VEČERNÍ ZVONY
PRAHA – SMÍCHOV
NAKLADATEL JAN KOTÍK KNIHKUPEC
1929
[3]
STŘÍBRNÁ NOC.
V tajemném záření měsíčné noci,
jakoby spředené ze mléčné páry,
svítí a lesknou se hřebeny střech.
V stříbro se mění vše, v zvonivé zvuky,
jakoby ze skla vše, křehké má tvary.
Stříbrný zazvonil vzdech.
5
PODZIM.
Na stromě již, hle, žloutne list,
slyš ptáků křik a větru svist,
a plody k pádu zrají.
V mhách sluneční teď chladne žár,
v nich skrývá vše a tají tvar,
a sny už odkvétají.
6
POŽÁRY SLUNCE...
Požáry slunce plane zem,
vše jakýms’ žhavým žije snem.
Klas zraje v žlutém moři.
Slyš, skřivan stoupá do oblak.
Vzduch chvěje se, a v poli mák,
polibek rudý hoří.
7
NOVÉ KVĚTY.
Už na všem leží sníh,
však nové jaro skryto je
ve hnědých pupencích.
Už bíle prokvet vlas,
a přece novým květem vždy
rozkvétá srdce zas.
8
Z POSLEDNÍCH RŮŽÍ...
Z posledních růží vlát cítím dech léta,
vzpomínkou záhon můj chudičký zkvétá.
Zoraná pole, tmy, déšť padá na ně.
Smutná jsou pole a prázdné jak dlaně.
Z posledních růží vlát cítím dech léta.
Vzpomínkou záhon můj chudičký zkvétá.
9
DEN ZHAS.
Den zhas, je podzim. Věci
chlad přísný přibírají.
Vzpomínky, dívky bledé
ve tváři smutek mají.
Den zhas. Je podzim. Věci
chlad přísný přibírají.
10
CESTOU.
Dešť od rána už padal, šel kdosi sám a v tmách,
a studenou jak rukou by někdo k srdci sáh.
Po zoraných se polích, mokvavé mlhy střou,
kdes v dáli okno svítí,svítí jak vlídné oko tmou.
Dešť od rána už padal, šel kdosi sám a v tmách...
11
V TICHU NOCI.
Slyš, jakby teskný hlas
v ten pozdní volal čas,
ve větru vání.
V listoví, v noční tiš,
déšť šelestí, ó slyš,
jak tiché štkání.
12
ČERVNOVÝ VEČER.
V červáncích večera, když hasne tiše den
a bolest všecka tvá a žal je zkonejšen,
od lidí, všednosti, a ze zajetí dnů,
do země čarovné se vrať, do země snů.
A znovu ožije v prchavém kouzlu chvil
zas vše, čím mlád jsi byl a čemus’ jednou žil,
a na co vzpomínka se k smrti dochová,
jak zvony slyšel bys vyzvánět domova.
V červáncích večera, když hasne tiše den,
posledním úsměvem se dívá do oken,
vyhnanci smutní jdou v mdlé vůni akátu,
o zemi čarovné sní, kouzlu návratu.
13
JE SMUTNÝ DEN...
Je smutný den, je podzim již.
Zda vzpomeneš? Ó zda-li víš?
A květy umírají.
Oněmí rty, je pozdě již,
a v srdci jen, ach, jaká tíž.
Dny podivný stesk tají.
Je smutný den, je podzim již.
Zda vzpomeneš, ó zda-li víš?
14
STARÁ ZAHRADA.
Tak jako každým rokem zas,
rozkvetla stará zahrada,
týž podvečerní, klidný čas,
a jarní tichá nálada.
A jarní její plaché sny
dva ještě střeží topoly,
zas básník se tam navrací,
když v srdci mír, vše dobolí.
Zahradník starý k zemi víc
se každým rokem kloní. –
To tam, dí zvony za řekou
svou písní monotonní.
A večer měsíc na řeku,
když lije bledou zář,
zahradou spící bloudí zas
tam smutný samotář.
15
UMÍRAJÍCÍ LESY.
Je ticho v nich, pták nezazpívá ani,
jen šelest neustálý v tichu příšerném,
to jehličí jak tiše padá k zemi,
a jdeš a horký cítíš, těžký lesa dech.
