ŽIVOT.

František Soldan

ŽIVOT.
Tak jako vězeň v hloubi kasemat, kde jenom kapky ruší hrůzu ticha a výkřik druhů, již chtí umírat, v tmu noci klesám, která na mne dýchá. A na mou hlavu, kterou nechci hnotuhnout (tak apatickým stalo se mi žití!), vždy tuším, kdy má kapka dopadnout a kdy se má tam s šustem roztříštiti. A tak den ze dne, z noci v noc to jde, mé chvíle předem jsou již otráveny – A venku tuším, ač to nezřít zde, svit slunce v den, jenž nemá pro mne ceny. 7