarová.
Já oddechl si. Skutečně!
Dřív byly chvíle, kdy jsem zmíral
napiatým nitra čekáním.
Klus volný koní srdce svíral,
zastávka byla zoufáním.
Než dnes bych zdržet chtěl ty koně,
dnes chtěl bych jeti míli den.
Milorde, vizte: hlavu kloně
já přijíždím sem do Clarens.
86
Dům její! Stál jsem přede vraty.
Vteřinou každou žil jsem skon.
Za plotem tím sen skončil svátý.
Ohlásit šel mne postillon.
Nebyli doma! Oddech zase.
Svět nalíčil se do smava!
Tu na ulici zamihla se
milená tolik postava!
Ta, která mojím světem byla,
ta, pro niž bylo lehko mřít!
Dvacíti mojich roků milá...
Jaká to bouře! Jaký klid!
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Zde lyrického konec vznosu,
jejž míval pro nás mladý věk.
87
Mateřsky klidný bez pathosu
jsem cítil na rtech polibek.
Ne zašlé doby vášeň dravou,
již bylo nutno světu skrýt.
Pan de Wolmar jen kyne hlavou,
v své tváři vážný, svatý klid.
Obtížná situace naše
by zmátla mnohé manžele.
Muž milovníka zřel by plaše
pln žárlivosti kyselé.
Pan de Wolmar však, vzor ten taktu,
ovládl roli nesnadnou.
Zřít možno v pouhém tomto faktu
delikatessu příkladnou!
Ty chvíle do věčnosti letí,
Milorde. Zda to chápete?
Dvé milovábných zřel jsem dětí:
Oh, štěstí moje zakleté.
Já také toužil svého času!
Rouhavé shovte myšlence.
88
Leč nyní s malým chvěním hlasu
jsem pravil (dětem? milence?):
„Vy děti milé, lásky hodné,
(oh, Julie! oh, pro boha!)
vám (cosi ještě v srdci bodne!)
připadá velká úloha.
Rodičů dostihněte vzorných,
řád zachovejte prastarý.
Šlechetni, plni mravů dvorných,
zvedněte jednou Švýcary!“
Milorde, srdce někdy bije,
až mníte, že se rozskočí.
A člověk, který výmluvný je,
se bojí hledět do očí.
Leč zdá se, že řeč moje byla
řeč Demosthenská doslova.
Paní de Wolmar políbila
mne aspoň za ni poznova.
89
Někdejší milá, chtěl jsem psáti.
Má milá už to nebyla.
Manželka vzorná, vzorná máti.
Skončena jarní idylla.
My byli jiní. Všechno jiné.
Vášnivě srdce nebije.
Já zřel jsem děti na nevinné.
Má Julie! Má Julie!
A nyní vstávám v noční chvíli,
okamžik nenašel jsem klid!
Vím, Milorde, čím kdys jsme byli,
leč nevím, co teď můžem být.
Vše v hlavě víří: Matka. Děti.
Sen mládí, plný nádhery.
Dům v Clarens. Manžel. Časy letí.
Oh, dávné chvíle v Meillerie!
V břeh jezerní mdle vlny bijí,
a vánek noci mírný je.
Já v tónu marných elegií
dím: Julie! Ó, Julie!
90
I toho slova je mi líto.
De Wolmar, Madame... Cos se chví.
V jezerních vodách někde skryto
zašlého mládí tajemství.
Nad třetím dílem „Nové Heloïsy“ 1909.
91
JARNÍ BALLADA.
Krev slunce, které zhasíná,
po horizontu stříká.
Výčitek přišla hodina,
a není Slitovníka.
Bůh za tou krví daleký.
Svět se tak šíleně točí.
A děvče stojí u řeky
a má tak zarudlé oči.
Krev červánků je plamenná.
A děvče váhá ještě.
– – Jeť voda dnes tak zkalená
z prudkého jarního deště.
92
TŘI POKOJE.
V tom prvém pokoji se panna usmívá,
jak jaro kvetoucí, jak touha vábivá.
A růže zavoní, a zvony zazvučí:
– Já dlouho čekala. Pojď v moje náručí! –
V tom druhém pokoji mrazem se chvějící
je žena umdlená, je žena mlčící,
per svojich nádherných zbavený krásný pták.
Nereptá. Mlčí jen. A mlčí strašně tak.
V tom třetím pokoji je mrtvo. Nic a nic.
