Písně o mozolech (1884)

Antonín Koukl

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ O MOZOLECH.
NAPSAL ANTONÍN KOUKL.
(DRUHÉ VYDÁNÍ.)
NÁKLADEM KNIHTISKÁRNY LAD. SEHNALA V JIČÍNĚ. 1884.
[1] Věnováno pracovitému lidu našemu.
[3]
POSLÁNÍ.
Vznešené písmo – mozoly dlaní, ale ne každý čísti je umí: O dálném cíli psány v nich dumy, hymny v nich skvělé dobytých přání, rodiny četné jediná spása; písmo jich vzletem nadšení hlásá, srdce jak touhou bušívá denně po drahých dětech, milené ženě, hlásá, že pro krb rodinný není svízelem svízel, potem pot skrání, sladkou že práce do unavení – divné to písmo, mozoly dlaní! [5] Učte je čísti vy, kdož svým dětem mistry všech vzácných umění zvete, učte je číst – a milostným letem z mrazivé bídy blahobyt zkvete, teprve potom nad vaší hlavou vzdělání záři rozleje pravou – zřídíte věčné pomníky sobě, podavše ruce kýžené době, v níž lidstvo nové spasení vidí, která mu z těla vyrve zas trny, ve které lidská důstojnost skvrny stoleté láskou bratrství zčistí. Nuže ta láska vaším buď znakem: mozolů písmo učte se čísti – srdce však při tom budiž vám zrakem! 6
DUCH A MOZOLY.
OÓ, duchu lidský, všechněch orlů králi, proč nikdy nevracíš se k zemi zpět? Jen výše! výše! Mizíš oblak v dáli a zapomínáš na lidský již svět. Ó, duchu lidský, ustaň ve své pýše, vždyť hvězdy smíš zvát svými sestrami, buď vskutku lidským, vrať se oblak s výše a poznej lidu bol ti neznámý! Ó, duchu lidský! Vitězství tvá skvělá ti dobýt pomáhal i prostý lid, a přece jeho sláva nezavzněla – jen v pracných jeho rukou lze ji číst. 7 Ó, duchu lidský, všechněch orlů králi, jenž bohů blížíváš se okolí – již vzpomeň si, že připnout pomáhaly ti křídla smělá – lidu mozoly! 8
LEGENDA O MOZOLECH.
Vyhnán z ráje mečem plamenným těší Adam ženu, která ruce spíná, hřmí jim v duši slova Hospodina: „V potu tváří živ se chlebem svým!“ „Živ se!“ Těžký vzdech mu z prsou uniká, marně jeho práce namáhavá, stálá tiskne ruku, kterou dary skytávala příroda, však již teď zamyká. Člověk poznal sudbu svoji: žít! Ejhle! Divný zjev zří jeho žena – první mozoly! Hned ptá se udivena, tuto záhadu jak vysvětlit? 9 Adam dí: „Sen slét’ mi na skráně; anděl, jenž nás mečem vyhnal z ráje, ke mně přišel, trpké slzy prolévaje – ty pak skanuly mi do dlaně!dlaně!“ 10
JEDINÁ SPÁSA.
Bída drak je sedmihlavý – což jej nikdo neskolí? jedovatým dechem tráví celé naše okolí. Je to k pláči – ve věku tak mladém naše děti trápí se již hladem, a nás srdce rozbolí – zřímeli své mozoly! Těžko najít kousek chleba, zavřeli nám stodoly. Šlehá mráz – je šatů třeba, dítko boso šveholí: v objetí i matičky že zima! 11 Pomozte – ten obraz k pláči jímá. Prosit pány? – Nikoli! K čemu naše mozoly?! I to opozděné ptáče najde stravu na poli – dítě mé však hladem pláčepláče, když se ke mně batolí. Páže klesá – k práci znovu vstanu: ještě nejsou tvrdší srdcí pánů v slzavém tom údolí tuhé naše mozoly! 12
MOZOLY A KLENOTY.
