PROBUZENÍ.
Za noci pozdní kdys, kdy nebylo lze bdíti,
a kdy snů vábný květ se týčil před duší,
jsem náhle vytušil, že kdos tu musí žíti –
kdos, jehož jména duch můj zmdlelý netuší.
A že ho ucítím, jak na mé city sahá
a na záhonech snů mi šlape každý květ
a z mysli jména rve, jež tak mi byla drahá
a jež jsem myslel kdys – že nelze zapomnět.
A odkuds z daleka, kde vždycky ticho bylo,
to náhle zaznělo – co? – nevím rozluštit.
Cos tajemného, co již velmi dávno žilo –
– a šlo teď znova žít. – Ach, muselo to být.
20