Měsíčná noc (1927)

Básně, Miroslav Rutte

Diplomatická verze Ediční verze
MĚSÍČNÁ NOC
[3] MIROSLAV RUTTE MĚSÍČNÁ NOC BÁSNĚ
AVENTINUM, PRAHA 1927
[7]
NÁMĚSÍČNÝ PIERROT
Na vlnách temnot, v přílivu lásky umdlený měsíc bdí. Usnuli lidé, usnuly květy, noc lásku všech milenců zrcadlí. Stříbrní delfíni po nebi plují, v poměnkách hraje si měsíční svit, milenci z hrobu vystupují na ústech živých se políbit. Poměnky vadnou, jaro míjí, och, kolik už na světě umřelo jar! Hodiny lásky jen loučení bijí, léto nám nevrátí uhaslý žár. Nevěsta jede v umrlčím voze, věneček pluje po vlnách, milenec zemřel na skleněné hoře, sen jeho bloudí v temnotách. Nejdražší láska nejkrutěj mizí, hlubina mlčí, marno se ptát. Domů je daleko, svět je tak cizí – srdce mé, půjdeme spát! 9
ŽALM
Pastevec z rána vyhání stáda. Teplý dech ovcí chrání jeho srdce, a tráva vzdychá láskou pod jeho nohama. Je sám a sám, a provází ho jen jeho pes a stín. Ale on neví o své samotě. Jeho oči zrcadlí pokojně svět a jeho srdce netouží než dobře pásti ovce, jež mu byly svěřeny. Je starý, ale nevidí svého stáří. Slunce denně vychází a zapadá, a květy jsou každého roku stejně zlaté. Jeho duše nechodí rychleji než jeho nohy. Neví, že čas, jenž odešel, nikdy se nenavrátí. Neví, že možno umříti před svou smrtí. Bože, proč jsi mne neučinil pastevcem! Dělník den ode dne buší kladivem. Jaro přechází v léto, a léto se sklání do zimy. Ale dobré údery kladiva neohýbají jen železo, nýbrž i čas. Ruce bolejí únavou, a duše nemá pokdy býti větší než jejich dlaně. Naučí se od nich dobře uchopit a pevně sevříti; a buší do železa, jako by bušil do osudu. Každým dnem umírá, ale neví o svém umírání. Neví, že člověk může žít i po své smrti. Bože, proč jsi mne neučinil dělníkem! Námořník křižuje moře a míjí země, a moře je pohyb, jenž nikdy neustává. Stále přichází a stále odchází. Neví však, že příchod je bolest a odchod je bolest, a smrt že je nejtěžší loučení. Přichází bez naděje a odchází bez vzpomínky. Neví, že možno minouti štěstí. Neví, že možno se minouti s životem. Bože, proč jsi mne neučinil námořníkem! Proč jsi stvořil toto opuštěné srdce, jehož nechrání teplý dech ovcí? Proč jsi mi dal tuto duši, denně umírající, aniž jsi vložil v mé ruce sílu kladiva? Proč jsi mi dal tuto neklidnou touhu, jež mne celého přesahuje, jež věčně míjí a věčně pluje, aniž se nebojí loučení? Proč jsi mi dal mé ruce, aby mne olou- 10 pily, mé srdce, aby mne zrazovalo, a mé oči, aby mne naplňovaly temnotou? Proč jsi zavřel mou lásku do temného žaláře, v němž neslyší než úzkost vlastních vzdechů? Můj Bože, proč? 11
MELANCHOLIE
V podzimních večerech, kdy lampy plachá zář jak zlatý motýlek se pod sklem ticha chvěje, kdy noc je zrcadlo, v němž moje cizí tvář samotě živého jen mrazivě se směje, kdy v hloubce pod vodou vzdychají mrtvé lesy a růže v zahradách šly dávno, dávno spat, zatoužím hrát si s umdlenými vlasy a stříbrem měsíčním je proplétat. Tehdy ruka tmy v má prázdná okna bije, mé srdce umdlené již na nic nečeká, a vlastní život můj je stará melodie, již ozvěna mi vrací odkudsi z daleka. 12
PÍSEŇ SOUMRAKU