Jak člověk nemocný chorobnou červeň mají,
na těle jejich hlodá skrytý nepřítel.
Bezmocné stojí lesy v tichém odevzdání,
a vyschlé údy jejich láme suchý žár.
Kde svěžest lesů je, tajemná hudba jejich?
Pod klenbou prořídlou teď vane smrti dech.
Je ticho v nich, pták nezazpívá ani.
Jen šelest neustálý. Padá jehličí.
16
NA OSAMĚLÉ STANICI.
V tmách, v smutku pustých polí umírá v chladu den,
a deště šelestění je v tichu slyšet jen,
třesavé zvonku znění.
Těch polí smutek v duši, kdos’ opuštěn a sám,
v plášť úžeji se halí a chodí sem a tam,
s tmou splývá v osamění.
17
ZTRACENÝ SYN.
Proč v plodu zrání, v květu máje,
k člověku země lhostejná je,
já chtěl se ptáti.
A slyšel jsemjsem, jak hlas dí ke mně:
Je člověk ztracený syn země,
a v smrti až se v náruč její vrátí.
18
PO LETECH...
Po letech jíní ve vlase,
sešli se milý to s milou,
jiného milá vzala si,
milý se oženil s jinou.
– Duše má, řekni, jak se máš?
stařičký milý jí ptá se.
– Jak bych se měla? Dobře teď!
praví a slzy má v hlase.
19
SETKÁNÍ.
Tak zřel jsem ji zas po čase,
v dnech mládí kdys’ já jsem ji znal,
teď stříbro měla ve vlase,
svou píseň paprsk v parku lkal.
Tak sešli jsme se po letech,
když měsíční pad v cesty lesk,
mdlý úsměv měla na retech,
a v očích zřel jsem tichý stesk.
Byl podzim, v městě za řekou
se modlil tichem k nebi zvon,
a večerem jak zněl a tmou,
tak bylo to jak pláč a ston.
20
JESEŇ.
Ve vlase vlákna pavučí,
kytici aster v ruce měla,
stesk vzpomínavý ve zraku,
únavu mdlou, a ke mně děla:
Milenka smutných básníků,
chorobnou něhu posledních mám květů,
a v srdci mír a tichý klid,
těch, kteří navždy odumřeli světu.
I tvoje smutkysmutky, básníku,
já vlídnou stiším dlaní,
a polibkem, hle, kterým list,
se dotkl tvojich skrání.
21
MOTÝL.
V mdlém lesku slunce, ve podzimním chladu,
nad smutným záhonem, jenž na odkvětu,
hle, motýl, zázrak barevný se schvívá,
jak v podzim list, ve potácivém letu.
Zvábený květů slední krásou chladnou
v jich náruč klesá, nežli v hoři zvadnou.
22
NAD RUMIŠTĚ...
Nad rumiště a nepotřebné věci
jak zanes je sem času tok
z příbytku lidí, v zátoku jak tichou,
svou křehkou krásu zvedá květ.
Pro radost ničí rost a kvet...
Ač osamělý se svou hrdou pýchou,
přec písní byl tu teskných slok
v rumišti, v smutku nepotřebných věcí.
23
JARO V SRDCÍCH.
V poprašku sněhu list jak skvrna leží rzivá,
písničky posměšné podzimní vítr zpívá.
V mhách jak by zmrtvěl kraj, a z polí zahnědlých
jak smutek podzimu by ke stavením dých’.
Jdou cestou milenci, v jich srdcích jaro kvete...
24
JDOU NEBEM OBLAKA.
Jdou nebem oblaka, své mění tvary.
Co bylo, už se nevrací.
Žel, tolik pochybné, že život chystal dary.
Kdo štěstí chtěl kdys vyrvat chvíli zlobné,
svůj život utrácí
v dnů jednotvárných minci drobné.
25
CESTA.
Kol pustých zahrádek a z chudé čtvrti města,
do kraje radostně pospíchá bílá cesta,
zbavená těsných pout, dvé řady šedých domů,
teď v kraj se rozběhla a ve průvodu stromů.
Tou cestou půjdeš-li, se v ticho velké noře,
jak v lázni hojivé své neucítíš hoře.
Duch křídla rozepne, zbavená špíny města:
a jak by v jiný svět tě povede ta cesta.