Mozoly, mozoly, k čemu jste získány? Aby z vás dělali klenoty pro pány! Podivná látka to ve vás se ukrývá: čím z ní víc klenotů – tím víc vás přibývá! 13
NEPOVÍ, KDO JEŠTĚ NEPOZNAL.
Nepoví, kdo ještě nepoznal srdce řeč v bolestném tluku – na dobrou noc když mi, tatíčku, podáváš mozolnou ruku. Brázdy v ní stále zřím před sebou, divně sen kreslí mi na ni: zdá se být silnicí, po které v kočárech vyjeli páni. 14
NÁVRAT Z PRÁCE.
Vracím se vám, děti, zpět z práce – dnes mi půl sta let. Nevím, co mi z očí slzu nutí – toužím po vašem tak obejmutí. Dnes je svátek rodinný: starosti ať matčiny ustoupí dnes radovánkám plaše – dnes je, děti, radost naše! Nevěděl jsem, co je klidklid, v práci pro váš blahobyt, ale také nejdu s holou dlaní – vizte: plno mozolů je na ní!... 15
JAK LPÍ MOZOLY.
Hle, jak lpí ten mozol tuhý v dlani – času zub ho neodstraní, lpí jak v skále zasazený, lpí jak peníz v ruce pána, o nějž prosí chuďas zubožený, když je bída svrchovaná!... 16
ZNAMENANÍ.
Přišel synek k tatíkovi z města: „Mají to tam rajský život páni! Livrej dali mi – ach, jaká krása – byl jsem vám v ní věru k nepoznání. Co jsem všecko viděl, všecko zažil, nemohu vám líčit bez obtíže: všichni skoro pánové ti měli na prsou jen samé hvězdy, kříže!“ „Eh co!“ tatík odpovídá hrdě: „My jsme jako oni znamenaní – jen že páni na prsou to nosí, my jen skromně ve své tvrdé dlani!“ 17
CIGÁNKA.
Ajta! Cigánka: ač posud mlada, zná přec výtečně prý umění z rukou hádat – osud slova její v skutečnost pak jistě zamění. Pojď, cigánko! Uč mne kouzlu svému budoucnosti jasně poznat tvář, uč mne dobře tahy rukou čísti, aby neřekli mi, že jsem lhář. DobřeDobře, pane! Umění to vzácné, ale věru také nesnadné: zvláště z panských rukou osud příští často pochybně se uhádne. 18 Z tahů jich prázdnota na tě zeje, zrak tě při jich stopě rozbolí; za to z chuďasovy ruky snadno hádat – nevyčteš z ní nic, než – mozoly!.. 19
SMĚŠNÝ SEN.
Vstal boháč, břichopásek. Dlouho, ach dlouho trvalo to, skvosty než všecky na své tělo přijalpřipjal: dnes čekal zvláště vzácné hosty. Posléze v rukavičky vtlačil své panské ruce; do zrcadla se vrhl, zdali přednosť žádná mu netečností neodpadla? Spokojen vstoupil mezi hosty a v brzku v rozmaru se brodil: „Já sen měl – fi donc! – je to hrůza, tak jak živ jsem si neuškodil.“ 20 „Sen? Jaký?“ – Pošeptal to přece – smích nejbujnější zvučel sálem a jemu teprv směšným zdál se, že byl by smíchem zhynul málem. „Aj, slyšte! Smích vás jistě schvátí a raději se držte stolů: „DnesDnes zdálo se mi, že mám ruce – zhyzděny obě od mozolů!“ 21
BALADA O ČERTECH.
Do světa dva čerti přišli oblečeni v módním šatě, hlavu hrdě vztyčovalivztyčovali, prsty obalili v zlatě. Mimo „vyšší kruhy“ věru společnost neměli jinou: svůj vždy k svému – poznajíť se ti, kdož páchnou čertovinou. S chuďasem však jednou také čerti podali si ruce – jakoby však spálili se, řvali strašně v kruté muce. 22 Což v té ruce kříž byl skrytý, že pryč chasa ďáblů chvátá? Světější tu kříže byla ďáblu – ruka mozolnatá! 23
HRABĚCÍ PRÁCE.