Již unaven jsem, Bože, marnou lásky poutí! Má hlava na rameni touží spočinouti a dívati se v teskném pousmání, jak slunce tvé se za obzory sklání. Jsem smutný cizinec, jenž nikde domov nemá. Zem syna zapírá, a obloha je němá. Tvá jara mučí mne, a bolí tvoje léta: je ranou do srdce i motýl, který vzlétá, jsou nože květiny, jsou samotou tvá města a nad propastmi hříchu jde tvoje slunná cesta. Má duše zrazená je za hradbou slov skryta, můj úsměv nikoho již s láskou neuvítá, a v očích nadarmo stesk těžké touhy plane. Umdlené srdce mé skryj v mlčení, o Pane! 13
OBĚTOVANAOBĚTOVANÁ
Tak’s ke mně přišla: panenská žena, toužící dítě s hořkým úsměvem, bohatá dvakrát, protože vyloupena, a umučená svým nejkrásnějším snem. Kdo ti jen řekl, když skryta jsi žila, kříž abys vzala a do temnot šla? Kdo řídil tvé kroky, žes nezbloudila? Je tolik lupičů a tolik zla. Je tolik zemí a tolik měst, slunce tě oslepí, hvězdy lhou, a ďábel vždy číhá u strmých cest na poutnici smutnou a zbloudilou. Přišla jsi, posel věrný a tichý, sedmero mečů tvůj probodlo smích. Jak beránek boží, jenž snímá hříchy, dala ses do rukou mých. Nyní tě nesu, bolestná tího, srdce, jež dalo a nečeká. Osud je hladový; usmíří ho obětování člověka? 14
VÍM, ŽE JSI
Vím, že jsi. Kdybys nebyla, noc by se pod vlastní tíhou do temnot zřítila, a já bych na křižové cestě pod srdcem svým kles a nevstoupil do nebes. Vím, že jsi. Kdybys nebyla, i nejchudší vůně by srdce mé zabila, můj úsměv byl by jak žebrák, jenž klečí na nároží – ejhle, syn boží! Vím, že jsi. Kdybys nebyla, každá ruka by trnovou korunou čelo mé ovila, a já bych rukama lásky lásku svou zardousil, by nikdo už živého z hrobu nevzkřísil. Vím, že jsi. Kdybys nebyla, z nejhlubší bolesti touha má tebe by stvořila, a hvězdy bych přinutil, by očima tvýma se staly a nad duší mou vyhnanou zaplakaly. 15
PÍSEŇ MILOSTNÁ
Kdybys prošla jen lesem, poznal bych tě po dechu, tvé šlépěje jako hvězdy by zářily na mechu, vítr by zvučel tvým tělem, na zem bych tiše klek a vdechoval vůni tvých prsů z vadnoucích fialek. Kdyby stál zástup lidí na ohromném náměstí, nalezl bych tvá ústa touhou a bolestí, a kdyby nejhlubší temnota skryla mi tvoji tvář, viděl bych stoupati do noci milostnou zář. Kdyby mezi tebou a mnou hučelo devět moří, viděl bych tvoje srdce, jak v plamenech lásky hoří, a v hodině smutku a pokušení přijal bych na čelo tvé ohnivé políbení. Kdyby oči mé shasly a tma byla místo dnů, jasněji bych tě spatřil očima svého snu, hladil bych noc tvých vlasů, a moje smutné tělo za jarních bouří tvou láskou by se rozechvělo. 16
NOČNÍ STRÁŽ
Uprostřed hrobu němých stěn ze svého těla vysvlečen bdí člověk a s úděsem naslouchá, jak temnota houstne a ticho lká. Bože, co v světě je lásky a ran! Každý je bolestí připoután na zemi, do temnot letící! Lidé jsou zbloudilí poutníci, každý má jinou smutnou tvář, a touha, jež v temnotách objímá, cestu svou nikdy nepoznánepozná, až pohasne klamavá měsíční zář. Za noci rozvíjí kouzelné květy vězňové pláčí v žalářních zdech, země je míč a hvězdy jsou světy umírá láska na horkých rtech. Vrahové plíží se nocí zrádnou život je touha, touha je sensen, uvadnou květy, plody spadnou – v lásce je každý samoten. 17
SMRT BÁSNÍKA (Jiří Wolker zemřel)
Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? Odešel básník, jenž svět měl rád. Sníh tichounce padá a padá... Smutné jest jíti a nedojít. Však dojít je někdy též smutné. Snad je i krásné zemřítizemříti, kdy věci jsou svaté a nutné. Život je dárce i loupežník. Neznáme rok ani den; a někdy je největším bohatstvím být o všechno oloupen. Smutné je v mládí umírat pro srdce důvěřivé, kdy minulé ještě nebolí a budoucí dvakrát je živé. Však smutné je, těžké je také žít, když srdce nám umlklo v těle a láska již nikoho nečeká, ďábla ni spasitele. Smutné je, smutné je pocítit, jak tělo nám ducha drtí. 18 Však nejsmutnější z všech loučení je zemříti před svou smrtí. Těžko je pohřbíti srdce své a nikdy už netrpět, těžko je spadnout jak přezrálý plod, když květ ještě nedokvet. Těžko je navždy umlknout a poselství nedoříci, těžko je oči zavříti, když probudit chtěli jsme spící. Však jenom tvé tělo se navrací; slova jsou, básníku, živá! Srdce, jež z lásky zpívalo, na věky ve světě zpívá. Snad po letech někdy tvůj tichý hlas se smutným usedne k stolu, potěší mrtvý živého a sejme mu břemeno bolu. Snad po letech někdy slova tvá v neznámém srdci vzklíčí a zakletou lásku otevrou sedmero zlatými klíči. Umírá tělo, však slova jsou živá. A po letech přijde vždy čas, kdy básníci, padlí pro krásný sen, z mrtvých zas povstanou v nás. 19 Věčné je člověka trápení, věčná jest jeho víra. Věříme ve tvé vzkříšení, neb láska neumírá. Láska, jež jednou se rozdala, od léta k létu se množí; a z lásky snad jednou i na zemi zrodí se království boží. Tichounce, tichounce padá sníh na smířené rány těla. A v podvečer bloudí v oblacích píseň, jež nedozněla. Nad městem bloudí, v jehož zdech hladová srdce bdí. Snad v jednom tvá píseň, básníku, znovu se narodí. A bolestné srdce člověka zas ponese dál tvůj sen, neboť je třeba tisíců srdcí, aby byl vykoupen. Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? „Dělník je smrtelný, práce je živá.“ Sníh tichounce padá a padá... 20
MĚSÍČNÍ RŮŽE
Usnuli lidé a město spí v hlubinách svého tajemství. Nenávist, touha i pýcha jedněmi ústy dýchá, spánek je nejhlubší bratrství. Na loži nemocný umírá; co nikdy neobjal, objímá, do jeho očí padá tma. Švadlenka v podkrovní světnici vzdech jeho slyšela, a nejsladčí růži, jež v srdci ji vzkvetla, stříbrnou nítí měsíčního světla doprostřed nebes vyšila. Měsíční růže rozvila pod dechem smutného muže, v stříbrných lístcích ukryl tvář. Nemocný naposled o lásce snil a milenku v růži políbil. Nocí šla veliká, slavná zář. Žena, jež děťátko kolébala, na svadlá ňadra si růži dala: – Spi, dceruško má, spi, láska je kruté tajemství. Tělo mi zloupila, nezabila, srdce mi ranila, z ran mých žila, 21 spi, děťátko, spi, v tobě spí má krásná slova, v tobě líbat budu znova, láska je kruté tajemství – Noc dechem touhy se rozechvěla, mrtvý se tiše usmívá, dvě zmučená srdce a marná těla měsíční růže přikrývá. A nad spícím městem zní píseň lásky a loučení. 22
PŘÍLIV TEMNOTY
Proč jste mne opustily, hlasy lidí a města? Snad právě v tuto chvíli jde nad propastí má cesta! Což jste neviděli, že moje oči klečí a prosí s úzkostí o milosrdenství něčí, což jste nevěděli, že je-li člověk sám, padá a padá k hlubinám? Což nejsem víc než stín, jenž marně s vámi žije? Noc mlčí z hluboka: jen v dálce půlnoc bije a ruka mrazivá mé okno otvírá. Tisknu se ke stolu, však stůl mne zapírá, prosím svou lampu, lampa mne opouští, a uprostřed všech věcí jsem sám jak na poušti. To není již můj pokoj: to pohřební loď vyplula tiše s mrtvým na oceán černých vod. Stín mrazivý, jenž moji úzkost hlídá, na výkřik zoufalství lhostejně odpovídá: Jedeme do temnot! 23