Tam v poli zraje klas a zavoní ti chlebem,
a píseň skřivánčí zní pod nezměrným nebem,
jež modré oko jak se vlídně dívá dolů,
tam tiché radosti sedají s tebou k stolu.
Do noci třesavá zní cvrčků píseň v poli,
mír cestou ku vsi jde ukryté pod topoly,
do noci zapadlé a měsíčního světla,
jímž náhle v kraji noc jak modrým květem zkvetla.
Čas tiše plyne tam, jak řeka klidným tokem,
a život, rozsévač, jde brázdou volným krokem,
radosti rozsévá i žaly plnou hrstí
v dny všechny člověka jak do zkypřené prsti.
A dnů, když dovršen je počet, když se stmívá,
a plamen stráven je a zhasla touha živá,
se světem smířeni, spí pod zelenou thují,
a vánky zdaleka jim nad hlavami dují...
26
TKÁME A TKÁME...
Celý den za stavem sedím a tkám.
Nízkým se okénkem bída k nám dívá.
Písničkou smutnou jí odpovídám,
písní, již tvrdě stav celý den zpívá.
Smutno je na horách. Kamení jen
políčka malá nám na stráni rodí.
Život nás tísní tu těžký jak sen.
Nizoučko po horách oblaka chodí.
S chudou tu půdou zlý osud nás spiav,
hladem nás moří a tiskne nás k zemi.
Pohřební píseň všem zpívá nám stav.
S mrtvými žijeme pod závějemi.
Zapadly pěšiny na hory k nám.
Zapadly ve sněhu, vichřice zpívá.
Celý den za stavem sedím a tkám.
Celý rok do oken bída se dívá.
27
ASTRY.
Jsou svátky aster. Tichý den
je mírnou září proteplen;
stráň zasněná a klidný sad
má slavnostní a pestrý šat.
Jsou svátky aster. V srdce hleď,
po bouři mír se vrací teď,
pohoda tichá, moudrý klid,
jak podzimního slunce svit.
Jak mírnou září tichý den,
moudrostí život proteplen.
28
KDE NOCI MĚSÍČNÉ..MĚSÍČNÉ...?
Kde noci měsíčné a rozsvětlená rána,
zpěv ptáků, květy kde a žhavá poledne?
Bezlistý stojí strom, jsou pole zaorána,
a na všem smutek jen, kam oko dohlédne.
Prořidlé listoví, zarudlé, na zdi plane,
a z aster záhonu je cítit vlhký dech...
V světničce zšeřené a teplem zadýchané,
za oknem zelená se, lesem voní mech.
29
TICHO PO PĚŠINĚ...
Zaváty jsou cesty, na všem leží sníh,
pod příkrovem bílým zmrtvěl kraj a ztich.
U cest jeřabiny, rdí se rudý plod.
Mrtvé ticho v lese, u mlčících vod.
Zaváty jsou cesty, tiše padá sníh,
přebolelo všecko v času návějích.
Ticho po pěšině. Umlk’ houslí hlas.
Sluncem jitro vzplálo, večerem den zhas.
Přebolelo všecko. Tiše padá sníh.
Rolniček, slyš, tichem v dáli lehký smích!
30
MĚSTEČKO.
Městečko je malé, kolem sníh a led,
branou-li jsi prošel, daleko je svět.
Socha světce hledí v ticho náměstí –
jak by nebylo tu žalu, bolestí.
Večer za okny tam, v hovor srdcí dvou
lampa tiše zpívá píseň smířlivou.
Bíle svítí střechy. Noci mrazný dech
ledné kouzlí květy stmělých na oknech.
Spí, kdo bděli – noc teď navštíví je snem.
Ticho. Měsíc svítí. Pokoj lidem všem!
31
TICHÝ DŮM.
Dům tichý. V jeho klidných zdech,
v pohodě mírné, jakby spěch
svůj stavil času let.
Sněhových vloček tichou hrou,
noc zbělela, za oponou
jich bílou stajen svět.
32
SLOKY.
V mrazivém vzduchu, v tichu osamění,
zahrady zdřímly sněhem zaváty.
Tam růžové se keře roztesknily,
a o tom sní, jak zkvetou poupaty.