Říkají, že nejste ale k ničemu! Jak vás urážejí, pane hrabě: K jídlu nejste, to je ovšem pravda – špatný žaludek vám tráví slabě! K práci však – to číst lze vašich na rukourukou – mozoly zřím. Obdiv nedovedu ukrýti – ach, vždyť jste celé půldne jezdil včera na velocipedu! 24
DCERA.
Na bídu a na matičku starou zapomnělo děvče v bohatství a pychu. Bylo by to také nehorázně k smíchusmíchu, myslet na matku, jež jezdí károu, kdežto ona denně v plném zdaru v skvostném voze letí po bulváru – se šlechtou v přepychu zápolí! Odkud má to všecko? Lidé mluví cosi: dobře však, že ona rukavičky nosí – ducha nemá – nemusíť pak vidět kdokoli, že ten přepych nedaly jí ani – mozoly! 25
ZTRACENÁ IDYLLAIDYLLA.
O tom našem zdravém kraji daleko se vypráví – přiletí však morový dech, zdravá srdce otráví. Přibývalo našeštěstínaše štěstí, jež jsme měli pospolu, přibývalo naší lásky – přibývalo mozolů. Ale běda, děvče moje, zámek že je v okoIí: přibývají prsténky ti – ubývají mozoly!.. 26
PŘITĚŽUJÍCÍ OKOLNOSŤ.
Mladý hejsek z letohrádku nádenníka sváděl dceru. Jednou přišel k podvečeru baviti se na zahrádku. Dívenka však nečekala, otec ji tu zastupoval: panské tváře tučný ovál ruka jeho celovala. Odsouzen byl dělník; vinu jeho přitížilo ale: že měl v ruce neurvalé mozol právě ve vývinu!.. 27
NA ODVETU.
O půjčku jsem, pane hrabě, peněz prosil v ponížení; řekl jste mi: „Nežebrejte – nic to věru platnnic to věru platno není!“ „Zbohatl jsem vlastní silou, mozolil se do umdlení: chcete, bych vám ducha půjčil? Vám to pranic platno není!“ 28
NAŠE ŠTĚSTÍ.
My, kteří máme své mozoly, vodíme děvčata k oltáři: za to však pánové čekají „zralejší“ stále na stáří. Štěstí jim není víc potřeba, nás když však srdce rozbolí, musíme štěstí mít: vědomí, pro koho máme své mozoly?! 29
NEJSTARŠÍ ARlSTOKRACIE.
Že jste ratolestí prastarého kmenu? Těším se též pradávného rodu jménu; dokáži vám beze všeho rozkolu, že můj rod je starší – šlechtickéhošlechtického – urozený pán jsem – z „Mozolů!“Mozolů“! 30
SKROMNOSŤ CHUDINY.
Nikoho my prací nestížíme – leda faráře – a to jsou staré zvyky: abychom se nikde neztratili, by nás rychle po křtu zanes’ do matriky. Naše dědictví soud odevzdat nám také nemusí – jak u pánů to známo: ono, sotva k práci dospěli jsme, objeví se jistě na rukou nám samo! 31
POSVĚCENÍ PRÁCE.
Zřímli boháčův břich tučně vypasený, věřím, Bůh že stvořil tělo z hlíny, vznešený pak chuďas: původ jiný mozolů jest: byly prací vytvořeny. 32
ZA PRVNÍ MOZOLY.
