V BEZESNÉ NOCI.

Karel Babánek

V BEZESNÉ NOCI.
Za noci bezesné a v mrtvém tichu, kdy přízrak bolesti u mého lože stál, vlajícím větrem pod hvězdnatým nebem, silnicí v kraji v dál jsem putoval. Zem jarem voněla a větry duly, a tak jsem šel a se vším usmířen, na nebi hvězdy poslední už bledly, a nad horami světlil se už den. A v dáli dvorec už zdí bílou kýval, tam k chvále dne svou píseň kohout pěl, a slunce budil vítěznou svou písní k novému žití, k prácí probouzel. A tak jsem řek: Já k vám jsem tedy přišel, bych vytoužený nalezl tu klid, v zátoce klidné v žití vlnobití, na slunném břehu jejím na nic nemyslit. – – – – – – V pokoje matném šeru čas se vlekl líně, a v městě v kalný den se život probouzel, jak včera člověk tam se brodil v jeho špíně. 71