POCHOD SMRTI
My, synové dvacátého století, životem zplození životem prokletí jsme noc, která drtí. Na vyhublých ramenech neseme v plamenech standardu smrti. K hořícímu nebi zlatými hřeby přibili naše ruce: však bída a děla nám uhnětla těla, ať žije revoluce! Miliony je nás v nichž dozrává čas v krvavý květ. Z hrobů jsme vstali kladiva vzali jdem ukřižovat svět. 24
ČERNÝ TANEC
Babbe Goins tančí Krvavá ústa rozevřel květ Vystoupla z noci ohnivá panna houpe se na srdci Evropana V dvě černá ňadra se rozpůlil svět. Babbe Goins tančí Tma dívá se tygříma očima Měsíc spí na dně zlaté číše tropické koření do noci dýše Noc horké a smyslné tělo má. Babbe Goins tančí Kol srdcí zakroužil ohnivý had Z černého těla upír vzlétá zvířecí zápach lásky a světa Láska řve do noci, láska má hlad. Babbe Goins tančí V sklenici duní oceán Vlny si s černým klínem hrají černé boky se kolébají Afrikou omdlévá plešatý pán. 25 Babbe Goins tančí Poslední požár ve víně plá Saxofon pláče pro konec léta Nad vyschlou tváří starého světa šklebí se bohové lásky a zla. 26
ROUGE ET NOIR (Večer u Středozemního moře)
Na vlnách plují ohnivé růže, v krůpějích stéká letní zář. Manon, jež směje se v náručí muže, zří v zrcadle moře svou mrtvou tvář. Vlny si na břehu se škeblí hrají, hoch moře do jamky přelévá, zrada i polibek na ústech zrají – och, Manon, proč byla jste nevěrná? Černý bůh Loma se přes moře dívá, Afrika usíná, Afrika zpívá ukolébavku ohnivou. Dvě hvězdice hrají si na dně moře, v Marseilli zabil na pustém dvoře míšenec holku nevěrnou. U řeky Senegal gazela pije útlá jak měsíční stín, v Nizze se napil z hlubiny moře zruinovaný harlekýn. V hotelu Europe hudba se točí nad nahými rameny žen, Havajec smutných a gazelích očí bubnuje k lásce na buben. Ohniví motýli snesli se tiše, do moře zapadl krvavý nůž, Afrika horkými ústy dýše – moře a láska, noir et rouge! Prsteny cinkají, dollary zvoní, och, zlatá hvězda má kouzelnou moc! 27 Na lesklých hřbetech černých koní ujíždí bláznivá noc. Papoušci usnuli v korunách palem, v hlubinách moře spí Harlekýn, moře se vzdouvá lidským žalem, mrtví jsou skutečnost, živí jsou stín. Nad svými milenci Manon pláče, noc voní líčidlem na jejích rtech. Nehybná lampa měsíce plane na černých řetězech. Zbloudilá hvězda do moře padla, ohnivá růže na ňadrech zvadla, černý bůh Loma do noci vzkřik – Hej, zahrajte na tisíc harmonik tu starou píseň milostnou, píseň, jež naději s bohem dává, žalostnou píseň, jez oplakává nevěrnost žen i mužů vzdor, – ohnivá růže v srdci nám vadne a naše láska do temnot padne jak zbloudilý meteor. 28
ZLATO
Zlato pana Morgana je zlatá fatamorgana jež milence mámí na poušti když poslední láska je opouští. V červnovém večeru na předměstí zloděj a tulačka ukradli štěstí pan Morgan se dívá v zlaté zrcadlo láska je zlato, zlato je zlo. 29
PŘEDJAŘÍ