Osmiletý hošík, choře bledý, přispěti chce také matce chudé: neví ještě, vydělat jak může – ale výdělek to přece bude! K nádraží jde, prosí cestující, vak že ponese. As za hodinu vítá juž ho máti sladkým hlasem: „Jak se tobě vedlo, drahý synu?“ Na ruku pohlédla bezděky mu: „za„Za první mozoly, rci mi, dítě, co jsi dostalo?“ – „Já nabídl se nésti pánu vak a jíti hbitě. 33 Šlo to dobře: radosť na výdělek potlačila ve mně povzdech mnohý – vak byl těžký, neměl jsem dost síly – nesloužily mi již ruce, nohy! Klesl jsem. V tom pán svůj vak mi vyrvalvyrval, o hlavu mou byl by roztlouk’ ruku – „Domu jdi“,jdi,“ pak vzkřikl: „neokrádej lidi o čas, ničemný ty kluku!“ 34
NALEZENÁ VĚRNOST.
U továrny sedí stařec churavý, dobrodinci vlastní osud vypráví: „Měl jsem hezké jmění, ještě hezčí ženu: chudou jsem ji pojal, mladou, nezkaženu. Do města jsem zajel v radovánky, plesy, oh, jak ženské srdce lásce odvykne si! Slep jsem byl v své vášni, vše jí plnil přání – a mé tenčilo se jmění bez ustání. 35 Jednoho dne s jiným žena utekla mi, zbytek mého jmění – byl s ní za horami. Od té doby zrádně mne pak opustili všichni, kdo dřív ze mne přetvářkou svou tyli. Věrnost přec jsem našel, štěstí počne růsti: vizte mozoly mé – – ty mne neopustí!neopustí!“ 36
CHCEŠ LÁSKU ZNÁT?
Chceš lásku znát? Pryč z města, pryč ze vzdělaných těch kruhů, kde loutna o lásce svou strunou vypráví, kde píseň záletem se v okno dostaví a vyznání jen ústy zaprodajných sluhů se koná, aneb písmem rýmovaných za každou cenu řádek – frásí planých. Chceš lásku znát? Jdi v chatu. Po únavě práce denní tam přitulí se lásky v rozechvění ku svému muži žena mladá, tam neuslyšíš: „Choti, miluji tě“: 37 mozolnou rukou přitiskne své dítě a druhou muže kolem statné šíje – – tu slza se ti v oči mocně vkrádá, ba zachvěješ se, co tu poesie v tom prostičkém zní: „Muži, mám tě ráda“!!! 38
KDO ZNÁ LÉPE BOHA?
Měl mladý dělník slavnost rodinou a radoval se z toho velice – vždyť nebe dalo mu dnes dědice. Jel milostpán náhodou dědinou, zřel svého dělníka, jak blaženým, když tiskl nemluvňátko k prsoum svým. I oslovil jej: „Radostný ten ruch zde právem sídlí: práci za vaši vám nebe jedináčka přináší.přináší.“ A dělník: Mozoly„Mozoly ctí více Bůh – dobroty jeho, pane, neznáte: Dnes odměnil nás dítkem po páté!“ 39
DĚLNÍK-OTEC.
Navštívil jsem jizbu prachudičkou: ač v ní hostem krušná byla práce, štěstí druhdy zde tu přebývalo, jaké nezabloudí do paláce. Krev mi stydla nyní při pohledu: Štěstěny tvář byla zcela jiná – otec hořce plakal nad mrtvolou drahou – jedináčka, svého syna. Těšit? Marno! – Otec vyprávěl mi: „V pozdní době obdařilo synem nebe nás – já zapomněl vší bídy – žil jsem náhle v světě zcela jiném. 40 Od jakživa práce mojí sestrou, v době té však nová vzešla síla v údech mých. „Vše pro dítě své drahé“, jiná tužba se mne nezmocnila. Hleďte, pane – teď jsem dopracoval, marně naději si kreslil mnohou: věru, nikdy jsem si nepomyslil, mozoly že také pálit mohou!..mohou!..“ 41
VE SVĚTLÉ CHVÍLI BLÁZNOVĚ.
