PŘÍCHODU RENAISSANCE.

Inocenc Arnošt Bláha

PŘÍCHODU RENAISSANCE.
Byl podvečer – V daleku chytaly blesky – Nad městem stanulo mlčení záhadné, smutné, – a lidstvo šlo hrozivým ovzduším přípravy k soudu – Do moře světelných proudění padaly hluboké zálivy tmy. A lidé nemluvili – Srdce jejich byla kamenná, a v ulicích hnily potoky nasládlé krve – Paláce svítily zarudlým požárem oken a třásly se brutálním smíchem vysílených Messalin a hetér – Na rozcestích marně volali proroci a věstci – Východ otvíral se blesky krvavými jako lůno, jež má brzy poroditi v bolestných křečích – A přicházeli poslové se zbělenými hrůzou vlasy a vyprávěli o dalekých katastrofách – Ale nikdo jich neslyšel – Jen dítě jakés v křečovitém pláči svinulo se u jejich nohou – Vyli psi – a plaše v dálky letělo ptactvo – A paláce dále hořely záplavou svých oken, a mansardy a krčmy řvaly do houstnoucích soumraků surovým spíláním opilých hrdel, a dýchaly zápachem vylitých vín – a svítily do tmy bělostí rozhalených ňader a lesklými liniemi obnažených ženských noh – 19 Marně východ krvácel tisíci blesků, marně houstly tmy, a samy rozeřvaly se zvony hrozným tušením příštích věcí – Dál vztekle vzpínal se a svíjel hřích v hrdinských extasích omámených duší – Dál ulicemi táhly zástupy nahých žen, a zdarma nabízely svoje lůna – Marně černalo nebe, a marně vyli psi – – – A náhle blesk velký pad’ – – – Tajemný, dosud neviděný chrám otevřel své brány, a velký zástup bílých proroků vyšel bouři vstříc a žehnal jí – Byly tmy a blesk – smích a vytí – pláč – Hrůza toho vidění otupila vášeň lidstva, zlomila spáry hříchu, a udusila jeho požár – Hrůzou bělely hlavy – šílely mozky – Zachvěla se země, popraskala okna paláců, a průvan vyrazil dvéře krčem – a děti, které v hrůzách těch se rodily, měly krvavá znamení – Hrůzou bělely hlavy – a šílely mozky. A bílé proudy proroků šly dále žehnajíce veliké Bouři vstříc – – – 20

Básně v knize Ať je země písní...: