SMRT BÁSNÍKA

SMRT BÁSNÍKA (Jiří Wolker zemřel)
Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? Odešel básník, jenž svět měl rád. Sníh tichounce padá a padá... Smutné jest jíti a nedojít. Však dojít je někdy též smutné. Snad je i krásné zemřítizemříti, kdy věci jsou svaté a nutné. Život je dárce i loupežník. Neznáme rok ani den; a někdy je největším bohatstvím být o všechno oloupen. Smutné je v mládí umírat pro srdce důvěřivé, kdy minulé ještě nebolí a budoucí dvakrát je živé. Však smutné je, těžké je také žít, když srdce nám umlklo v těle a láska již nikoho nečeká, ďábla ni spasitele. Smutné je, smutné je pocítit, jak tělo nám ducha drtí. 18 Však nejsmutnější z všech loučení je zemříti před svou smrtí. Těžko je pohřbíti srdce své a nikdy už netrpět, těžko je spadnout jak přezrálý plod, když květ ještě nedokvet. Těžko je navždy umlknout a poselství nedoříci, těžko je oči zavříti, když probudit chtěli jsme spící. Však jenom tvé tělo se navrací; slova jsou, básníku, živá! Srdce, jež z lásky zpívalo, na věky ve světě zpívá. Snad po letech někdy tvůj tichý hlas se smutným usedne k stolu, potěší mrtvý živého a sejme mu břemeno bolu. Snad po letech někdy slova tvá v neznámém srdci vzklíčí a zakletou lásku otevrou sedmero zlatými klíči. Umírá tělo, však slova jsou živá. A po letech přijde vždy čas, kdy básníci, padlí pro krásný sen, z mrtvých zas povstanou v nás. 19 Věčné je člověka trápení, věčná jest jeho víra. Věříme ve tvé vzkříšení, neb láska neumírá. Láska, jež jednou se rozdala, od léta k létu se množí; a z lásky snad jednou i na zemi zrodí se království boží. Tichounce, tichounce padá sníh na smířené rány těla. A v podvečer bloudí v oblacích píseň, jež nedozněla. Nad městem bloudí, v jehož zdech hladová srdce bdí. Snad v jednom tvá píseň, básníku, znovu se narodí. A bolestné srdce člověka zas ponese dál tvůj sen, neboť je třeba tisíců srdcí, aby byl vykoupen. Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? „Dělník je smrtelný, práce je živá.“ Sníh tichounce padá a padá... 20