MILENKY BÁSNÍKŮ.
I.
I.
Jdou s hlavou vztyčenou, jak tenkrát, zahradami,
ret slova něhy šeptá ze zvyku.
Jich pohled důvěrný, ten dosud ještě mámí,
milenek utichlých, milenek básníků.
Za hvězdou záhadnou, jež na půlnočním nebi,
se touha jejich nese vrtkavá.
Kde chvíle věčností, co více zapotřebí?
Jich věky nelámou, je míjí únava.
A žasne jimi noc, když jdou tak věčně mladé,
jak slova východu, jež zněla po věky,
a žasne jimi noc a gesto jejich krade,
jím svoje temnoty chce zdobit bezděky.
Jsou věčna věčnější, jsou noci tajemnější,
nad ranní červánky je tklivější jich slib.
95
Jich dotek bouři dá a bouři ukonejší.
V nich možno ztroskotat, a nežli v moři, líp.
Zní šepot, výkřiky, zní slova pathétická,
zní smutek bezedný, kdy v smrt jen důvěra.
Bludištěm marným vede touha lidská,
v posledním záhybu se směje Chiméra.
Křídlatí Serafi, hle, pozdrav z dálky pějí,
a nepoznáš, kde končí prostora.
Nad přízrak havrana, jenž kráká tragičtěji,
těm nocím bezesným klid víc dá Lenora.
A Laura živa je a Friderika živa,
Petrarka pouze spí, a mrtev Goethe je.
Zas jako tenkráte svůj hymnus jaro zpívá
veliké illuse, veliké naděje.
Avignon prázdný jen, a v Sesenheimu loubí
jak věcí marných stín zří teskně do šera...
A mrtev Goethe je, a Petrarka spí v hloubi.
V posledním záhybu se směje Chiméra.
96
A s hlavou vztyčenou jdou v nových variacích,
a můžeš slyšet slovo tlumené.
Ráj dávno ztracený jim ještě září v zracích,
a vrávrhá reflexy už peklo tušené.
A žasne jimi noc.
II.
II.
Na ňadrech planou růže,
jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.
Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?
Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.
Zní hudba lahodná se rtů těch, které spíjí,
že bledne marný verš a slovo tichne tu.
Krom chvíle jediné byl život parodií.
– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.
Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle
a lidé ocháblí a žitím sklonění.
97
Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,
a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.
Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,
co ještě zbylo, nač se vzpomene?
O kráse minulé sní touha zádumčivá,
tak trochu minulé, tak trochu vysněné.
III.
III.
Tak jako k tanci jdou. Jen jedna stojí bledá.
Jdou jako k objetí. Proč ta se neleká?
Kde stín zrak největší, tam postava se zvedá
přísného strašidla, suchého člověka.
„– – Jsem, pane, obskurní. A dějiny mne přešly.
Nižádné výročí! Lexikon nezná mne.
Nižádné výročí! Svět zapomíná sešlý.
Prach kryje dílo mé, to dílo významné.
A přece velikost-li malounký svět chová,
v mém bystrozraku skryta veškera.
98
Nad shnilá jablka jsem vyspěl Schillerova,
nad paskvil Heineův, nad květy Baudelaira.
Kde byli v pochybách, kde tmy je oklamaly,
já šel jsem osvícen a pochybností prost,
velicí mužové jsou před mým zrakem malí.
Oh, Goethe dobře znal, proč popřel původnost.
Goethe byl dvořenín. Toť historie dlouhá.
Akta-li dobře znáš, tož ztrácí na ceně.
Též nutno podotknout, že vzplála Fausta touha
perversně jaksi k mrtvé Heleně.
O Poeovi slov nechci dále ztrácet,
ač dávno čas, by močál ten se hnul.
Jsem ochoten dát Lenoře své placet:
půl šarlatánství, deliria půl.
Petrarca příliš pod mým niveau stojí,
ač případ stěží prostší nad jeho.
Zde vášeň nezdravá už ke jménu se pojí.
Víc moh bych říc’, leč šetřím mrtvého.
99
Lze mnoho uvést novějšího data.
V týž čarokruh jsou mysli zakleté.
Vše churavo, co verše trudně látá.
Jen já jsem zdráv: má díla přečtěte!
Jen já jsem zdráv. A nuže, co dál chcete?