Přišel„Přišel jste sem pro zkušenostzkušenost, pane, blázny studovat? Jsem vám k službám, minulosť mou musíte však dříve znát. Dělníkem byv, dlouhá léta, živil jsem svých dítek pět, pojednou však nemoc přišla – opustil mne celý svět. Ale jiný host k nám přišel, bída hrozná – bez chleba: mřít jsem viděl vlastní děti – víc vám líčit netřeba. 42 Já tu zůstal – ale rozum za dítkami odešel a mne v brzku v pěkném voze do těchto zavezli cel. O hladu zde není zmínky – ztratil jsem i mozoly: plné mísy jídel nosí každý den mi na stoly. Jděte zase ve svět moudrých, bláznovský můj výrok zní: pokud takové je lidstvo, blázen, kdo se – nezblázní!“ 43
ZBRAŇ CHUDINY.
V nekonečné živobytí půtce, která bojuje se v potu skrání, povždy jedinou tvou spásnou zbranízbraní, chudino, jsou mozolné tvé ruce. Dle té zbraně čadství tvé se soudí. Hrdě pozvedni je práce v zdroji: cizí krve neždáš v tomto boji – jen tvá slza – krev to duše proudí! Tobě není třeba, jak to zvykem, velebiti nadšenými slovy chrabrý boj – i mrtvá ruka poví, kdo byl z tebe dobrým bojovníkem!.bojovníkem!... 44
HLAVNÍ KAPITOLA.
O rcetercete, vy, kdož onu knihu čtete, jež člověčenstva historií zvána, zda také „tiskové“ v ní chyby naleznete – jen trochu lidskosťli vám v prsa dána. Ty „chyby tiskové“ jsou utrpení, v nichž utiskován chuďas po staletí zřel, ve prosbách že nikde spásy není a zoufalý boj práva neposvětí... A přiznejte se, kdyby o tom lidu, jak o pánech jen mluvilo se z polou, že jeho mozoly a tklivou bídu by nazvali jste hlavní kapitolou! 45
DOSLOV.
Jdi, písni má, a vezmi sestry svoje: jste bez perutí – žijte v skromném klidu, neb těžká bída, utrpení zdroje a tváří pot, tekoucí s čela lidu, jenž v boji o život se mozolí – vás poutá k slzavému údolí. Však přece štěstí pilně hledejte si: v chaloupky prosté, jizby pode krovem, kde bída na stěny se lačně věsí – tam vejďetevejděte a prostičkýmli slovem z vás jedna jediný vzdech utiší – – to vaše vítězství buď nejvyšší! 46 Ať zuby času na vás bezohlednou se vrhnou lačností – po době dráhné snad po vás, polostlelých, ještě jednou svou těžkou rukou opět chuďas sáhne – pak šťastnější vás sudba odmění: své v mozolech uzříte vzkříšení! 47 OBSAH: Str. 1. Poslání5 2. Duch a mozoly7 3. Legenda o mozolech9 4. Jediná spása11 5. Mozoly a klenoty13 6. Nepoví, kdo ještě nepoznal14 7. Návrat z práce15 8. Jak lpí mozol?16 9. Znamenaní17 10. Cigánka18 11. Směšný sen20 12. Balada o čertech22 13. Hraběcí práce24 14. Dcera25 15. Ztracená idylla26 16. Přitěžující okolnost27 17. Na odvetu28 18. Naše štěstí29 19. Nejstarší aristokracie30 20. Skromnost chudiny31
[49] 21. Posvěcení práce32 22. Za první mozoly33 23. Nalezená věrnost35 24. Chceš lásku znát?37 25. Kdo zná lépe Boha?3839 26. Dělník-otec40 27. Ve světlé chvíli bláznově42 28. Zbraň chudiny44 29. Hlavní kapitola45 30. Doslov46
E: av; 2002 [50]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Sehnal, Ladislav
(Nákladem knihtiskárny Lad. Sehnala v Jičíně.)

Místo: Jičín

Vydání: 2.

Počet stran: 50

Věnování: (Věnováno pracovitému lidu našemu.)