NOČNÍ STRÁŽ
Uprostřed hrobu němých stěn
ze svého těla vysvlečen
bdí člověk a s úděsem naslouchá,
jak temnota houstne a ticho lká.
Bože, co v světě je lásky a ran!
Každý je bolestí připoután
na zemi, do temnot letící!
Lidé jsou zbloudilí poutníci,
každý má jinou smutnou tvář,
a touha, jež v temnotách objímá,
cestu svou nikdy nepoznánepozná,
až pohasne klamavá měsíční zář.
Za noci rozvíjí kouzelné květy
vězňové pláčí v žalářních zdech,
země je míč a hvězdy jsou světy
umírá láska na horkých rtech.
Vrahové plíží se nocí zrádnou
život je touha, touha je sensen,
uvadnou květy, plody spadnou –
v lásce je každý samoten.
17