ŽIVOT.
Tak jako vězeň v hloubi kasemat, kde jenom kapky ruší hrůzu ticha a výkřik druhů, již chtí umírat, v tmu noci klesám, která na mne dýchá. A na mou hlavu, kterou nechci hnotuhnout (tak apatickým stalo se mi žití!), vždy tuším, kdy má kapka dopadnout a kdy se má tam s šustem roztříštiti. A tak den ze dne, z noci v noc to jde, mé chvíle předem jsou již otráveny – A venku tuším, ač to nezřít zde, svit slunce v den, jenž nemá pro mne ceny. 7

SOUMRAKY.
V těch soumracích, kdy nechci píti víc žití číši, kterou piju, v svůj chrám, kde světlo věčné svítí, jdu zapomenout v preludiu, a do oktáv až, kde se chvění už tónu ztrácí v hloubi málem, se zabírám a v přemýšlení se šinu nohou nad pedálem. Co chci – bych nemoh’ předem říci. Snad zbožnou píseň ku světici – snad – Snad – – – – – – – – – – 8

ZÁPADY NA POBŘEŽÍ.
Na pobřeží, osamocen, když své modro nebe dýchá, zadívám se vždycky z ticha na krajiny ve vodách. Za západů zčervenalých, jež se do vln potopily, zřím, jak vše se do vln chýlí, do vln touhou umdlených. A můj duch se uchyluje do těch ulic obrácených, do těch domů zamlžených, do utichlých alejí.... Nemožno už hledět v lesy, nemožno už v slunce patřit, duch se náhle touží sbratřit s někým, včera neznámým. A v těch alejích, tak tichých, a v těch domech – s duší mladou procházet se promenadou, kterou nikdo nešel dřív. 9

ŽALOST.
Když přijde chvíle, kdy se člověk hledá, kdy myšlénky se z hlavy jeho tlačí, vždy jako žena zmořená, bledá, po parketách dnů prchlých Žalost kráčí. Jde neslyšně, jen jako fantom pouhý, však duše cítí všecky kroky její, ba šelest slyší, jímž šat šustí dlouhý, a cítí, že se vzlyky na ni lejí. A ještě dlouho, když už jinde kráčí, zas Žalost cítí, jak jde před ní bledá, jak Její vzlyky nadšení jí tlačí, a Její ruka jak jí jizvy hledá. 10

PROCHÁZKA ZIMNÍ
Už dávno Noc své Temno zplodila a objala svou paží Ticho chmurné a potácí se polem – – – – A vítr dřímá v lese. Víš, drahoušku, tam u jezírka v skále, kde čočka vodní lístky svými pne se, jež jsou tak malé – – – Kde ptáček dřímá u hnízda tak sám, tak sám a opuštěn! Pojď, drahoušku, já chci ji potěšiti! A neboj se, až v náruč svou tě chytí a obejme tě tajemnou svou paží a slíbá lesk tvých očí a vláhu rtů – – – Pojď, vyposloucháme jí myšlenky – – – – A neboj se! – (Teď vítr dřímá v lese!) Je všude klid – 11

VEČER.
Už pavouk Noc si rozpředl své sítě a někde čeká ukryt zrakům Tvojím. Jdeš – netušíš – a náhle polapí Tě! (Já se těch hodin vždycky tolik bojím...) Své pavučiny do tváře Ti hodí a Myšlenky Tvé všecky do nich lapí. – Jdeš – nevíš kam – vrak roztřískaných lodí – mnich v cizích chodbách zahalený kápí. A cítíš hrůzu na svou hlavu střísat a trháš sebou – moucha zachycená! – vždyť víš už předem: budeš zdlouha vyssát – už cítíš bolest – – Ne, to nemá jména. 12

VE TMĚ.
A kolem tma – vše tone v ní a všude její drápy: já vidím ji, jak z kouta sem se šklebí a hledí na mne umrlčím svým okem, svým okem tajuplně lesklým, a duch můj jako zvíře polapené se třese, krčí se a úpí a vzdychá a šílí jako živý pohřbený... A kolem tma – vše tone v ní a všude její drápy: duch samoty si zpívá svoje žalmy, své žalmy táhlé, odvěké a věčné, své žalmy bídy, zoufalství a kletby... A kolem tma – vše tone v ní a všude její drápy: duch samoty v ní zpívá svoje žalmy. 13

V TICHU.
Zřím černá křídla netopýří, jež odněkud sem ke mně letí – oh, vím – to na mou hlavu míří a myšlénky mé Hrůze světí. A vzduch je divných hlasů plný a šelestů a tichých zvuků tak jemných, jak když do bavlny pohroužíš nervosní svou ruku. A v Temnu kolem – cítím duchem ten život tajemný a – v prázdnu hvizd netopýří jímám sluchem, chci prchat – Nelze! Nelze! Váznu! – 14

