BÁZLIVÁ.

Viktor Dyk

BÁZLIVÁ.
Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou, smrtelný zápas egoismů dvou, jež nepřejí si více ani míň, než „Má buď!–“ „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“ A já přec čekala den, týden, měsíc, rok? po měkké pěšině že půjde dobrý krok, že z dálky modravé se kdosi objeví, jenž srdce dobré má a dobré úsměvy. A já o jiné lásce snila jsem, jež život nebere, leč život dává. Snila jsem tolik nedočkavá a procitla jsem ze sna úžasem. Je pusto, pozdě. Polekaná jdu, po pěšině jdu v slunce západu, neb viděla jsem v prachu šedých cest, co láskou zvou, a ne co láska jest. 94