ZÁPADY NA POBŘEŽÍ.
Na pobřeží, osamocen,
když své modro nebe dýchá,
zadívám se vždycky z ticha
na krajiny ve vodách.
Za západů zčervenalých,
jež se do vln potopily,
zřím, jak vše se do vln chýlí,
do vln touhou umdlených.
A můj duch se uchyluje
do těch ulic obrácených,
do těch domů zamlžených,
do utichlých alejí....
Nemožno už hledět v lesy,
nemožno už v slunce patřit,
duch se náhle touží sbratřit
s někým, včera neznámým.
A v těch alejích, tak tichých,
a v těch domech – s duší mladou
procházet se promenadou,
kterou nikdo nešel dřív.
9