Jak pusté zahrady, jsou zhořklá srdce,
pod sněhem záhon, den jak teskný jsou.
Snad rozbolněná někdy rozteskní se,
však růžemi už nikdy nezkvetou.
33
NOC.
Noc tešitelka kolébavku zpívá,
hvězdami, jiskře, nebeský luh zkvet.
Jak vlídné oko měsíc do oken se dívá.
Když květy všecky dávno pošlapané,
všem, komu navždy zahořkl už svět,
sen utěšivý dej, ó Pane!
34
JARNÍ SLOKY.
Vzduch jarem vlahý je. Flétnová píseň kosa
do srdce zapadne jak v sprahlé květy rosa.
Sad jarem zavoněl a k večeru se stmívá.
Jak píseň slavnostní se hlahol zvonů schvívá
do ticha večera a do šera se vpíjí.
Jak žluté plameny jsou pruty forsythií.
35
LÉTO.
Šípkovým keřem, chrpami v poli,
mákem, jenž rudě zahoří,
motýlem v letu, žlutavým klasem,
léto zas k srdci hovoří.
Hovoří k srdci alejí stinnou,
vlašťovkou tichým pod krovem,
v zeleni bílým, ukrytým domem,
který tvým býval domovem.
36
BÍLÍ MOTÝLI.
Vzduch jarem provoněný.
V pokoje ranní chlad,
teď otevřeným oknem
vlá vůně ze zahrad.
A do okna jak zřel jsem,
tvé ruce na chvíli
tam nad květy se vznesly,
jak bílí motýli.
37
NOC BYLA TICHÁ...
Noc byla tichá a hvězdami kvetla,
za okny všude už zhasili světla,
a čekali vlídný až přijde k nim sen.
A prosili, ze tmy než zrodí se den,
aby jim přines, co život jim nedal,
marně, co každý tu na světě hledal.
Noc byla tichá a hvězdami kvetla.
38
PŘEDTUCHOU JARA...
Předtuchou jara se zachvěla země,
životů nových kdos rozžíhal světla,
aby se rozhořel, stravoval plamen,
ruka čís tvrdá jich osudy hnětla.
Plameny životů v bouři se chvěly,
rudý jak v poli mák žhnuly a plály.
Životy lidské jak na poli klasy
pro srp jen smrti tu rostly a zrály.
39
KŘÍŽ U CESTY.
Sláb člověk, těžké hoře,
je nésti nelze již.
U cesty mezi stromy
dřevěný v stínu kříž.
Kdos trpěl, kdosi zoufal.
Kdos těžké hoře nes.
Čas jeho smyl už jméno,
nic nedozvíš se dnes.
Tam na kříži teď Kristus
ramena rozepial,
by objal ty, kdož trpí,
a ztišil jejich žal.
40
POZDNÍ KVĚTY.
Poslední růže v záhoně kvetou,
ještě se slunce rozhoří.
Zarudlým listím jsou zaváty cesty,
vzpomínkou k srdci hovoří.
Poslední růže v záhoně kvetou,
barvami naposled zahýřil sad,
naposled, naposled ještě než půjde
pod příkrov bělostný, sněhový spat.
Posledním květem tak rozkvétá srdce,
věčný než mrazí je ledový chlad.
41
POZDĚ K RÁNU.
Noc byla pustá, pusto v jich srdci,
záclonou do tmy, do noci kvetla
poslední světla,
omamným květem, jedovatým.
Plakaly housle, žalovaly. –
Tesklivá píseň je svedla,
za stoly lítost k nim sedla,
podivná zaslzená.
Pozdě až k ránu, když světlil se den,
od stolu vstala,
všecky je za ruku vzala,
pozdě už k ránu, když odcházeli.
42
ŠÁTEČEK BĚLOUČKÝ...
Se stromů poslední listí se schvívá,
srdce si tichounce zpívá,
o zašlé mladosti, minulých láskách.
Srdce si tichounce zpívá,
dívá se, dívá,
všecky je vidí, jak v času šly toku
s úsměvem na rtech, ty se slzou v oku.
Tichounce srdce si zpívá,
dívá se, dívá,
šáteček běloučký z minula kývá.
43
PÍSEŇ LÉTA.
Cestou jsem v polích šel, letní byl čas,
horký dech léta mi do tváře zavál.
