STARÝ MOTIV.
Zase v sladkém štěstí jara všecko půjde dál, jenom v alej nepřijde už, kdo dřív chodíval. Sníti bude sladce v zemi květy poseté, a ze srdce mrtvého jí růže rozkvete. Za ní marně volat bude v touze plamenné, nikdy neschopné už rozkvést’ srdce z kamene. 9

NA BÍLÉ HOŘE.
Je ticho – Dlouze mlčí věky – Dnes už dávno sprahla krev horká, nepomstěná – Kde kdysi vojska táhla, dnes dlouze mlčí věky. Smutek popraviště, kde odehrál se krvavý soud dějin, až dolů k Praze nemůž’ dojít nikdy, neb na Hradčanech zastaví ho bodák – Dál dlouze mlčí věky... Marně zvoní zvony – marně volá Osud v dusné ticho příprav k velikému Soudu, krvavému... 10

L’INTRUSE.
Už zapomněl jsem – S Bohem dal jsem světu, kde bolesť duše nezhojilo nic, dnes plaše kouřím tenkou cigarettu, a s posměchem se dívám do ulic. Kde chtěl jsem klidit, trní vyrostlo mi, a zhnusil se mi mělký zápal žen, když lásku odved’ elegantní kommis, já ze zápasu utek’ – smutný gentleman. Dnes radost dávám, kde mi jiní kradli, a smíchu světa nastavuji líc, sny egoisty všecky dávno svadly, a s posměchem jsem vmet’ je do ulic. 11

BŮH NÁHLE UMŘEL...
Bůh náhle umřel – Zkrvavěly nože, a davy hetér vyšly do ulic, kde u kostelů svíjely se děti, a obzor v dálkách rudl víc a víc – A nebe němé, jako černá rakev, již vyplakalo všecky řeky slz, – svět dole hýřil v odříkání dobra jak nepoddajná, vzdorovitá tvrz, a do tmy shroutila se jeho města, kde z ulic řvalo: „Požehnán buď hřích!“ – – A pariové vraceli se z pohřbu, a horké slzy měli ve zracích. 12

BALLADA O STARÉ LÁSCE
Proč v horký, suchý popel kdos nedočkavě sah’? Dnes náhle zhasla lampa, a srdce v temnotách. Proč na zápraží tvrdé kdos vyšel sám a tich, a dlouze do tmy plakal? Dnes náhle umřel smích. A dlouhá léta marně,marně zrak touhou krvavý.krvavý se k hvězdám plaše díval a pátral v dálavy... Až po létech kdos přišel – Měl černý, dlouhý šat, a zraky kajícími zřel marně tisíckrát do oken – Marně doufal, že přec se dovolá, – – – Dům mlčel jako rakev –, v něm srdce – mrtvola. 13

TOUHA. SLEČNĚ ELIŠCE SEDLÁČKOVÉ.
Je modřínová alej osamělá, i stezka, jež se v dálky bělá, spí v mlze bílé jako v krajkách lesy, i ptáci mlčí, – v snách je děsí snad Smutek, jenž jde zádumčivě krajem – – Ó přijď – a poušť zas bude rájem, zas v soumrak rozplyne se hořké snění, a sagy, jež se v hlavách stromů pění, zas zlatým světlem štěstí prozáří se – A Radosť půjde krajem v bílé říze, a rosa její sladká – naděje a touhy, i v smutek hocha padnou nekonečný, dlouhý – 14