Jsem davem pomíjen, jenž neřest velebí.
Svou zrůdnost zrůdní ctí: jak sešel jsi, ó světe!
– Jsem, paní, obskurní. Bůh není na nebi.“
IV.
IV.
Než ona zaleklá, jež stála tolik bledá,
blouznivým zrakem v dálku zalétá.
„– –byl, pane, obskurní. A měl svou fikci, běda!
říkal si: poeta. Já řekla: poeta!
A věru, básník byl, sny rodily se lesklé,
podivné pohádky zřel zanícený zrak.
Nádherné útvary, jež zima kreslí ve skle –
Vzal péro do ruky. A básník nebyl pak.
100
Hra barev duhových a truchlo v těžkých mracích
své dalo odlesky té duši plamenné.
Ráj dávno ztracený mu zářil ještě v zracích,
a stíny vrhalo už peklo tušené.
Formuli našel tesklivého smutku,
jež odstraniti měla těžký tlak.
Měl slova vzrušení, jak básník mluvil vskutku,
vzal péro do ruky, a básník nebyl pak.
Sám cítil časem, piedestal že vratký,
a v skrytém zmatku prchal od díla.
Cos bylo v něm jak plachá něha matky,
jež neduživé dítě zrodila.
Pak mnil, že něco je, co úklady mu strojí,
že zlato suchý list a moudrost k ničemu.
Verš vyzněl na prázdno – on tušil marnost svoji:
z pýchy kles v pokoru, vždy poddán extrému!
Šli všichni přes něho a všichni se mu smáli.
Šel, s hlavou u hvězd až, šel, plný tragiky.
101
Před vaším pohledem byl genij, pane, malý.
Před mojím pohledem byl slaboch veliký.
Živil svou illusi, jež krev mu stále ssála,
co všechno, co moh dát, a to pak podmílá.
Hra barev duhových ho mocí svojí jala.
On živil illusi. Ona ho zabila.
Když všechny vyšly dnes, svých milých hledat hroby,
jež věnčí vzpomínky, jichž smutek uchvátí,
já vyšla, bázlivá, též užít krátké doby.
Vím, nebyl veliký, než chci ho hledati.“
V.
V.
Tak v chvíli půlnoční jdou oslnivou řadou,řadou
jak věčný zákmit věčné myšlenky.
Svou ručku diskrétně na horká čela kladou
milenky ztichlé, věčné milenky.
„– – Neb byl-li smutek kdy, je u konce a marný.
Tvá objetí jej v dálky zaplaší.
102
A hrob-li dělí nás, a bůh-li suchopárný,
stín tvůj já volám: Přijď, ó nejdražší!
Zní píseň Cherubů jak neskonalá nuda,
a smutek, dobrým být, je všeho ubožší.
Ty chvíle, nebesa kdy věčně byla rudá,
nad spásu věčnosti víc daly rozkoší.
Pojď, drahý, nespi už, je mnohé, co lze říci.
Vzbuď se, hle, chvíle je, kdy příkrov povolí.
Nad hlavou potomstvo, ctitelé, historici.
Přijď sem, ó nejdražší, a půjdem do polí.
A mám-li pravdu dít, my nebyli tak svoji
za jiter růžových, kdy svit měl půvab hry.
Ty, věčně zaujat, o úspěch v stálém boji,
jsi plašil Chiméry a dumal chef-d’oeuvry.
Přízraky hledal jsi, byl’s intimní s jich rodem,
vždy něčím oblouzen, vždy šálen, bláhový!
Též jsi mne miloval: tak trochu mimochodem.
Tvé srdce, miláčku, je jako hřbitovy.
103
Pojď, ještě chvíle je, než uzavře se brána.
Či srdce tvé už spí, věc dávno přežilá?
Drn roste nade mnou, a dávno zněla hrana:
po dlouhých staletích přec jsem se vzbudila! –“
Tak kráčí chmurami jak sen, jak přízrak zpola
shluk postav tragických a tmy ty osvítí.
Leč marně vábný hlas po širém kraji volá.
Kdo žil, teď mrtev je, kdo cítil, necítí.
Jen sluch-li zbystří ti, cos jako teskné vání,
cos, co též vzdechem býti mohlo by,
cos jako reflexe, jež můry poodhání,
kams do dálek se nese přes hroby.