V NEMOCI.
V uších zní mi zvonění nádražních zvonků, tak jednotvárné. Hluk! Přijíždějí vlaky z neznáma, přivážejí osoby neznámé, tváře neznámé – s řečí neznámou. Vše neznámé! A v duši je teskno, tak teskno – Oh! údery srdce, bijícího na poplach! – – – – – – – – – – – Mé ruce mrtvy, bych hledal ruce přátel, mé oči osleplé, bych viděl kouzlo milých tváří, mé ucho stopeno je v nudném znění – Neslyším milých hlasů – Jsem sám, tak sám! A stále to znění nádražních zvonků, to jednotvárné, a hluk, – – – Oh, údery srdce, bijícího na poplach! 15

ZÁPAD.
Obloha daleká slila svou modř v šeď mraků, ztemnila krajinu zsinalým matným leskem, a zem si zalkala k tryzně dne hrdlem ptáků písničku s temným steskem. Vysvitnul měsíc a zazářil v její šeři tak jako hostie zdvižená nad kalichem, v kterém kněz Večer nes’ těm víno, kteří věří, znaveným těžkým tichem. Podivné postavy mihly se jeho zlatem, podivná hrůza, jak po mrtvémmrtvém, dechla z něho. Utichla země, jak znavena pod mhlymlhy šatem – mateřstvím všeho zlého. 16

NOC.
Nade mnou šíro rozlehlé oblohy skvělé – – (Bílý dav mraků pije tam měsíční svity.) Pode mnou temno stíněných zamlklých ulic, v nichž se jen časem zachvějí tlumené kroky, jak by to prchalo mládí. Velebné ticho. – Stíny se líbají – zdá se. Neslyšet hlásku. Po duchu teď ani známky. Jenom mé srdce v prsech mi horečně buší. Chvěje se touhou. Zázračné přísvity noční. Vpadly mi do něho tichem. 17

NOC.
To byla zázračná a velká Noc, jež uprchla před slunce východem. Jen blýskla se pod nebes jasným sklem a spoutala hned všecko ve svou moc. Tak vidím Ji, jak byla přede mnou, jak tvář svou stáhla v úsměv zářící, a šťasten jsem, jak hříšník kající, jenž vidění měl bloudě pustinou. A kolem bylo plno tichých gest – já cítil něco na své tváři hřát (snad Čas se učil vrásky na ní psát) a nevěděl jsem jistě, co to jest. A ona stála, jako dříve, tak, kam dechla, všude zazářila běl – – – Pak celý den jak nemocný jsem šel a chvěl jsem se, když někde křičel pták. 18

MĚSÍČNÁ NOC.
Dnes měsíc v mracích skryt se zubil na mne – vím! vždyť stromy byly plny toho jeho smíchu a šelest listů nes’ se z větví ku větvím, až někde dole pošel v dusném tichu. A noční pták, jenž přelít, teskně zakřičel, a žáby kvákaly, a pes se tolik vztekal! Mně zoufalství žár v duše jádru zahořel, a já se na něm pomalounku spékal. Ta mrcha měsíc se svým bledým odstínem, a šumot večera a sprosté zvířat skřeky mně připomněly, co zde jenom jsem, a jak jsem slabý jen a jak jsem měkký! 19

PROBUZENÍ.
Za noci pozdní kdys, kdy nebylo lze bdíti, a kdy snů vábný květ se týčil před duší, jsem náhle vytušil, že kdos tu musí žíti – kdos, jehož jména duch můj zmdlelý netuší. A že ho ucítím, jak na mé city sahá a na záhonech snů mi šlape každý květ a z mysli jména rve, jež tak mi byla drahá a jež jsem myslel kdys – že nelze zapomnět. A odkuds z daleka, kde vždycky ticho bylo, to náhle zaznělo – co? – nevím rozluštit. Cos tajemného, co již velmi dávno žilo – – a šlo teď znova žít. – Ach, muselo to být. 20