MY TENKRÁT ŠLI JSME SPOLU – E. S.
My tenkrát šli jsme spolu – Hudby táhly ze zahrad Nekonečna, a noc zdvihla tajemnou oponu na jeviště cizích světů, odkud časem dolů na tesklivou zemi pršelo štěstí – marně – vracejíc se zpátky velikým obloukem své touhy – Tma rostla vysoká, nedostupná a nedohledná, a jenom záhadné zraky hvězd dívaly se do mlčení země, jejíž život mohl růsti jen pod velikými lampami Světla a kvésti jen ve sklennících vyhřátých tepelným prouděním Lásky – Město stišeno kolébavkou neviděných hudeb usnulo – My tenkrát šli jsme spolu – pamatuješ? A cítili jsme spolu v sobě harmonii všeho, a hvězdy dívaly se v naše štěstí – A my šli spolu cestou zlatých svítilen, jež vítězně kvetly do temnot a zhasínaly v dálcedálce. A viděli jsme život krásný, jak tu noc, v níž mluvily tajemné hlasy věčností o kráse lidských snů, u bojácné výstrahy před všedností pozemských jiter a dnůdnů. A viděli jsme, jak jdem v život cestou zlatých lamp své lásky, a hvězdy závistivě dívaly se v naše lidské štěstí – Ó lidské štěstí – lidské sny – Tys náhle divoce a zimomřivě přitiskla se ke mně, a prstem bílým vyděšeně ukázala’s v dálky, kde ve tmách širokých zhasínala světla. 15

ROZUM.
Vstoup’ do areny – Zabil všecky soky, a tížítíži všeho hrdě s sebe střás’, byl smuten, ať mu davy obdiv řvaly, a tleskaly mu slávu zas a zas. A čekal dlouho – Nikdo s jeho silou již nechtěl marně v nový zápas jít – – zřel v duchu snivou kampaň, zádumčivou a svobodu – Však náhle vykřik’ lid a k mříži ukázal – Lev vyšel z klece a v krvavý boj zvolna k němu šel – Dav zdivočelý horkou chvěl se vášní, něm u mříží stál Osud – krotitel – 16

TERCINY. E. S.
Já tenkrát řek’ Ti –: „Jsem Tvůj celý – celý –“ Byl pozdní večer v zlatém světel plání, a duše naše zimničně se chvěly, a vešla do nich touha po svítání, že ve tmách bylo smutno nám až k pláči, když strach o štěstí přistoupil k nám tiše – – – Ó věř mi, vůle že jen brázdou kráčí, již orá osud na života líše – – – 17

OTÁZKA –
Zas okny, která vášeň zadýchala, se dívám hladov k němé věčnosti, a smutek v nitru roste jako skála, – – Kdo bludné touhy mé kdy pohostí? Vím dávno – Prometheem duše má je, a Kavkaz její nedohledná zem – Což vzdor můj velký v lásce neroztaje, a skončí všecko hrozným výkřikem? Ó země chudá – labyrinte snů mých, jež toneš v hořkém oceánu slz, – –! Což soucit k hladu v kosmu navždy utich’, a nebe je mu nedobytná tvrz? – – – 18

PŘÍCHODU RENAISSANCE.
Byl podvečer – V daleku chytaly blesky – Nad městem stanulo mlčení záhadné, smutné, – a lidstvo šlo hrozivým ovzduším přípravy k soudu – Do moře světelných proudění padaly hluboké zálivy tmy. A lidé nemluvili – Srdce jejich byla kamenná, a v ulicích hnily potoky nasládlé krve – Paláce svítily zarudlým požárem oken a třásly se brutálním smíchem vysílených Messalin a hetér – Na rozcestích marně volali proroci a věstci – Východ otvíral se blesky krvavými jako lůno, jež má brzy poroditi v bolestných křečích – A přicházeli poslové se zbělenými hrůzou vlasy a vyprávěli o dalekých katastrofách – Ale nikdo jich neslyšel – Jen dítě jakés v křečovitém pláči svinulo se u jejich nohou – Vyli psi – a plaše v dálky letělo ptactvo – A paláce dále hořely záplavou svých oken, a mansardy a krčmy řvaly do houstnoucích soumraků surovým spíláním opilých hrdel, a dýchaly zápachem vylitých vín – a svítily do tmy bělostí rozhalených ňader a lesklými liniemi obnažených ženských noh – 19 Marně východ krvácel tisíci blesků, marně houstly tmy, a samy rozeřvaly se zvony hrozným tušením příštích věcí – Dál vztekle vzpínal se a svíjel hřích v hrdinských extasích omámených duší – Dál ulicemi táhly zástupy nahých žen, a zdarma nabízely svoje lůna – Marně černalo nebe, a marně vyli psi – – – A náhle blesk velký pad’ – – – Tajemný, dosud neviděný chrám otevřel své brány, a velký zástup bílých proroků vyšel bouři vstříc a žehnal jí – Byly tmy a blesk – smích a vytí – pláč – Hrůza toho vidění otupila vášeň lidstva, zlomila spáry hříchu, a udusila jeho požár – Hrůzou bělely hlavy – šílely mozky – Zachvěla se země, popraskala okna paláců, a průvan vyrazil dvéře krčem – a děti, které v hrůzách těch se rodily, měly krvavá znamení – Hrůzou bělely hlavy – a šílely mozky. A bílé proudy proroků šly dále žehnajíce veliké Bouři vstříc – – – 20