„– – Sleduji myšlenku: je krásná, jako byla.
A z knihy Genese mám slavný pocit ten.
Má všechno přísný řád: a všechna moje díla
– říc’ mohu jako bůh – jak v prvý krásná den.
Sleduji myšlenku. Je stejná v různých krojích,
forma se vyvíjí, a vše má věčna dech.
104
Nic zhynout nemůže; a stopa, vím, dnů mojich
nemůže, nesmí zhynout v aeonech!“
A Laura živa je a Friderika živa,
leč dávný milenec snu svého pod mocí.
Do zraků zářících se zádumčivě dívá
ponuré nebe; nebe půlnoci.
105
OBSAH
Noc Chiméry7
I. DĚTI:
Za námi...13
Dobrodružné dítě mluví14
Ospalé dítě16
Ledová panna18
Hoch, který stůně20
Hoch, který si hraje22
Píseň zbloudilého děvčete23
Vlak24
Dětské nokturno42
Hoch, který není nikde doma44
II. PÍSNĚ Z DRAMAT:
Galantní píseň z tragédie58
Píseň ženy z „Kouzelníka“59
[107]
Píseň Poslova61
Dvě písně k dramatu „Zmoudření Dona Quijota“:
I. Neporažený63
II. Poražený65
Dramatický monolog66
III. KUPEC HRŮZY68
Sloky o ruině74
Ballada78
Zajatec skleněné hory82
Scéna z nové Heloïsy84
Jarní ballada92
Tři pokoje93
Bázlivá94
Milenky básníků95
[108]
VIKTOR DYK.
Narodil se 31. prosince 1877 v Šopce u Mělníka. Studoval v Praze na gymnasiu v Žitné ulici a na právnické fakultě české university. Již za studijních let účastniv se čile ruchu literárního (pseudonym Viktor Souček) i politického, zůstal věren oběma těmto svým láskám a věnoval se úplně krásnému písemnictví a žurnalismu. Od října 1907 jest redaktorem „Lumíra“, zprvu s Jaroslavem Vlčkem (r. XXXVI. až XXXVIII.), pak s Jarosl. Kamprem (XXXIX.), v r. XL. (1911 – 12) sám, posléze s Hanušem Jelínkem (od r. XLI.). V letech 1911 – 14 působil jako člen redakce neodvislého denníku „Samostatnost“, jejímž literárním causeurem býval již v době, dokud byla ještě jen týdenníkem. S Karlem Kamínkem a Arnoštem Procházkou uspořádal „Almanach na rok MCM“ (nákladem „Moderní Revue“, kam psával od jejího založení). R. 1905 připravil s J. Glücklichem a K. Kroftou „Sebrané spisy“ L. K. Hofmana, r. 1907 vydal s Arnem Novákem anthologii „Nová česká poesie“ a chystá s „Kruhem českých spisovatelů“, jehož jest duší, výbor spisů Kamprových.
Knihy básní: A porta inferi 1895 – 1897. V Praze 1897; Síla života 1897 – 1898. P. 1898; Marnosti. P. 1900 (Knihovna Moderní Revue 30.); Buřiči. 1901 – 1902. P. (1903) (Publikace Kruhu I.); Satiry a sarkasmy. (1897 – 1905). P. 1905; Milá sedmi loupežníků. P. – Olšany 1906 (Čeští Autoři 3.); Pohádky z naší vesnice. 1904 – 1910. P. 1910; Giuseppe Moro. P. 1911 (Nová Edice IX.); Prohrané kampaně. P. [1914]; Lehké a těžké kroky. P. 1915 (Přerod 4.); v tisku: Jiří Macků.
[109]
Knihy prós: Stud. P. 1900 (Knihovna Moderní Revue 35.); Hučí jez a jiné prósy. P. [1903]; Akta působnosti čertova kopyta: Konec Hackenschmidův. P. 1904, Prosinec. P. 1906; Píseň o vrbě. Prósy. P. 1908 (Knihovna Lumíra [13.]); Příhody. Ironie a smutky. (1905 – 1910) P. 1911 (Hajnův Výběr románův a povídek IV.); Krysař. P. 1915 (Zlatokvět I.).
Divadla: Tragikomedie. Vinohrady (1902). (Symposion XV.); Episoda. Hra o třech dějstvích. P. [1906]. (Divadelní knihovna Máje 32); Smuteční hostina. Hra o jednom dějství. Premiéra. Tragikomedie o jednom dějství. P. [1906] (Div. knih. Máje 33.); Posel. Drama o třech dějstvích. P. [1908]. (Div. knih. Máje 40.); Zmoudření Dona Quijota. Tragedie o pěti aktech. P. 1913. (Kniha Spolku Bibliofilů IV.); Veliký Mág. Drama o pěti dějstvích. P. [1915]. V rk. trilogie Revoluce (z ní hrána Ropucha).
Úvahy: Dvě vzpomínky. P. 1910 (Rozpravy III.); Josef Matějka: Duše pramenů. Román. (S doslovem V. D.) P. 1911; O Balkánu a o nás. (Po konfiskaci nové vydání.) P. 1913. (Epištoly 1.).
Výbory: Vybraná lyrika. P. 1912. (Sbírka souvislé četby školní 17.); O. Březina, A. Sova, V. Dyk: Výbor z lyriky. Uspořádal Miloslav Hýsek. P. 1912. (Kromě toho v „Nové české poesii“, v „České Lyře“, v „České Epice“; z prósy v Rožkových „Českých spisovatelích novodobých na škole národní“ III.).
Studie o něm: K. H. Hilar: Viktor Dyk, Essay o jeho ironii. P. 1910 (Knihovny „Vlny“ sv. VI.); Arne Novák v „Ottově Slovníku Naučném“, v „Nové české poesii“ a ve svých historiích českého písemnictví; Jaromír Borecký v „České poesii v XIX. stol.“ (Devatenácté století slovem i obrazem, 1. 2. 1904.)
[110]
Viktor Dyk jest básníkem prudkého smyslu pro život a skutečnost. Zná její bezútěšnost a jeho marnost. Zná marnost snů a illusí, tíži pochyb a bouře nitra, krutost leptavého rozumu. Přesto vždy znovu dává se strhovati dojmy, unášeti citem, jehož překypující vzněty snaží se tlumiti jedem ironie a ledem sarkasmu, které však i při sardonickém smíchu neztrácívají u něho jisté sentimentální základny. Vždy znovu vrhá se v boj s životem, utržené rány splácí břitkými seky obratného šermíře, dovede býti krutě osobní a jednostranný, ale dává také v sázku celou svou osobnost, rozdává celou lásku věci a lidem, pro něž se rozhodl. Má veliký temperament a je z mála těch básníků, již nevyhýbají se vřavě politického života. Bystrý polemista, ostře analysující kritik vnějšího i vnitřního světa, bez kompromisu a smlouvání, vyznačuje se vznětlivostí citu, rychlým, pádným a původním úsudkem, zevrubným postřehem detailu, hlubokým pohledem v tragiku člověčenství. Takový jest i výraz, jejž hledá svým myšlenkám. Dojmový, citově rozechvělý, rapsodický a improvisovaný, stručný až k epigramatičnosti, vrtošivý, rozmarný, spíše napovídavý nežli vyčerpávající, spíše nadhazující,nadhazující nežli řešící, a přece zas určitý až k úsečnosti pointy, při vší mlhavé náladovosti balladisticky dramatický. Píseň, popěvek jest Dykovou nejoblíbenější formou, verš zpěvný i tam, kde jest uvolněný, zvonící často velmi vtipnými rýmy a refrény majícími cosi ze sentimentality chanson. Prostota, střídmost, zhuštěnost, aforistická duchaplnost a případnost Dykova básnického slova staví se přímo v protivu pompě, složitosti a rafinovanosti dekadentství a symbolismu básnické generace, do níž dobově literární začátky jeho spadají. Ale z nejkrás-
[111]
nějších vlastností Dykových jest české založení jeho vlohy. Vroucí jest jeho češství, upřímná jeho lidovost, hluboké jsou kořeny, jež spojují básníka s domácí půdou. Šťávy, jež z ní ssaje, činí jeho umění národním.
J. B.
[112]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. 1.
Pořádá Jaromír Borecký.
Viktor Dyk:
NOCI CHIMÉRY.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla „Grafia“ v Praze typy Sorbonna. 300 výtisků vydáno na tiskovém japanu, z nichž jest 150 číslovaných a autorem podepsaných.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1917
E: sf; 2004
[113]