HUDBA MLÁDÍ.
Už tomu dávno. – To jen vím, že den pak po snu svítal, v němž píseň divnou v divný rým kdos v blízku zvolna vplítal a na nástroji neznámém se ztrácel v adagiu – – – – – – – – – – – – – A bylo ráno. S celým snem šla jako paprsk svíce, jež svitla chvilku pod hradem ze skulin okenice – – Pak chtěl jsem píseň zazpívat a chtěl jsem průvod zahrát, v němž mělo znova chvíli lkát mdlé ptáče žlutých zahrad. 21 Co jsem se jí pak načekal a naždál do úpadu! Však život z paměti ji svál, jak vůni květu v pádu. A léta hledám znova zas tu hudbu svého mládí a bílý již jsem shlédnul vlas – a nic ji nepřivádí. A léta hledám zas a zas – – V tmách dávna stále svítím, však cítím, že to temno as již nikdy nerozsvítím. Kdo hrál to tehdy? Nevím nic. Nic nevím. – Jenom tuším, že z dávných věků popelnic mně doleh’ šelest k uším. 22

PŘIZNÁNÍ.
To bylo narážek na mou bledou tvář! Ženy a orgie, hýřivé noci, poháry zpěněné. – Hovory ztřeštěné! A já byl bledý jen touhou. Prohýřené noci – ach ano: v samotě. Rozkošné ženy – o jistě: ve snění. Zpěněné poháry – hahaha – poháry! Pil jsem z nich jed svého žití. Pojďte jen vyčítat! Hýřím tak šíleně. – Pojďte se podívat! Líbám tak zuřivě. – Spíjím se hrozbami, modlím se kletbami. Tančím – jak z professe šílený derviš. 23

KRAJ V MLZE.
Z vesmíru moře vystupují páry – Vše ztrácí se v nich a vše spolu splývá a vše opouští určité své tvary, jak oko znavené se na vše dívá... A šedého jich temna zvuk se děsí. Tak ticho je, jak někde v hloubi země, a v jeho vlhku sotva tušíš lesy jak třesou se a jak se chvějí jemně. A mlha padá... Zříš už jenom sebe... Vše kolem jakby utonulo v šedi. Mráz cítíš jen, jak v tělo tvoje zebe a zříš tvář zimy, jak se z mlhy šklebí, 24 a jsi tak sám v tom chladu mlhy šedé. Mha přes srdce ti hází závoj tenký a kouzlo šedé příze kolem přede a do duše se dívá na myšlénky. A zas je ticho. – Kdy se něco vzruší! Ach, marně čekáš. Všecko ztuhlo mrazem, a zima tobě děsem v spánky buší – A přece stojíš, jako spoután na zem. A čekáš přece... Aspoň výkřik ptáka chceš zaslechnout; jen ducha v hrůze ticha! Vždyť cítíš, jak tě smrt tím tichem láká, a chvěješ se, jak mlha na tě dýchá. 25

MLHY.
Ven do mlh vyšel jsem si zimy nadýchat se a do ní zahodit tu celou tíhu dne, v níž zhynuly mé touhy nudou těžké práce jak exotický květ, jenž mrazem uvadne. Mám rád chumáče listí, od loňska jež zbylyzbyly, a obrácené stromy dole ve vodách a potok hrčivý, jenž v blízku zurčí chvíli a o pár kroků dále hyne někde v tmách. Sám patřím do vody, jež do daleka plyne a naslouchám, jak z dálky jde sem dusný hřmot a dívám se, jak tvary vlévají se v jiné, jak svit je opouští a prchá do samot. A polem zvolna jdu, kde brázdou tma se vláčí a do hrud vlhkých dýchá otravný svůj dech a na prsa se žitím unavená tlačí, jak v nocích dlouhých Upír v rozpoutaných snechsnech, a kolem vrb jdu, jejichž pahýl strmí němě a který z kmene u ran pučí nesměle. Jdu samoten a smuten děsím se, jak ve mně hrá trouvér zoufalství své písně zemdlelé. 26

ZIMNÍ KRAJ.
Kraj zamhlil se – Jen v nekonečnu kdesi kříž osamělý trčí v houští stromů a v dálce někde tmavějí se lesy a svítí okna ozářených domů – Jdeš alejí – Tak tichá je a dlouhá – a bez zvuku a bez skřípotu saní – jen koleje, jak dvojí stejná touha jdou za sblížením, marně – bez ustání. – – A toužíš ujít tísni na té cestě a toužíš zahnat zvukem svoje žaly a těšíš se, jak slyšíš zvony v městě, ač víš, jen k hranám že je rozhoupali – – 27

PŮLNOC.
Tak unaven, že usnout nemohu, já před očima Tebe ještě mám a celou Tvoji zlomyslnost – Hu! Dnes ponejprve se tu bojím sám. Strop níže klesá k stěně umdlené, jak mínil by mne zvolna udusit, a vše se ztrácí v dáli zamhlené, kam zrno štěstí marně budu sít – Zvon šíleně se venku rozchechtal – – – A z lampy stoupá vzhůru vůně mdlá – tak je mi teskno, že bych zaplakalzaplakal. – – – – – – – – – – V mou duši zabloudila strašidla! 28