NOSTALGIE.
Jsou marny prosby. Už se nedovolám – Noc mlčelivá stojí nad Paříží, a siná světla hoří proti světlům – Můj pokoj teskně úží se a tíží jak řetěz touhutouhou pevně uzamčenou – Co je mi boulevard, Louvre, Trocadero, když síla dlouhou mdlobou vykrvácí, a pozdní výkřik marně vyzní v šero – Nač život, chleba, když mi nedá štěstí, nač systemy a pravdy efemerní, nač gramatiky, když jsem zabil srdce a v prázdno volám: „Zůstanem si věrni!“ Dny nenávratné marně vracím zpátky – – Noc mlčelivá stojí nad Paříží, jež světly svými vzdorovat chce nebi, a z dálky přízrak těžkých snů se blíží – 23

ČAS.
Ó Ty, jenž’s viděl tajné vraždy bouří a nezachvěl se’s v katastrofách raç, jenž duším byl jsi požárem a peklem a mukám jejich smál se zas a zas, – kdy cestám lidstva smrákavým a smutným zem Světla novou za cíl otevřeš, kdy poznáme, že nesnili jsme marně, a nevěřili v osudnou jen lež? Jsou touhy naše čekáním už bílé, a radosti dny jdou už na západ, kdo věřil dosud, – rozbíjí si hlavu, a kdo bděl dlouho, zoufale jde spat – Kdo pravdu hledal, nevěstkou a vínem dnes po mansardách ubíjí svůj žal – – – Což marnou žízní umíráme v poušti, a děti naše budou zoufat dál – – –? 24

POKUŠENÍ.
Pojď„Pojď se mnou na boulevardy! Zapadneš v tom zmatku a zapomeneš směšné fráse pessimisty, pojď poslechnout si večer Adu Colleyovu, před dotěrností smutku, věr, tam budeš jistý. Pojď se mnou na Montmartre. Cabarety planou, a nevzpomeneš ani, že tě něco bolí, až v těžkém víně shoří rozum pověrčivý, a ke všemu pak vůle apathická svolí. Na horkých ňadrech ženy roztaje tvůj smutek, a půjde s tebou každá, věř mi, za cokoli, jen absintem ji opij palčivým jak požár – – –“ „Ne – ona v snách zas přijde – utiší, co bolí –“ 25

NÁLADA NOCI.
Spí země ve tmách. Nebe nad ní plane a tisíc lamp ji před neštěstím střeží, zde v černu čas, tam věčnosť v hvězdách kráčí, a mezi nimi nekonečnosť leží – A v bolest smutných dnů sny dolů nebe hází, a horkosť jejích slz tam sráží v deště léků, – vždyť lásce nekonečnosť vzdáleností není, a ví, že pro ni sen, co slzám tisíc věků – 26

MRTVÝM NA PÉRE LACHAISE.
Mír nekonečný – Daleko je život, i stromy smutně mlčí v snění – – „Vy k slunci chtěli, zatíženi zemí, a zem Vám dala rozřešenírozhřešení. V křik revolucí rodily se děti, když Vy Jste choří odcházeli, šel s Vámi chudák hladový a bledý i vzdorný republikán smělý. Je jasno v duších? Smířeni Jste všichni? Či smrt Vám vzala odpuštění, a není návrat ve znamení řeči?“ A Musset sténá: „Není – není –“ A Ledru Rollin stejně jako Racine a Mars i Heloïsa sní tu – – A Paříž dole absintem se spíjí, a zná jen Adu, Carmencitu – 27

USÍNAVÉ SAISONY.
– – „Saisons endormeuses“ – – Baudelaire.
Stesk padá na vše – zádumčivý, siný – Jak v parky vešel, listí rozstonané mu kalným zlatem napršelo do cest – Dnes bledé gourgandiny tu marně bloudí – Matně Paříž plane v mlh deště husté zimnicí svých světel, a cameloti křičí, tramway teskně píská, – jak fantomy jsou lidé – Jdou duší černé stíny, a srdci náhlou touhou po vlasti se stýská – 28

PŘED RÁNEM.
Ó noci, v rouchu smutečním a napuštěném vůní věčna, ó duše vězněná, a touho míru nekonečná – Marně se modlí, marně se rouhá, tisíckrát znova sklamaná touha. Ó noci září severních a sladká blížením se rána, ó duše, sestro hvězd, milenko slunce požehnaná – Přejdeme hory soumračné říše, v oceán Světla vyplujem tiše – 29

ODPOVĚĎ TVÉMU SMUTKU. Albertu Pražákovi.
Ten přijde den – Náš smutek za něj prosí, kdy padnou v duši deště sladké rosy, a půjdem všichni po horách – A obzor bude daleký a zlatý, a touha naše v opuštěné chaty již nebude se vracet do údolí, kde v šerých komorách jsme zavřeli svou překonanou tíži – Dál v nekonečné perspektivy polí, kde Rozsévač dnů příštích půjde zamyšlený, si povedem své tiché, bílé ženy – – A duše naše, těžké myšlenkami, zrát budou v polích prostoru a času pro věrné žence Hospodáře Pravdy. Ten přijde den, kdy nebudem už sami, kdy nesmírný svět bude jediný lán klasů, kdy dokonalí rozkveteme v Krásu, a v Kosmos nový Láska půjde s námi – 30

PROTI PROUDU. Josefu Sedláčkovi.
Ať kdesi v samotách – Jsou na vesnicích pouště, však k úrodám již touží duše dětí, – Snad myšlénkami sám, a principál už stárne, a starý system tvrdě vzdoruje Ti – A co jsou zákony, když duch je víc než bodák, a předsudky jsou efemery v čase – Kde svědomí Ti svolí, pracuj bez zákonů, však jejich domýšlivost brzy vyčerpá se. Vždyť chápeš význam času – Přijde nový národ, jsou cesty k jeho příští připraveny, a kde jsi miloval, tam přijde vstříc Ti láska, a kde Jsi silsil, Pán setby spokojený. 31

MÁ TOUHA.
Jak rosa zlatá padat do pohárů květů, a v polích stromem být, kde Láska zastaví, všech bolest sám jen vyplakat jak dítě, a smutné učit věřit, že se uzdraví, a zapomínat času ve věčnosti stopách, a nevrátit se k tělu, lásce poslední, a jestli někde v bouřích zoufalá loď bloudí, jí udržovat maják než se rozední, a probudit zas slávu dávné epopeje, ji poslat v lidu svého o svobodě sen – být duši Tvojí láskou jedinou a věčnou, a třeba ode všech pak navždy zatracen – 32