Chlebem mi zavoněl, v poli zrál klas.
Poledním žárem vzduch vlnil se, chvěl,
polibkům slunce kraj celý se vzdával,
písničkou léta a vášnivou zněl.
Žíznila pole a žíznila zem,
hořela obloha, hořely máky,
srdce se spíjela vášnivým snem.
Hořela srdce a hořely zraky,
pohádek krve byl čas teď a zrání,
vášně a milování.
44
VÁNOCE.
Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les,
pryskyřic vůně, dech strání
do ulic jeho by vnes.
Pohádku v mladičká srdce,
v sestárlá tichoučký stesk,
jak, že to bylo, když stromek
vánoční třpytil se, lesk.
Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les –
Pohádko mladých let dávno,
pohádko domova kdes?
45
VÁNOČNÍ MOTIV.
Noc byla tichá a svatá, a do dlaní sklonili čelo,
na vše se vzpomenout chtělo,
také jim hvězda se zjevila jasného světla.
Noc byla tichá a svatá, a mysleli na to,
hvězda, že hasla a bledla,
k Betlému jejich je nedovedla.
Noc byla tichá a svatá, a k půlnoci zvonily zvony,
líto jim bylo, že žili,
a Bohu,Bohu že svému se nepoklonili.
46
ŠTĚDRÝ VEČER.
Těm, kteří bez domova
zří cizích do oken,
o lásce věrných, ó, Pane,
dej dnešní noci sen.
Tulákům v tichu dědin
na pustých silnicích,
zapomenutí dej, ó, Pane,
a šťastný na rty smích.
A k těm, kdo ztratili již,
hle, víru v člověka,
dnes milostivě shlédni,
těch největší je bolest,
je nikdo nečeká.
47
TOUHY.
Kaštanů svíce do noci plály,
na ložích bílých dívky se ptaly,
proč že tak neklidná jarní je noc?
Neklidná byla a měsíčná noc,
všem se jim zaplakat chtělo,
někomu darovat bílé své tělo.
Měsíčná byla a neklidná noc.
48
PÍSEŇ.
Děvčátko s modrýma očima,
holubičko bílá,
člověk jsi, zázrak či křehký květ,
anebo z pohádky víla?
Z pohádky víla,
zlatý či paprsek světla?
Odkud jsi, odkud jen přišla,
komu jsi zkvetla?
Děvčátko s modrýma očima,
s očima chrpy jak v poli,
píseň jsi sladká, tesklivá,
že až srdce bolí.
49
NÁVRAT.
Ze světa domů se navrátíš,
sterými pouty byť spiata,
a láska, ta, kterou pohrdlas,
bude ti svatá.
Láska, jež prýští ze srdce,srdce
vody jak pramen živý,
a vrátíš sese, jako se v zajetí
pták vrací zimomřivý.
Pod střechou domova, domova,
nyní i v každý čas,
jak děcku bude ti, když všecko odpuštěno
a vše je dobře zas.
50
PÍSEŇ.
Na dně, co pohřbeno leží,
nezjeví tichá hladina.
V loktech jak ženy tak měkce
ve tmách den tiše usíná.
Stmívá se, večerní vánek
přeběhl vlnou po polí.
O lásce srdce si zpívá,
o lásce, která přebolí.
51
NOC.
Kaštanů svíce planou v tmách,
měsíc se houpá na vlnách,
tichoučce zpívá si splav.
K obydlím po špičkách tiše jde spánek,
pod stromy znavený vánek
ulehl do klína trav.
52
ZÁMECKÁ ZAHRADA.
Pusto je v zahradě, zarostly cesty,
vodotrysk mlčí a na jaře jen
bezy když voní a jasmínu keře,
ožije zahrada úsměvy žen,
šepoty lásky a vášnivých citů,
ve skrytu loubí a v měsíčním svitu.
Úsměvy dávnými těch, kdo tu žili,
o štěstí, kdysi tu snili svůj sen,
které tu v zámeckých pokojích budil
popěvkem zahrady zlatistý den.
Milenců dávných tu ožijí znova
prchavé sliby a vášnivá slova.
Zamlkle hledí tu vrcholky stromů
na jiný za zdí tam, jiný už svět,
pusté je schodiště, nikdo tu nejde,
omamně voní bez, jasmínu květ.
