MĚSÍČNÁ NOC
Noc je němý a černý stan,
pod ním spí město, v městě spí Jan,
země se k půlnoci naklání.
Měsíc je na skle stříbrný dech,
sněženky rozkvetly v studených zdech,
skleněná flétna lásky zní...
Okno se do dálky otevřelo.
Noc objala přesmutné Janovo tělo
– černoška chůva u lože bdí –
druhý Jan vyšel z vězení těla
a jeho touha odletěla
za hejnem bílých labutí.
V daleké zemi, v zemi lásky
zakletá princezna spí.
Dvě umdlená ňadra srdce jí střeží,
kdo její lásku probudí?
Och měsíci,
sklopená víčka střežící,
po srázech noci a tmou
doprovoď touhu mou!
35
Za noci ticho je dvakráte tišší,
za noci touha nejdále slyší,
kdo usnul, ten nejhlouběj bdí.
Láska je moře, moře se vlní,
čaroděj měsíc přání ti splní,
zavřené oči nezbloudí.
Černoška chůva u lože zpívá,
stříbrné korálky navléká.
Hlubina noci neslyšně splývá
s hlubinou spícího člověka.
Umdlený měsíc se spouští s výše
po bělostných paprscích,
nesmělý milenec v zrcadlo dýše,
na horká ústa padá sníh.
Měsíc se spustil do světnice
Marion, spící tanečnice,
na ústa vtiskl jí studenou zář.
Miláčku, jehož jsem nepotkala –
Marion nad láskou zaplakala
a objala Janovu tvář.
Marion, raněná holubice,
políbit chtěla svůj sen.
Však ústa jí se rtů odletěla
do země nejsladších jmen.
Na hvězdě Alkoru potkal je JanJan,
jak bloudila nahá tmou.
Dvakrát je políbil marnou svou touhou
a po třetí svojí samotou.
36
Měsíc na stříbrné zrcadlo dýše,
skleněná flétna lásky zní...
Dva milenci vrhli se s Velkého vozu
do hrobů chladných zdí.
Dva milenci, již se nepotkali,
znamení lásky navždy si dali,
dva zabloudilí na zemi.
Láska je moře, moře se vlní,
čaroděj měsíc přání ti splní –
Noc rozhořela se růžemi.
37