ZAS PŮJDEŠ DUŠÍ MOJÍ – E. S.
Zas půjdeš duší mojí, až se Paříž setmí, a plachá touha skončí o návratu sen, až zpustnou cesty v parku opuštěné dětmi, a s gaminkou svou stichne ve tmách cabotin. A záře vzplanou v oknech – Bude svátek všude, až vlny denních smutků v klid se ustojíustrojí, – – Zas přijdeš jako ve snách do samoty chudé a š ěstíštěstí bude hostem v tichém pokoji. 33

NÁLADA. E. S.
Do smutku podzimu a saison jednotvárných, kdy mlhou dusí zádumčivé klima, dnes první padá sníh a svítí v pokoj šerý, kde duši se tak usínavě dřímá. l boulevard nějak stich’ jak promenada stínů, a v okna kreslí vzpomínky své zima – – Jde září ohně fantom dalekého štěstí, a duši se tak usínavě dřímá. 34

VRACÍME SE ZPÁTKY.
Vracíme se zpátky v opuštěné domy, kde nám kdysi zhořkla radosť čekání, obzor v dálky lákal rozřešením všeho, posílal své touhy v naše ústraní. Překonáni šli jsme. V hymny našich zpěvů dutě zněly žalmy bludných karavan, jež šly z poutí k Míru okradeny o vše a zapadly zase v nekonečný lán. A pak přišly lebky, úskalí a hory, nad nimi jen dálka krví zardělá, – – Doma zatím děfiděti umíraly hladem, stišila se navždy píseň veselá – Vracíme se zpátky – nezlomeni, pevni, k opuštěným brázdám, hotovi jen sít, připravovat cesty šťastnějším a hrdým, kteří budou silni hory překročit – Bude všecko jasno – Nekončí v nás štěstí, lidstvo jest jen chodbou, kterou půjde dál, děti budou smát se závratně a jasně, když už všecky slzy otec vyplakal – 35

NESKONČILO VŠECKO. Paní Anně Sedláčkové.
Že umřelo mnoho – V samotách a tichu navrátí se často bolesť loučení – ale život dává, a noc beznadějnou vzpomínky a láska v radosť promění – Neumřelo všecko – Duší Vašich dětí vede cesta práce Vámi začatá, a kde kdysi svadla v zapadání časů, radostně zas pučí nová poupata. Neskončilo všecko – Nemůže říct’ nikdo, že je konec všeho vzdor a tma a žal, – duší Vašich dětí, v jejich snech a lásce půjde Vaše šťěstíštěstí vzkříšené zas dál – 36

UŽ ZAPOMENEM – Eduardu Dvořáčko»i.Dvořáčkovi.
Už zapomenem – Paříž tenkrát tměla své černé domy v mlhách večera, kdy kosmem táhla výprava hvězd smělá, a smutek v oknech stál jak příšera. Však marně – V duších zatvrzele hluchých, a nevěřících v radosť, žár a smích, hlas skepse tenkrát zlomil se a utich, a požár touhy vzplanul zase v nich. A do snů dlouhých teskně zněl hlas čísi, a vzpomínkami vlasť šla daleká – Ne – jestli život bázní nám byl kdysi, dnes boj a práce nás už neleká – 37

RESIGNACE.
Já nechápal – a tisíckráte prosil a smál se zoufale, když bolesť tvrdá neměla už řeči a v ticho ospalé když neřekla Jsi slovo odpovědi – Dnes náhle rozumím, že duše Tvoje hořela už sluncem, když já byl tma a dým, a vzdávám se – Jsou cesty moje úzkeúzké, jdu po nich těžce sám, – snad půjdu snáž, když slzami je zkypřím, ač nevím – nevím – kam – 38

VZPOMÍNKA. E. S.
Sejdeme se zase po čekání dlouhém v odříkavé, horké smyslů závrati, – ulicemi půjde zádumčivě smutek ale k naší duši se už nevrátí – Malý pokoj, klavír, pohovka a myrta, a dny nenávratně jdoucí na západ, soumraky a štěstí, proudy černých vlasů, a rty zulíbané ve snách tisíckráttisíckrát. Přitiskneš se ke mně, věřící a tichá, až se zase sejdem v sladkém ztišení, řekneš mi, že myrta rozkvetla už dávno, a dítě se v Tobě v ženu promění. 39

JDEME STEJNOU CESTOU – Eduardu Dvořáčkovi.
Jdeme stejnou cestou, vyvráceni kdysi z klidu nářkem padlých, zoufalostí knih, ale dnes už hrdí po návratu k zemi, kdy jsme našli štěstí, hostiny a smích. Přijdou sice chvíle, kdy to v duši taje, a kdy den je teskný, smrákavý a mdlý, ale smutky dávno dohrály své drama, a dnes rostou květy, kudy odešly – 40

SOUMRAK. E. S.
Zas soumrak přicházel tak váhavě a smutně a plaše díval se na okna rozsvícená, vzduch vášní těžký byl a boulevard hořel světly, a duší dráždivě šla rozkoš, žár a žena. A všecko přešlo zas –! I boulevard sní a mlčí, jen v okně naproti bdí lampa zádumčivá, noc mluví hvězdami a náladami ticha, a z dálky do mých snů se láska Tvoje dívá. 41

VÁŠEŇ.
V noc bezsennou a myšlénkami dlouhou, když měsíc teskně nad střechami stál, já svíjel se zas nenasytnou touhou, a na linie rtů Tvých vzpomínal. A přes zasnění mlčelivých krajin má duše vášní nedočkavá šla, a nad Tvým lůžkem bělostným a horkým se jenom čela Tvého dotekla. 42

VLCI.
Tak jako tenkrát v pozdní večer, když lampy zhasly v ulicích, když po mlčení nekonečném v nás zhořkla náhle řeč i smích, dnes chtěl bych v náladovém šeru zas stisknout k sobě hlavu Tvou, tak jako tenkrát o všem mlčet, co vzbouřilo se samotou, a sáláním tvé vlhké ruky, a blízkostí Tvých ňader, rtů, tak jako tenkrát chtěl bych zase se dívat v černou prázdnotu, a v úzkosti před blízkou vášní v tmě oči lačných vlků zřít, a nechat přece zdivočilé a hladové je odejít – – – 43

AŽ V NOC SE BUDE DÍVAT –
Až v noc se bude dívat a v hvězdy vzdálené, zda v samotách a tichu si také vzpomene? Až v pozdním usínání se bude touhou chvět a v rozkoši a bázni, zda bude rozumět? A až se zase sejdou po muce ztišené, proč zardělá a plachá mu řekne svoje: ne? Proč tajemstvím mu bude zas její zrak i rty, a její srdce cizí – jak zámek zakletý? 44

PO NÁVRATU TOUŽÍM.
Po návratu toužím po diskretní chvíli, po cestách a slunci, jak jsme tenkrát snili, po chvílích, kdy přišla zamlklost a chmura, když Jsi v soumrak hrála Strettu z Troubadoura, po večerech bez hvězd, kdy Jsi se mne bála, kdy se’s na mé hrudi prvně rozplakala, po setmělém okně, kde jsme často stáli roztouženi k věčnu, když nám čas byl malý, po večerech, kdy Jsi povolná a snivá dívala se ke mně, jak se svatá dívá, kdy Jsi na má prsa v závrati a chvění sklonila svou hlavu v dlouhém opojení – 45

V KRAJ MÁKEM ROZKVETLÝ.
V kraj mákem rozkvetlý a navoněný vřesem, až měsíc bude nad horami stát, zas vyjdem spolu sami za večerů bílých, a na poslední slunce budem vzpomínat. A hvězdy budou v dálce mlhavě se houpat a jako bílé čluny půjdem přes zenit, a země bude slavná, mlčící a snivá, že bát se budem v její štěstí promluvit. A co kdy v denních cestách dusilo se prachem a umíralo v nocích touhou po světle, zas půjde naší duší za večerů bílých, až vyjdem spolu v dálky mákem rozkvetlérozkvetlé. 48