Vodotrysk mlčí a v měsíčním svitu
o lásce dávné sní, vášnivém citu.
53
PÍSEŇ.
S bohem buď, můj rodný kraji,
rodné lány v šíř i dál,
jenom úsměv svojí milé
na cestu jsem s sebou vzal.
V srdci mi teď kvete žhavě
kvítím našich polí, luk,
zní mi písní, která zvonů
domova má sladký zvuk.
V samotě když, v tichu noci,
srdce moje steskne si,
k domovu mne ve snu vede,
za hory a za lesy.
54
VEČERNÍ ZVONY.
A míjí čas a roky jdou,
akáty dýší vůní mdlou.
Tesklivý úsměv na retech,
tak sešli se zas po letech.
Tesklivý úsměv, klidný zrak,
zří v minulo a divno tak,
ni vzpomínat už nebolí –
Večerní zvony hlaholí.
Poklidno v srdcích, ticho je,
jak doma v přítmí pokoje.
Tu milou její, milou tvář,
večerní líbá bledá zář.
55
KOSATCE.
Kosatce modré a žluté
vánkem se kývají sem a tam,
vodotrysk zpívá, voda jich obraz
hýčká si, sladký klam.
Kosatců zelené meče
přeostrý mají hrot;
kosatce modré a žluté
ranily srdce vod.
56
TICHÝ DŮM.
V šumění starých stromů,
večera šeření,
dům osamělý stojí,
zasněný v zeleni.
Tam stáří dohasíná,
jak v tmách, když hasne den –
rozkvetlých bezů vůně
vlá z šera do oken.
A v tichu osamění,
vždy v navečerní čas,
minulost volá hodin,
tam, melodický hlas.
Vzpomínky přicházejí
v útěchu pozdním dnům,
jak milý host, když přijde
na večer v tichý dům.
Rozkvetlých bezů vůně
vlá z šera do oken –
tam stáří dohasíná,
jak v tmách, když hasne den.
57
TICHOUČKOU PÍSNIČKU...
Tichoučkou písničku lampa si zpívá,
hučí a stmívá se les,
do okna, do světla večer se dívá.
– Koho jsi vzpomněla dnes?
V samotě marně tvůj uplývá život.
Jak by kdos do strun teď sáh,
srdce se zachvělo v stesku a pláči.
– Koho jsi zřela tam v tmách?
58
V MLHÁCH.
Bledými světly město
podzimní svítí mhou,
loďka z mlh náhle se zjeví,
jež houstnou nad řekou.
Z mlhy se od břehů noří,
stajených kdesi v tmách,
tajemný jakby přízrak
a mizí v mhách.
Na lodi postavy temné,
jak stíny mrtvých jsou,
z neznáma od břehů jiných,
a v neznámo, jež jdou.
59
LETNÍ NOC.
Noc byla, měsíční světlo
modravým květem v zahradách kvetlo.
V zahradách stromy šuměly lehce,
v takových nocích spát prý se nechce.
Sladce je mdlé a stonavé tělo,
srdce by k někomu modlit se chtělo.
Noc byla, měsíční světlo
modravým květem v zahradách kvetlo.
60
ZE SRDCE STÍSNĚNÉHO...
Tmu protkly hroty věží,
dóm roste v hvězdnou výš,
dům stojí v jeho stínu,
nábožnou píseň slyš!
Ze srdce stísněného,
vězněný, plachý pták,
ulétá v ticho noci,
zapadá ve tmách pak.
61
MOTIV ZE SLOVENSKA.
Ve shonu žití, v hluku města,
ten obraz ještě v mysli mám,
planina v ticho propadlá je,
mateřídouška voní tam.
Vzduch horký zvučí písní léta,
zazpívá pták a hučí les,
tam na fujaru pastýř hraje,
a zvonky stád je slyšet kdes.
Jak vlny bílé ovcí stádo
se vlní tichou planinou,
za stádem starý bača kráčí,
povívá vítr halenou.
Ve hluku města, v shonu jeho,
ten obraz ještě v mysli mám,
planina v ticho propadlá je,
mateřídouška voní tam!
62
KOVAČOVÁ.
Léčivý vyvěrá pramen,
lázně jen tak jako dlaň,
několik nemocných čeká tu zázrak:
odlož své berly a vstaň!