Jen vítr burácí do chladných okenic.
Je smutna širá pláň, smutnější příbytky.
V tom třetím pokoji nic,nic nežli výčitky.
93
BÁZLIVÁ.
Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si více ani míň,
než „Má buď!–“ „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“
A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.
A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.
Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.
94
MILENKY BÁSNÍKŮ.
I.
I.
Jdou s hlavou vztyčenou, jak tenkrát, zahradami,
ret slova něhy šeptá ze zvyku.
Jich pohled důvěrný, ten dosud ještě mámí,
milenek utichlých, milenek básníků.
Za hvězdou záhadnou, jež na půlnočním nebi,
se touha jejich nese vrtkavá.
Kde chvíle věčností, co více zapotřebí?
Jich věky nelámou, je míjí únava.
A žasne jimi noc, když jdou tak věčně mladé,
jak slova východu, jež zněla po věky,
a žasne jimi noc a gesto jejich krade,
jím svoje temnoty chce zdobit bezděky.
Jsou věčna věčnější, jsou noci tajemnější,
nad ranní červánky je tklivější jich slib.
95
Jich dotek bouři dá a bouři ukonejší.
V nich možno ztroskotat, a nežli v moři, líp.
Zní šepot, výkřiky, zní slova pathétická,
zní smutek bezedný, kdy v smrt jen důvěra.
Bludištěm marným vede touha lidská,
v posledním záhybu se směje Chiméra.
Křídlatí Serafi, hle, pozdrav z dálky pějí,
a nepoznáš, kde končí prostora.
Nad přízrak havrana, jenž kráká tragičtěji,
těm nocím bezesným klid víc dá Lenora.
A Laura živa je a Friderika živa,
Petrarka pouze spí, a mrtev Goethe je.
Zas jako tenkráte svůj hymnus jaro zpívá
veliké illuse, veliké naděje.
Avignon prázdný jen, a v Sesenheimu loubí
jak věcí marných stín zří teskně do šera...
A mrtev Goethe je, a Petrarka spí v hloubi.
V posledním záhybu se směje Chiméra.
96
A s hlavou vztyčenou jdou v nových variacích,
a můžeš slyšet slovo tlumené.
Ráj dávno ztracený jim ještě září v zracích,
a vrávrhá reflexy už peklo tušené.
A žasne jimi noc.
II.
II.
Na ňadrech planou růže,
jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.
Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?
Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.
Zní hudba lahodná se rtů těch, které spíjí,
že bledne marný verš a slovo tichne tu.
Krom chvíle jediné byl život parodií.
– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.
Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle
a lidé ocháblí a žitím sklonění.
97
Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,
a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.
Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,
co ještě zbylo, nač se vzpomene?
O kráse minulé sní touha zádumčivá,
tak trochu minulé, tak trochu vysněné.
III.
III.
Tak jako k tanci jdou. Jen jedna stojí bledá.
Jdou jako k objetí. Proč ta se neleká?
Kde stín zrak největší, tam postava se zvedá
přísného strašidla, suchého člověka.
„– – Jsem, pane, obskurní. A dějiny mne přešly.
Nižádné výročí! Lexikon nezná mne.
Nižádné výročí! Svět zapomíná sešlý.
Prach kryje dílo mé, to dílo významné.
A přece velikost-li malounký svět chová,
v mém bystrozraku skryta veškera.
98
Nad shnilá jablka jsem vyspěl Schillerova,
nad paskvil Heineův, nad květy Baudelaira.
Kde byli v pochybách, kde tmy je oklamaly,
já šel jsem osvícen a pochybností prost,
velicí mužové jsou před mým zrakem malí.
Oh, Goethe dobře znal, proč popřel původnost.
Goethe byl dvořenín. Toť historie dlouhá.
Akta-li dobře znáš, tož ztrácí na ceně.
Též nutno podotknout, že vzplála Fausta touha
perversně jaksi k mrtvé Heleně.
O Poeovi slov nechci dále ztrácet,
ač dávno čas, by močál ten se hnul.
Jsem ochoten dát Lenoře své placet:
půl šarlatánství, deliria půl.
Petrarca příliš pod mým niveau stojí,
ač případ stěží prostší nad jeho.
Zde vášeň nezdravá už ke jménu se pojí.
Víc moh bych říc’, leč šetřím mrtvého.
99
Lze mnoho uvést novějšího data.