RECIDlVA.
Vím, v pozdní večer někdo přijde, až budu zase tich a sám, a budu mluvit o návratech a spínat ruce ku hvězdám. A zraky budou vlhké touhou a lítostí se budu chvít, že strženy jsou všecky mosty, a nelze se už navrátit. A přijde Východ, zář a slunce, a začnu zase pouti své, a budu zřít jen dálky bojišť, a všude – stodystopy krvavé –. 49

PENSEROSO.
Ne, nechci – Vím, že život bouř je, a má svá tajná úskalí. – Nač jiným vracet strach a úzkosť, kdo v přístavy se dostali. Vím, půjdou kolem plaše vojska, a v bázni, že přec přijde pád – – Nač vyprávět jim o porážkách, a ukazovat na západ. A že já krev svou někde prolil, a sveden byl, kde chtěl jsem vést, nač stýskat –? Smutek je jak soumrak, a zbloudí v něm, kdo nezná cest. Je život krásný. – Dává znova, ať umřelo v něm cokoli, a nečeká snad všecky bolesť, když nás u srdce zabolí! 50

JE KRÁSA VŠUDE.
Chci první vstoupit do Tvé duše a slyšet vše, co volá v ní, chci mluvit řečí Tvého štěstí, až přijde konec čekání. A z tajemství a tmy i šera si najdem cestu k Východu, a bude zlaté ráno jednou na konci smutných pochodů. A nechci, aby někdo cizí, kdo svou jen bolesť pochopil, Tvým snům vzal jitro, zář a krásu a cestám našim mír a cíl. Je krása všude – V nechápání jak v bláto padá tmutma a kal, kdo k Světlu stoupá – pochopí ji – a přes bolesti půjde dál –. 51

AŤ JE ZEMĚ PÍSNÍ –
Ne, nevzpomenem nikdy, jak jsme byli smutni, když pátrali jsme ve tmách záhad života, když v ulicích nás strašil přízrak s otázkami, a mučila nás dlouze němá samota, když nostalgií divnou šílely nám touhy, a nenašli jsme domov v kosmu osudném, když cítili jsme v duších padání a tíži, a nevěděli přecepřece, kam kdy dopadnem – – – Dnes vzdáváme se kosmu – Země nám už stačí, když vzplanuli jsem láskou k její bolesti – Ať země Čistotou jeje, Radostí a Krásou, a pak – ať přijde štěstí – nebo neštěstí! V Paříži, 30. listopadu 1902.
52 OBSAH:
Ve stopách Vašich5
I. Starý motiv9 Na Bílé Hoře10 L’intruse11 Bůh náhle umřelumřel...12 Ballada o staré lásce13 Touha14 My tenkrát šli jsme spolu –15 Rozum16 Terciny17 Otázka18 Příchodu Renaissance19
II. Nostalgie23 Čas24 Pokušení25 Nálada noci26 Mrtvým na Pére Lachaise27 Usínavé saisony28 Před ránem29 Odpověď Tvému smutku30 Proti proudu31 Má touha32 Zas půjdeš duší mojí –33 Nálada34 Vracíme se zpátky35 Neskončilo všecko –všecko36 Už zapomenemzapomenem –37 Resignace38 Vzpomínka39 Jdeme stejnou cestou –40 Soumrak41 Vášeň42 Vlci43 Až v noc se bude dívat –44 Po návratu toužím45 I. Dvě písně46 II. Píseň o chefovi jedné školy47 V kraj mákem rozkvetlý –rozkvetlý48 Recidiva49 Penseroso50 Je krása všude –všude51 Ať je země písní –52
E: mk; 2007 [53]