Vítr zadul, a bílá oblaka vyplula po řece. Obloha proměnila se v měsíční jezero, v němž se utopilo mnoho smutných milenců. Na kraji lesa seděl starý faun a díval se na svět očima, v nichž byl smutek tisíců let. Jeho píšťala zpívala stříbrnými tóny jako smích, jenž pláče. Tóny se rozbily o mladé břízky, a v trávě rozkvetly konvalinky. Tóny vyletěly mezi oblaka, a bylo to hejno labutí, jichž peří bylo potřísněno krví. Tóny zapadly do řeky, a tesknily němýma očima ryb. A nejhlubším z nich, jenž se proměnil v stříbrný šíp, probodl své srdce šestnáctiletý hoch. Za noci odešel Faun do města a sedl si na vysokou židli v baru. Pil zelený coctail, a všichni viděli skrze kouř mladou trávu jako chmíří pod paždím. Oči tanečnic se proměnily v poměnky, perniková srdce vzplanula láskou, a balonky odletěly k hvězdám s polibky. A saxofon plakal nad malou dívkou, jež umřela bez lásky na květnou neděli. 30
BUBLINKY
Dítě si barevné bublinky pouští motýlek nese léto na křídlech měsíc se na ústa milenců spouští odvane lásku bolestný vzdech. V skleněné kouli plují zlaté rybky země je kulatá na celém světě všem milencům umírá láska na polibky zima se nadarmo ptá, co dělati v létě. Bublinky lásky vypouštíme och, veplujte do srdcí krásných žen jas léta do rukou nikdy nechytíme na světě všechno je prchavý sen. 31
OBLAKA
Sněhová pěna na opálové míse ohniví draci letí do nebes modré oči láskou nejhlouběji tmí se anděl se na louku snes. Čarovná jezera v křišťálu se chvějí ze slunce prýští zlatý vodopád bělostné lodi přístav opouštějí raněné labutě jdou umřít na západ. Huňatí beránci moře nevypijí růže se chystají ve sněhu spat Oblaka plují, život míjí dejte se, nevěrná, milovat! 32
UMÍRAJÍCÍ LÉTO
Léto krvácí jeřabinami den v soumrak se tiše naklání Milenci s láskou jsou sami, tak sami Dozrává ovoce poznání Beránci zlatí si na nebi hrají cizí jsou úsměvy, cizí je svět Vlaštovky k jihu odlétají mé srdce nemůže odletět. V posledních růžích smutně se stmívá motýlek chladem umírá Romanci o lásce vodotrysk zpívá žár hasnoucí nejžhavěj objímá Jablka žloutnou v zeleném listí polibky mládí spí v zrcadlech Oh, zežloutlé dopisy lásky čísti a líbati léto na vadnoucích rtech Vzpomínky voní levandulí slunce spí na zlatých listech rév Milenci na ostrov lásky nedopluli Podzim je loučení, víno a krev. 33
STÍNOHRA
Stín člověka temnotou bloudí a lomí rukama. Do spícího srdce padla hvězda to byla láska má. Město má tři sta stříbrných věží pod každou smutná dívka spí. Noc tajemství zavřených očí střeží mou lásku mi nikdo nevrátí. Červený úsměv, srdce z vaty na lásku umřel Harlekýn. Kolombínka má stříbrné šaty Pierrot líbá její stín. 34
MĚSÍČNÁ NOC
Noc je němý a černý stan, pod ním spí město, v městě spí Jan, země se k půlnoci naklání. Měsíc je na skle stříbrný dech, sněženky rozkvetly v studených zdech, skleněná flétna lásky zní... Okno se do dálky otevřelo. Noc objala přesmutné Janovo tělo – černoška chůva u lože bdí – druhý Jan vyšel z vězení těla a jeho touha odletěla za hejnem bílých labutí. V daleké zemi, v zemi lásky zakletá princezna spí. Dvě umdlená ňadra srdce jí střeží, kdo její lásku probudí? Och měsíci, sklopená víčka střežící, po srázech noci a tmou doprovoď touhu mou! 35 Za noci ticho je dvakráte tišší, za noci touha nejdále slyší, kdo usnul, ten nejhlouběj bdí. Láska je moře, moře se vlní, čaroděj měsíc přání ti splní, zavřené oči nezbloudí. Černoška chůva u lože zpívá, stříbrné korálky navléká. Hlubina noci neslyšně splývá s hlubinou spícího člověka. Umdlený měsíc se spouští s výše po bělostných paprscích, nesmělý milenec v zrcadlo dýše, na horká ústa padá sníh. Měsíc se spustil do světnice Marion, spící tanečnice, na ústa vtiskl jí studenou zář. Miláčku, jehož jsem nepotkala – Marion nad láskou zaplakala a objala Janovu tvář. Marion, raněná holubice, políbit chtěla svůj sen. Však ústa jí se rtů odletěla do země nejsladších jmen. Na hvězdě Alkoru potkal je JanJan, jak bloudila nahá tmou. Dvakrát je políbil marnou svou touhou a po třetí svojí samotou. 