Několik záhonů s pestrými květy,
letní dny lenivé jsou,
se steskem nuda se záhony vodí,
den za dnem ospale jdou.
Dívky tři teskní tu, nad plátnem bílým
ubledlé, klopí svůj zrak,
do klína založí ruce,
v prázdno se zahledí pak.
V podvečer cymbál a housle
k životu vzbudí je jen,
o zdraví ztraceném, o lásce věrné
probouzí v srdci jich sen.
63
DETVA.
Skřivánčí písní v modravu
se rozezpíval den,
růžovým prstem kýval
nizoučkých do oken.
Šel cikán v lukách zrosených
a na housličky hrál,
radostný úsměv jejich
v slunečném ránu vlál.
64
PODZIMNÍ DEN.
Prořidlé stromoví, podzimní ráno,
mlčící sad,
ticho tu ruší jen časem
zralého ovoce pád.
Utichlé cesty a zoraná pole,
na všem jak únava mdlá,
zestárlé přírody jakby vlas bílý
pavučí ve vzduchu vlá.
65
VEČER.
Loučíc se s příbytky lidí, k jich oknům
přitisklo slunce svou zlatistou tvář,
aby si, umdleni, odnesli do snů
úsměvnou jeho a tichoučkou zář.
Loučíc se, odchází za štíty domů,
polibky dotklo se vrcholků stromů,
šumění jejich ve večerním vání
pozdrav je na dobrou noc, na shledání.
66
HOVOŘÍ SRDCE...
To srdce steskem stůně.
Je v oknech kalný svit.
Je srdce lačné ještě,
a v druhém tichý klid.
Hovoří srdce k srdci.
Zda vzpomeneš, zda víš?
Ač vzdáleni, přec tehdy
my byli jsme si blíž.
67
PÍSEŇ.
Ještě kvetou růže v sadě,
v srdci písní na tisíc,
tisíc přání, tuch a stesků –
kdo dá víc, ach, kdo dá víc?
Ale čas jak voda běží,
a co vzal, to nedá zpět,
ještě bys pro trochu lásky
prošla celý, celý svět.
Astry kvetou na záhonech,
sama se svým hořem jdeš,
jedno srdce v celém světě,
jedno srdce nenajdeš.
68
PODZIMNÍM KRAJEM.
V mokvavých mlhách těžce dýchá země,
zčernalé větve slzí podle cest,
pod nebem šedivým, pod nebem nízkým,
kraj sotva smutek těžký může nést.
Na cestách rozmoklých v mlhavém šeru,
o teplém pachu chléva tulák sní,
o světle hospody, kdes při silnici,
jež vlídně hledí ve tmy podzimní.
69
V LISTOVÍ STROMŮ.
V listoví stromů podzimním
utichá váda a křik,
vítr,vítr když v stromech zašumí,
je to jak tichoučký vzlyk.
Světlem v tmu okna prohlédnou,
za okny stajený svět,
v srdcích tam žhavě vykvete
do noci ohnivý květ.
70
V BEZESNÉ NOCI.
Za noci bezesné a v mrtvém tichu,
kdy přízrak bolesti u mého lože stál,
vlajícím větrem pod hvězdnatým nebem,
silnicí v kraji v dál jsem putoval.
Zem jarem voněla a větry duly,
a tak jsem šel a se vším usmířen,
na nebi hvězdy poslední už bledly,
a nad horami světlil se už den.
A v dáli dvorec už zdí bílou kýval,
tam k chvále dne svou píseň kohout pěl,
a slunce budil vítěznou svou písní
k novému žití, k prácí probouzel.
A tak jsem řek: Já k vám jsem tedy přišel,
bych vytoužený nalezl tu klid,
v zátoce klidné v žití vlnobití,
na slunném břehu jejím na nic nemyslit.
– – – – – –
V pokoje matném šeru čas se vlekl líně,
a v městě v kalný den se život probouzel,
jak včera člověk tam se brodil v jeho špíně.
71
PÍSEŇ PODZIMU.
Podivná píseň v srdci zní,
teskná tak, jako vzdech lesů,
jako,jako když léto zhasíná
ve smutku vřesů.