V týž čarokruh jsou mysli zakleté.
Vše churavo, co verše trudně látá.
Jen já jsem zdráv: má díla přečtěte!
Jen já jsem zdráv. A nuže, co dál chcete?
Jsem davem pomíjen, jenž neřest velebí.
Svou zrůdnost zrůdní ctí: jak sešel jsi, ó světe!
– Jsem, paní, obskurní. Bůh není na nebi.“
IV.
IV.
Než ona zaleklá, jež stála tolik bledá,
blouznivým zrakem v dálku zalétá.
„– –byl, pane, obskurní. A měl svou fikci, běda!
říkal si: poeta. Já řekla: poeta!
A věru, básník byl, sny rodily se lesklé,
podivné pohádky zřel zanícený zrak.
Nádherné útvary, jež zima kreslí ve skle –
Vzal péro do ruky. A básník nebyl pak.
100
Hra barev duhových a truchlo v těžkých mracích
své dalo odlesky té duši plamenné.
Ráj dávno ztracený mu zářil ještě v zracích,
a stíny vrhalo už peklo tušené.
Formuli našel tesklivého smutku,
jež odstraniti měla těžký tlak.
Měl slova vzrušení, jak básník mluvil vskutku,
vzal péro do ruky, a básník nebyl pak.
Sám cítil časem, piedestal že vratký,
a v skrytém zmatku prchal od díla.
Cos bylo v něm jak plachá něha matky,
jež neduživé dítě zrodila.
Pak mnil, že něco je, co úklady mu strojí,
že zlato suchý list a moudrost k ničemu.
Verš vyzněl na prázdno – on tušil marnost svoji:
z pýchy kles v pokoru, vždy poddán extrému!
Šli všichni přes něho a všichni se mu smáli.
Šel, s hlavou u hvězd až, šel, plný tragiky.
101
Před vaším pohledem byl genij, pane, malý.
Před mojím pohledem byl slaboch veliký.
Živil svou illusi, jež krev mu stále ssála,
co všechno, co moh dát, a to pak podmílá.
Hra barev duhových ho mocí svojí jala.
On živil illusi. Ona ho zabila.
Když všechny vyšly dnes, svých milých hledat hroby,
jež věnčí vzpomínky, jichž smutek uchvátí,
já vyšla, bázlivá, též užít krátké doby.
Vím, nebyl veliký, než chci ho hledati.“
V.
V.
Tak v chvíli půlnoční jdou oslnivou řadou,řadou
jak věčný zákmit věčné myšlenky.
Svou ručku diskrétně na horká čela kladou
milenky ztichlé, věčné milenky.
„– – Neb byl-li smutek kdy, je u konce a marný.
Tvá objetí jej v dálky zaplaší.
102
A hrob-li dělí nás, a bůh-li suchopárný,
stín tvůj já volám: Přijď, ó nejdražší!
Zní píseň Cherubů jak neskonalá nuda,
a smutek, dobrým být, je všeho ubožší.
Ty chvíle, nebesa kdy věčně byla rudá,
nad spásu věčnosti víc daly rozkoší.
Pojď, drahý, nespi už, je mnohé, co lze říci.
Vzbuď se, hle, chvíle je, kdy příkrov povolí.
Nad hlavou potomstvo, ctitelé, historici.
Přijď sem, ó nejdražší, a půjdem do polí.
A mám-li pravdu dít, my nebyli tak svoji
za jiter růžových, kdy svit měl půvab hry.
Ty, věčně zaujat, o úspěch v stálém boji,
jsi plašil Chiméry a dumal chef-d’oeuvry.
Přízraky hledal jsi, byl’s intimní s jich rodem,
vždy něčím oblouzen, vždy šálen, bláhový!
Též jsi mne miloval: tak trochu mimochodem.
Tvé srdce, miláčku, je jako hřbitovy.
103
Pojď, ještě chvíle je, než uzavře se brána.
Či srdce tvé už spí, věc dávno přežilá?
Drn roste nade mnou, a dávno zněla hrana:
po dlouhých staletích přec jsem se vzbudila! –“
Tak kráčí chmurami jak sen, jak přízrak zpola
shluk postav tragických a tmy ty osvítí.
Leč marně vábný hlas po širém kraji volá.
Kdo žil, teď mrtev je, kdo cítil, necítí.
