NOC CHIMÉRY.
Oživl opuštěný kout,
hnulo se mrtvo večera.
Přišla tě prudce obejmout
s rty vášnivými Chiméra.
Chiméra tebe objímá
jak osud, jako choroba.
S uhrančivýma očima –
komu se, komu podobá?
Viděl’s ji jistě v dávných dnech,
a hladila tak přetěžce.
Viděl’s ji jistě v přešlých snech
a přešlé dávno horečce.
Záhadná přišla, veliká,
když znaven jsi a chabý kles.
– Melancholie poutníka,
jenž kráčí v prázdno, noc a děs.
7
A rozvoněl se zvadlý květ,
bezcestí mělo tisíc cest.
A zkrásněl tobě celý svět,
zašedlý v prachu vsí a měst.
Vln ševel chystal na řece
únavě měkké podušky.
Po lesní cestě, pasece
poletovaly světlušky.
Chiméro, děl jsi, co mi chceš?
Mluv: jsme tu sami pospolu.
Zradíš mne, opět unikneš,
Chiméro mého úkolu?
Zanikne opět lstivý dar,
máš, Chiméro, mne za blázna?
A probudím se mdlý a stár
do prachu, šedi, do prázdna?
Mlčela. Bledla. Mizela.
Z daleka, viděl’s, kývá ti.
8
Tvé hrdlo úzkost sevřela.
Vrátí se. Kdy se navrátí?
Cítil jsi rozpálenou skráň.
Vše, zřel jsi, chví se, kolotá.
Leč měkkou necítil jsi dlaň
Chiméry svého života.
Kde světy zřel’s, teď propasti,
kde šel jsi dříve, klopýtáš.
Kde vlád jsi, nelze ovlásti.
Je země táž a není táž.
Šly noci, dny. Žár jako mráz.
A drama jako idylla.
Dnes hudba zní a světle v ráz:
Chiméra tvá se vrátila.
Růžemi cestu zastřete
a ratolestí zelenou.
Jásejte. Snad že chvíle té
nenarození vzpomenou.
9
Zříš, hoří ve tvém náručí.
Díš smířen, byť ne bez bolu:
Zradíš mne. To mne nemučí,
Chiméro mého úkolu.
Chiméro, byla pro strast mi
objetí tvoje, žel a žel.
A oddělen jsem propastmi
od přátel jako nepřátel.
Trhají jiní růže. Sen
zulíbá zrak jim k večeru.
Jdu vážný a jdu zamyšlen.
Pro tebe. Pro svou Chiméru.
Pro tebe těžký, marný krok,
pro tebe všechna rozpětí.
Pro tebe vzbouzím rok co rok
hlas mrtvý přešlých století.
Pro tebe úsilný můj chvat,
pro tebe vznět můj horoucí.
10
Pro tebe zúrodnil bych rád
svým slovem věky budoucí.
Tak mezi věky krátce dlím,
prostředník velkých přeludů.
Zrazený, přec se nehorším,
zklamaný, reptat nebudu.
Vůz hrčí, koně frkají,
pes vyje táhle z tichých vsí.
Můj úděl jíti po kraji
a dojít kamsi z odkudsi.
Vše mýlí. Z pravdy dne je lež.
Svit rána stínem večera.
Zahyneš. Kdy ty zahyneš?
Nezhyne tvoje Chiméra!
Vábila mocí tajemnou
blouznivce všechny našich lad.
Jak milovala přede mnou,
tak bude po mně milovat.
11
Růžemi cestu zastřete
a ratolestí zelenou.
Den ať z té noci vykvete.
Pochodeň, záři plamennou!
Bdí ve mně všecko usnuléusnulé,
vše zašlé ve mně přebývá.
Je ve mně všecko minulé,
budoucnost ve mně zářivá.
Jak čarodějným kynutím
vše náhle pro mne ožilo.
A chci-li, tož si vynutím,
co velké, by se zmnožilo.
Zastavte chvíli! Zdržte čas.
Ať mohou světy vyrůsti!
– – Vím, červánků až přejde jas,
Chiméra má mne opustí.
12