NEZNÁMÝ. Improvisace.
U stola sedě unaven jsem psal – V tom na okno mi někdo zaklepal. Než jsem se zved’, bych šel mu otevřít, už slyšel jsem ho kvapně dále jít. A než jsem za ním pohledělpohleděl, už sotva jeho krok mi z dálky znělzněl, on dávno kdesi osamocen šel. – – – – – – – – – – Kdo byl to, nevím. Nemoh’ jsem už psátpsát. Mně zdálo se, že přijde zaklepat. A počká, až mu přijdu otevřít a přijde ke mně o samotě snít... – – – – – – – – – – Kdo byl toto, nevím. Myslel jsem si jen, že poutník moh’ to jíti unaven, jejž uvítat jsem vždycky tak si přál! – – A on se bál, že bych ho odehnal! – – – – – – – – – – – – – U stola dlouho seděl jsem a psal, a nikdo nešel, nikdo neklepal. – – 29

HRŮZA NOCI.
Vím, nikoho bych neuviděl, kdybych tak rázem vyšel ven; však tuším, že tam Někdo stojí, jehož se duše tolik bojí! – a že se dívá do oken. A v hlavě zlověstně to buší – já náhle cítím, jak jsem sám, a Onomu jak oči svítí: přec nemůže to jinak býti, ty zvuky nemohou být klam. A vím, až ráno vyjdu před dům,dům (sníh bude se zdát netknutý!)netknutý!), že pro mé oko utýrané tam tisíce stop malých vzplane, až popatřím tam sehnutý. 30

DUCH NOCI.
Ten, jehož jsem se vždycky bál, mne už i tu zas vyšukal a v nocích temných, bezlesklých zas dává slyšet mi svůj smích, a když si dvéře zavírám, on tlačí se mi v jejich rám a do oken mi klepe zas, když zaclonit je toužím v ráz, a když jsem zhas’ a když chci spát, on klepe silněj do mých vrat a vichrem se mi rozchechtá a po zdraví se pozeptá – Že do pokojů vklouznul as, to tuším již – Jde z něho mráz, jak sahá tu kdes rukou svou a hledá cosi pod hlavou. – A vím – už bude dávno den, než vyrvu se mu unaven – 31

DANSE MACABRE.
Když tělo se třese a v spáncích to buší a noc když se zmocnila hlavyhlavy. Z temna jdou proskákat před mojí duší známé hlavyhlavy. Pochmurné tváře a zježené vlasy a jak se to milostně zubí! S jakou by rozkoší zatkly mi asi do těla zuby. Hahaha – to jsi ty – drahoušku milýmilý, a máš tak samoten vířit – Počkej mne trochu – začneme spolu – chvílichvíli. To budou na nás výřit! A teď, ty lumpe, s tou ježatou hlavou! Já se tě nebojím – oko ti lhalo. Pojď se mnou skákat – tak levou – tak pravou halo! halo! 32

DUŠE MÁ.
Duše má – to maják na pobřeží. Plavci na něm světlo zapálili – – (Proč? a komu? Na tom nezáleží!) a pak šli – (Kam? To ví sám Bůh milý.) Kolem pInoplno nočních můr se hnalo, pálily tam zbytečně svá křídlakřídla, ve vlny pak houf jich popadalo, než z nich která úplně mne shlídla. A teď pirát Čas mne uhasíná. Vlny budou bouřit po skaliskách – Škoda. Ale nebude má vinavina, až tu koráb popluje kdys v třískách. 33

AGONIE.
Své péro vzal jsem s nechutí a nudou, vždyť co chci psát? Tak připadám si asi jak námořník, jenž kapitánu hlásí, že sněděno vše. Co teď jísti budou? Ta spousta vody, jež se v dálku vlní, to lůno bohaté tak na poklady – co vše to jim? Jim hlavu hrůza plní, že při tom všem přec všichni zemrou hlady. Zem daleko, a hlad se z dálky hlásí, a voda ponurá se válí s nudou – – – Jak bude zítra? Jak tu pojdou asi? A kosti jejich kde as ležet budou? 34 Život Soumraky Západy na pobřeží Žalost Procházka zimní Večer Ve tmě V tichu V nemoci Západ Noc Noc Měsíčná noc Probuzení Hudba mládí Přiznání Kraj v mlze Mlhy Zimní kraj Půlnoc Neznámý Hrůza noci Duch noci Danse macabre Duše má Agonie
E: tb; 2007 [35]