Jen sluch-li zbystří ti, cos jako teskné vání,
cos, co též vzdechem býti mohlo by,
cos jako reflexe, jež můry poodhání,
kams do dálek se nese přes hroby.
„– – Sleduji myšlenku: je krásná, jako byla.
A z knihy Genese mám slavný pocit ten.
Má všechno přísný řád: a všechna moje díla
– říc’ mohu jako bůh – jak v prvý krásná den.
Sleduji myšlenku. Je stejná v různých krojích,
forma se vyvíjí, a vše má věčna dech.
104
Nic zhynout nemůže; a stopa, vím, dnů mojich
nemůže, nesmí zhynout v aeonech!“
A Laura živa je a Friderika živa,
leč dávný milenec snu svého pod mocí.
Do zraků zářících se zádumčivě dívá
ponuré nebe; nebe půlnoci.
105
OBSAH
Noc Chiméry7
I. DĚTI:
Za námi...13
Dobrodružné dítě mluví14
Ospalé dítě16
Ledová panna18
Hoch, který stůně20
Hoch, který si hraje22
Píseň zbloudilého děvčete23
Vlak24
Dětské nokturno42
Hoch, který není nikde doma44
II. PÍSNĚ Z DRAMAT:
Galantní píseň z tragédie58
Píseň ženy z „Kouzelníka“59
[107]
Píseň Poslova61
Dvě písně k dramatu „Zmoudření Dona Quijota“:
I. Neporažený63
II. Poražený65
Dramatický monolog66
III. KUPEC HRŮZY68
Sloky o ruině74
Ballada78
Zajatec skleněné hory82
Scéna z nové Heloïsy84
Jarní ballada92
Tři pokoje93
Bázlivá94
Milenky básníků95
[108]
VIKTOR DYK.
Narodil se 31. prosince 1877 v Šopce u Mělníka. Studoval v Praze na gymnasiu v Žitné ulici a na právnické fakultě české university. Již za studijních let účastniv se čile ruchu literárního (pseudonym Viktor Souček) i politického, zůstal věren oběma těmto svým láskám a věnoval se úplně krásnému písemnictví a žurnalismu. Od října 1907 jest redaktorem „Lumíra“, zprvu s Jaroslavem Vlčkem (r. XXXVI. až XXXVIII.), pak s Jarosl. Kamprem (XXXIX.), v r. XL. (1911 – 12) sám, posléze s Hanušem Jelínkem (od r. XLI.). V letech 1911 – 14 působil jako člen redakce neodvislého denníku „Samostatnost“, jejímž literárním causeurem býval již v době, dokud byla ještě jen týdenníkem. S Karlem Kamínkem a Arnoštem Procházkou uspořádal „Almanach na rok MCM“ (nákladem „Moderní Revue“, kam psával od jejího založení). R. 1905 připravil s J. Glücklichem a K. Kroftou „Sebrané spisy“ L. K. Hofmana, r. 1907 vydal s Arnem Novákem anthologii „Nová česká poesie“ a chystá s „Kruhem českých spisovatelů“, jehož jest duší, výbor spisů Kamprových.
Knihy básní: A porta inferi 1895 – 1897. V Praze 1897; Síla života 1897 – 1898. P. 1898; Marnosti. P. 1900 (Knihovna Moderní Revue 30.); Buřiči. 1901 – 1902. P. (1903) (Publikace Kruhu I.); Satiry a sarkasmy. (1897 – 1905). P. 1905; Milá sedmi loupežníků. P. – Olšany 1906 (Čeští Autoři 3.); Pohádky z naší vesnice. 1904 – 1910. P. 1910; Giuseppe Moro. P. 1911 (Nová Edice IX.); Prohrané kampaně. P. [1914]; Lehké a těžké kroky. P. 1915 (Přerod 4.); v tisku: Jiří Macků.
[109]
Knihy prós: Stud. P. 1900 (Knihovna Moderní Revue 35.); Hučí jez a jiné prósy. P. [1903]; Akta působnosti čertova kopyta: Konec Hackenschmidův. P. 1904, Prosinec. P. 1906; Píseň o vrbě. Prósy. P. 1908 (Knihovna Lumíra [13.]); Příhody. Ironie a smutky. (1905 – 1910) P. 1911 (Hajnův Výběr románův a povídek IV.); Krysař. P. 1915 (Zlatokvět I.).
