ZA PRVNÍ MOZOLY.

Antonín Koukl

ZA PRVNÍ MOZOLY.
Osmiletý hošík, choře bledý, přispěti chce také matce chudé: neví ještě, vydělat jak může – ale výdělek to přece bude! K nádraží jde, prosí cestující, vak že ponese. As za hodinu vítá juž ho máti sladkým hlasem: „Jak se tobě vedlo, drahý synu?“ Na ruku pohlédla bezděky mu: „za„Za první mozoly, rci mi, dítě, co jsi dostalo?“ – „Já nabídl se nésti pánu vak a jíti hbitě. 33 Šlo to dobře: radosť na výdělek potlačila ve mně povzdech mnohý – vak byl těžký, neměl jsem dost síly – nesloužily mi již ruce, nohy! Klesl jsem. V tom pán svůj vak mi vyrvalvyrval, o hlavu mou byl by roztlouk’ ruku – „Domu jdi“,jdi,“ pak vzkřikl: „neokrádej lidi o čas, ničemný ty kluku!“ 34