Jako sten větru na podzim,
večerních zvonů jak lkání,
jako dvou srdcí loučení
na neshledání.
V šumění stromů prořidlých,
mlhou, když slunce mdle svítí,
slýchals ji, píseň přesmutnou,
v srdci teď zní ti.
72
BYL JEDNOU...
Tak pohádky začínají.
Píseň kdos’ přesmutnou hrál.
Do noci tesknila píseň.
– Byl jednou jeden král.
Pohádko mladých let dávno!
Život šel, co bylo dál?
Srdce se zachvělo v pláči.
– Byl jednou jeden král.
73
DRUHÝ KVĚT.
Druhým tvé srdce rozkvétá květem,
pozdním teď květem stonavým,
v podzimních mlhách kraj už se ztrácí,
studeným hlasem hovoří zlým.
Odkvete záhy druhý květ bledý,
do pustých záhonů napadá sníh,
jako bys do oken ze tmy a sněhu
doznívat slyšela rolniček smích.
74
UKOLÉBAVKA.
V zahradě šumění stromů,
ticho a večerní čas.
Jaro a rozkvetlé bezy.
Klavír a altový hlas.
– Princi můj malinký, spi!
Večerem v oknech se stmívá.
Ruce jsou složeny v klín.
Srdce si tichoučce zpívá.
– Princi můj malinký, spi!
75
ČERVNOVÁ NOC.
Akátů vůní dnešní noc
tak sladce byla mdlá,
na jarní píseň vzpomněla
dnes srdce uvadlá.
A žalovala měsíci,
a žalovala dnes,
noc umdlévala vůněmi,
a temně hučel jez.
76
V OSAMĚNÍ.
A roky jdou – dům prázdný je a tichý,
dvé srdcí teskní v jeho pokojích.
Kde mladé štěstí je dvou srdcí milujících,
kde dětské hlaholy a radost, dětský smích?
Úsměvy jejich, radostí jich žili,
těch milých hlasů dům vždy býval pln –
teď prázdný je, stesk v srdci, vlas už bílý,
vše zapadlo do času dravých vln.
A smutno v srdcích ve větvích jak stromu,
když mladí ptáci vylétali z hnizd,
jak v podzimu, když den se v chladu krátí,
a se stromů uvadlý padá list.
77
PODZIME!
Podzime s větry a tančícím listím,
se smutkem alejí a vůní po ovoci,
tesklivou píseň tvou zpívám.
Studeným dechem mi do srdce dýcháš,
studenou rukou srdce mi stiskáš,
zarudlé listí mi před zraky tančí.
Podzime, růžím, jenž odkvétat dáváš,
a ptákům k odletu radíš,
píseň tvou tesklivou, podzime, zpívám.
78
OBSAH:
Stříbrná noc5
Podzim6
Požáry slunce7
Nové květy8
Z posledních růží9
Den zhas10
Cestou11
V tichu noci12
Červnový večer13
Je smutný den14
Stará zahrada15
Umírající lesy16
Na osamělé stanici17
Ztracený syn18
Po letech19
Setkání20
Jeseň21
Motýl22
Nad rumiště23
Jaro v srdcích24
Jdou nebem oblaka25
Cesta26
Tkáme a tkáme27
Astry28
Kde noci měsíčné...?29
Ticho po pěšině30
Městečko31
Tichý dům32
Sloky33
Noc34
Jarní sloky35
Léto36
Bílí motýli37
[79]
Noc byla tichá38
Předtuchou jara39
Kříž u cesty40
Pozdní květy41
Pozdě k ránu42
Šáteček běloučký43
Píseň léta44
Vánoce45
Vánoční motiv46
Štědrý večer47
Touhy48
Píseň49
Návrat50
Píseň51
Noc52
Zámecká zahrada53
Píseň54
Večerní zvony55
Kosatce56
Tichý dům57
Tichoučkou písničku58
V mlhách59
Letní noc60
Ze srdce stísněného61
Motiv ze Slovenska62
Kovačová63
Detva64
Podzimní den65
Večer66
Hovoří srdce67
Píseň68
Podzimním krajem69
V listoví stromů70
V bezesné noci71
Píseň podzimu72
Byl jednou73
Druhý květ74
Ukolébavka75
Červnová noc76
V osamění77
Podzime!78
E: až; 2004
[80]