Divadla: Tragikomedie. Vinohrady (1902). (Symposion XV.); Episoda. Hra o třech dějstvích. P. [1906]. (Divadelní knihovna Máje 32); Smuteční hostina. Hra o jednom dějství. Premiéra. Tragikomedie o jednom dějství. P. [1906] (Div. knih. Máje 33.); Posel. Drama o třech dějstvích. P. [1908]. (Div. knih. Máje 40.); Zmoudření Dona Quijota. Tragedie o pěti aktech. P. 1913. (Kniha Spolku Bibliofilů IV.); Veliký Mág. Drama o pěti dějstvích. P. [1915]. V rk. trilogie Revoluce (z ní hrána Ropucha).
Úvahy: Dvě vzpomínky. P. 1910 (Rozpravy III.); Josef Matějka: Duše pramenů. Román. (S doslovem V. D.) P. 1911; O Balkánu a o nás. (Po konfiskaci nové vydání.) P. 1913. (Epištoly 1.).
Výbory: Vybraná lyrika. P. 1912. (Sbírka souvislé četby školní 17.); O. Březina, A. Sova, V. Dyk: Výbor z lyriky. Uspořádal Miloslav Hýsek. P. 1912. (Kromě toho v „Nové české poesii“, v „České Lyře“, v „České Epice“; z prósy v Rožkových „Českých spisovatelích novodobých na škole národní“ III.).
Studie o něm: K. H. Hilar: Viktor Dyk, Essay o jeho ironii. P. 1910 (Knihovny „Vlny“ sv. VI.); Arne Novák v „Ottově Slovníku Naučném“, v „Nové české poesii“ a ve svých historiích českého písemnictví; Jaromír Borecký v „České poesii v XIX. stol.“ (Devatenácté století slovem i obrazem, 1. 2. 1904.)
[110]
Viktor Dyk jest básníkem prudkého smyslu pro život a skutečnost. Zná její bezútěšnost a jeho marnost. Zná marnost snů a illusí, tíži pochyb a bouře nitra, krutost leptavého rozumu. Přesto vždy znovu dává se strhovati dojmy, unášeti citem, jehož překypující vzněty snaží se tlumiti jedem ironie a ledem sarkasmu, které však i při sardonickém smíchu neztrácívají u něho jisté sentimentální základny. Vždy znovu vrhá se v boj s životem, utržené rány splácí břitkými seky obratného šermíře, dovede býti krutě osobní a jednostranný, ale dává také v sázku celou svou osobnost, rozdává celou lásku věci a lidem, pro něž se rozhodl. Má veliký temperament a je z mála těch básníků, již nevyhýbají se vřavě politického života. Bystrý polemista, ostře analysující kritik vnějšího i vnitřního světa, bez kompromisu a smlouvání, vyznačuje se vznětlivostí citu, rychlým, pádným a původním úsudkem, zevrubným postřehem detailu, hlubokým pohledem v tragiku člověčenství. Takový jest i výraz, jejž hledá svým myšlenkám. Dojmový, citově rozechvělý, rapsodický a improvisovaný, stručný až k epigramatičnosti, vrtošivý, rozmarný, spíše napovídavý nežli vyčerpávající, spíše nadhazující,nadhazující nežli řešící, a přece zas určitý až k úsečnosti pointy, při vší mlhavé náladovosti balladisticky dramatický. Píseň, popěvek jest Dykovou nejoblíbenější formou, verš zpěvný i tam, kde jest uvolněný, zvonící často velmi vtipnými rýmy a refrény majícími cosi ze sentimentality chanson. Prostota, střídmost, zhuštěnost, aforistická duchaplnost a případnost Dykova básnického slova staví se přímo v protivu pompě, složitosti a rafinovanosti dekadentství a symbolismu básnické generace, do níž dobově literární začátky jeho spadají. Ale z nejkrás-
[111]
nějších vlastností Dykových jest české založení jeho vlohy. Vroucí jest jeho češství, upřímná jeho lidovost, hluboké jsou kořeny, jež spojují básníka s domácí půdou. Šťávy, jež z ní ssaje, činí jeho umění národním.
J. B.
[112]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. 1.
Pořádá Jaromír Borecký.
Viktor Dyk:
NOCI CHIMÉRY.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla „Grafia“ v Praze typy Sorbonna. 300 výtisků vydáno na tiskovém japanu, z nichž jest 150 číslovaných a autorem podepsaných.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1917
E: sf; 2004
[113]