36 Měsíc na stříbrné zrcadlo dýše, skleněná flétna lásky zní... Dva milenci vrhli se s Velkého vozu do hrobů chladných zdí. Dva milenci, již se nepotkali, znamení lásky navždy si dali, dva zabloudilí na zemi. Láska je moře, moře se vlní, čaroděj měsíc přání ti splní – Noc rozhořela se růžemi. 37
TVÁŘ V ZRCADLE
Černý vítr nadzdvihl tmu a věci se zakolísaly na provazech svých jmen. Nadešel příliv noci. Strop spadl do propasti a hvězdy se zřítily do uděšených očí. Ústa, jež chtěla promluviti, vyplivla chuchvalec tmy. Pohřební svíce planou, a zrcadlo prohlubuje do noci prostor, jenž nemá rozměrů. Vyšel jsem z hlubiny tohoto prostoru. Moje tvář zdvihá se ode dna jako tvář utopence a vyplouvá na nehybnou hladinu. Chladné sklo činí ji podivně ztrnulou a obnažuje mrtvá ústa v krutý a smyslný pošklebek. Příliv noci stoupá a temnota zatéká do všech skulin a spár. Prostor v zrcadle zůstává však nehybný a tichý, jako by plul na vlnách jiného času. Dvě studené, bezcitné oči vpíjejí noc. Mají lesk nožů a neřestný stín uliček, jimiž se vleče postava s mojí tváří. Jsou to oči vraha, jenž nezabil, oči náměsičného blázna a sveřepého lupiče žen. Och noci, zastav se nad touto tváří! Spusť svá temná křídla a zahal tyto oči, upřené v nicotu! Rozevři propast času a pohřbi tato prokletá ústa, přesycená hladem! Roztříšti toto zrcadlo, jež zradilo tvá tajemství a obráží strašlivou tvář snů, vystupující z hlubiny. Noc bije do stěn temnými vlnami a věci se cloumají na provazech svých jmen. Zasklená tvář se kolébá, unášena nočním přílivem. Její oči se přivírají do úzkých štěrbin, a cosi se v ní rozpadává. 38 Pohřební svíce planou, a nazelenalé rty se sešklebují do krutého a smyslného úsměvu. Utopenec se pozvolna ponořuje do prostoru, jenž nemá rozměrů. Jak odplouvá, je to tvář mé smrti, jež pozoruje živého. A na světě není nic, není nic, než zrcadlo a noc. 39
ZŘÍCENÍ ČASU
Obloukové lampy září studeně. Do červnové noci padá sníh. Proč nevykvetly jste, ohnivé růže, v tuto smutnou noc? Sklopená víčka pohřbila svět a hlasy se oddělily od lidských úst a procházejí se tmou. Lilita se usmívá a spí, a měsíc ji češe stříbrným hřebenem. Gramofon, jenž chraptí píseň lásky z nedovřených dveří, činí tuto noc podobnou všem nocem na světě. Čas se rozpadá, a jeho střepiny znějí krásnými slovy všech milenců. Julie naklání se ještě s balkónu, och, Romeo, čas je odejít! Kleopatra již usnula, a její paže jsou dva bílí hadi, uspaní jejíma očima. Středem ulice jde pohřeb mé milé. A Lilita jde sama za svou rakví a pláče. Schýlený stařec, jejž potkávám, má moji budoucí tvář. Smrt zraje na větvích noci. Ale my ještě neutrhneme ovoce poznání, Lilito, neboť tvé oči mi ještě nevrátily můj obraz a gramofon ještě zpívá o lásce. Nyní leží spánek na tvé tváři, a hvězdy ti přikryly oči. Podoba tvé smrti ukrývá podobu tvého života. A podoba tvého života ukrývá podobu tvé lásky. Och, Lilito, zelené pahorky veronské pohltila tma, a naše hrozny nedozrály! Ale vinobraní se navrací, a gramofon pláče každé noci svou píseň. Ještě jest čas k milování... Podoba tvé lásky spí pod tvojí tváří, a čas bije jako polekaný netopýr do tvých oken, které jsi neotevřela. 1927! Co nám řeknou tyto čtyři ubohé číslice o naší touze, jež nemá konce ani počátku? 40 Tvé bílé ruce spí jako dva hadi, jež uspal tvůj sen. Ale my ještě neutrhneme ovoce poznání. Ještě jest čas k milování... Kleopatro, tvé malé hodinky se zastavily na půlnoci. A protože neukazují dne ani měsíce, tato půlnoc ztratila jméno.Vzpomínky na mou budoucnost se vynořily, a daly jí sedm žhavých jmen. Neboť je sedm hříchů a sedm ctností, je sedm dní a sedm pokušení. Spi, Lilito, a nedýchej příliš prudce, abys neodvála století svým dechem. Podoba tvé lásky je krásnější než tvář, jež spí. 41
MĚSTO A NOC
Město! Až na samém dnu noci ležíš jak řičící zvíře, nadmuté životem a smrtí a poděšené tmou! Dvě žravé čelisti pod nesmírným tichem oblohy! Horečky vteřin pod klidem staletí! Hlubiny lidských srdcí pod hlubinami hvězd! Kolikrát pohlíželi jsme si již do očí? Tak hleděl Platon kdysi v noc, a v jeho myšlenkách touha všech milenců křídla rozpiala. Tak Kolumbus vdechoval kdysi noc, vonící pepřovníky, a nová země mu v srdci zpívala. Tak Napoleon se opřel kdys o temná nebesa, a milióny osudů sbíhaly se mu v čele. Hoši popíjeli vesele v krčmách Ruska a Francie, však na stráních Ajaccia zrála jejich smrt. Je mrtev Platon, je mrtev Kolumbus i Napoleon. Jen noc je táž, a na hvězdách posud se zachvěje myšlenek jejich šlépěje. A dole v tmách tisíce srdcí a rukou na zavřenou bránu tlukou a vyzývají na zápas život, touhu i čas. Však jednou přijde zas noc... Lásko, co zmůžeš proti smrti, jež vystupuje z nás? Pro lidská srdce se nezastaví čas, jenž valí se nad námi a unáší do hlubiny 42 naši lásku i nenávist, naše touhy i činy. A jitřenka je tak daleká od hasnoucích očí člověka... [43] OBSAH
Náměsíčný Pierrot9 Žalm10 Melancholie12 Píseň soumraku13 Obětovaná14 Vím, že jsi15 Píseň milostná16 Noční stráž17 Smrt básníka18 MěsíčnáMěsíční růže21 Příliv temnoty23 Pochod smrti24 Černý tanec25 Rouge et noir27 Zlato29 Předjaří30 Bublinky31 Oblaka32 Umírající léto33 Stínohra34 Měsíčná noc35 Tvář v zrcadle38 Zřícení času40 Město a noc42
[45] Miroslav Rutte MĚSÍČNÁ NOC Básně
Vydal v úpravě Jana Zrzavého na podzim roku 1927 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II. Purkyňova 6 jako 175. svazek své edice AVENTINUM Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 550 číslovaných výtiscích, z nichž prvých 50 je tištěno na japonu a podepsáno autorem 410
Copyright by Aventinum Prague 1927
E: jf; 2005 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Štorch-Marien, Otakar; Aventinum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(Miroslav Rutte - Měsíčná noc - Básně - Vydal v úpravě Jana Zrzavého na podzim roku 1927 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II. Purkyňova 6 jako 175. svazek své edice Aventinum - Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 550 číslovaných výtiscích, z nichž prvých 50 je tištěno na japonu a podepsáno autorem - 410 - Copyright by Aventinum Prague 1927)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 50