I.
SEN MELANCHOLIKA
Zda přestane mé choré srdce bolet?
Jak teskné ptáče lapené do tenat
úzkostně pláče.
Podivné stíny chví se před mým zrakem..zrakem...
Mé bílé dlaně marně spínají se
k modrému nebi.
Zahrady září nejpestřejším kvítím,
jak zlaté ráje, jež jsou otevřeny
mladistvým srdcím.
Mým celým tělem proudí sladká rozkoš,
neznámá, krásná, jako úsměv máje,
když kráčí hvozdy.
Ó, sličná Vesno, milenko mé duše,
nech zajásat v mém srdci svoje zpěvy
jen jednou v žití.
5
NÁLADA PŘÍTMÍ
Sedím na pohovce v síni,
snové zas táhnou mou hlavou,
slyším tak podivnou píseň,
sladkou a tichou a lkavou,
jako když na podzim vítr
šelestí zežloutlou travou...
V modravém šeru své síně
slyším tak podivné zvuky,
podobné houslovým tónům
v doteku nervósní ruky.
A vůně, měsíc a večer,
vill střechy před okny mými,
pak shluky akátů bílých,
dýšící parfumy mdlými.
Sním... Pluji v daleké kraje,
v kraje své mladosti tklivé...
Vidím zas hvozdy, mé hvozdy
dumavé, šeré a snivé...
Vidím zas labutě moje,
jak zvolna k zámku se šinou
po hládi modravé vody
pod lunou žlutou a sinou...
6
A z komnat line se hudba,
tak zvláštní, tichá a tklivá,
a žalný ženský alt v dáli
k ní odkuds’ z neznáma zpívá...
To zpěv mé mladosti trudné,
jejž tak rád slýchal jsem kdysi,
až umlk’ jedenkrát navždy
ten hlas mi neznámý, čísi...
A teď... Zas zvučí mi z dáli,
tak slabě... V temnu zas zmírá –
Procítám... Střechy zřím oknem
a kol mne noc mdlá a širá.
7
UKLIDNĚNÍ
V zahradách rudý šeřík vzkvet.
Ve zlatém světle tone svět.
Můj bojácný sen, tesklivý
si vyšel za vsí na nivy.
A kudy cestou luční šel
v kytici trhal jitrocel,
jehožto šťáva léčivá
zjitřené rány hojívá.
A skřivan zpíval z vysoka;
u modravého potoka
hedvábná moje duše sní
ve vrbu vkleta smuteční.
8
SLUNEČNÝ DEN
Tak svěží vzduch... Toť den je pravý,
kdy v barvách hyříhýří celá zem,
a všude smavá zeleň trávy
do nedozírna kolkolem.
A vzduch je vůní prosycený,
ty kolébáš se, toneš v něm..něm...
Mníš, že jsi sluncem roztavený
a pluješ kamsi vesmírem...
9
NÁLADA ČERVNOVÁ
Nad klidnou letní krajinou
se klene azur snivý...
tak krásně... Vánek roznáší
dech sena opojivý.
A ze skal v houšti kapradin
se vrhá ručej dravá,
les báchorky své podivné
ti do snů našeptává.
A cítíš, jakby hlavou tvou
zas táhly písně mládí...
Pták zpívá, květy voní mdle,
a slunce tvář tvou hladí.
10
V PŘÍRODĚ
Vzduch teplem léta se třese,
sám bloudím v zeleném lese,
blahem se chvěje srdce mé,
hruď moje rozkoší dme se;
nade mnou nebe blankytné,
jak modrá kopule pne se...
Teď chtěl bych věčně v slunci snít,
mdlý, šťastný, rozespalý,
a světly, vůní bezu zpit
jen naslouchat, jak zdáli
zvuk šalmaje, odkuds’ z pastvin mdle,
melancholicky se nese...
11
KRAJINA
V slunečním vedru dřímají hvozdy,
u cesty, která pokryta prachem,
povadlé trávy sklánějí stébla
k vyprahlé zemi.
Časem se mihne šedivá káně
nad polem hnědým, zbrázděným pluhem;
brzy však ticho obrovské napne
klamné své sítě.
Silnicí zvolna zaskřípe povoz,
vozka jde pěšky, práská svým bičem,
kobyly větří v dusivém parnu
po doušku vody.
V slunci se lesknou vesnické chýše,
pár kachen kejhá na líné řece,
a v zlatém vzduchu výskavě zpívá
rozmarný skřivan.
12
HLUBOKÁ CESTA
Za vsí se táhnou louky vonící
mdlou vůní sena v únavném dechu
tichnoucích vánků, rozptýlených
v teplém přílivu srpnové noci.
Daleké louky, kde kvete ocún
a voní šalvěj v měsíčném šeru,
plašícím z větví ovocných stromků
legie hebkých motýlů nočních.
Háje, jež třesou se nemocnou touhou,
když z blízkých houští žaluje slavík
tichou svou píseň šedivé lásky.
Zde nalézá duše má zotavení!
Zde cítí dech nebe a marnost svých bolů,
a je šťastna na chvilku jak dítě,
jež uprchlo z těsné, ponuré síně,
jsouc zmámeno silicí divokých květů
a západem slunce hasnoucím v řece.
13
PÍSEŇ ROZKVĚTU
Chtěl bych se tak radovati z květů, slunce, ze světa,
aby jednou rozkvetla přec moje duše zakletá.
Slunce hladí moje skráně, se rtů líbá zlatý smích,
cítím hvozdy, řeky, stráně, jaro kvete v očích mých,
v mých očích štěstím bláznivých.
Květy kolem září, voní, a mně je tak veselo,
jakby se mi náhle zapět z plné hrudi zachtělo!
Dnes mám přání, žhavé přání rozlétnout se do světa,
moje duše rudé růže ve svou kštici zaplétá –
a rozkvétá a rozkvétá...
Šílím touhou radovat se z květů, slunce, ze světa,
aby přece rozkvetla má duše z mládí zakletá.
14
JAK KRÁSNĚ V POLI
Jak krásně v poli, duše mě bolí!
Duše má bledá květiny hledá.
Květiny, květiny, květiny zvedá!
Šeříky rozkvetly, z Asie přilétly
vlašťovky v kraje,
já cestou vrávorám, já cestou kráčím sám
v paprscích máje.
Jak krásně v poli, duše mě bolí.
Pojď, duše, půjdeme, květiny najdeme,
rozkvetly na poli;
neslyšíš plesati, nevidíš klesati
paprsky v údolí?
Jak krásně, krásně
duše má bolí...
15
LETNÍ VEČER
Mdlý večer tak... Hvozd dýše svěží vůní.
Hlas zvonku zmlk’. Je doba novolunní.
Nad luhy drobné světlušky se lesknou.
Kdos’ alejí jde, zpívá píseň tesknou.
Teď ostrý hvizd prolomil ticho kolem:
V tmu řítí se vlak úhory a polem...
A vlažná noc se k zemi líně sklání...
Teď chtěl bych v dálku rozběhnout se plání!
16
V SNIVÉ CHVÍLI
Tak snivě nějak měsíc nad vodou
ve stromů síti, bled jak opál, plane,
svit jeho sněživý se chvěje modrou tmou,
a slzy bílé v květy zbožné kane.
Na cestě k městu slyšet kroků zvuk.
Teď vzdalují se... Vánek z dálky vane
omamný parfum pokosených luk.
Kol vládne léta ticho zadumané.
A stále stmívá se nad krajem víc...
Již nevidět ni cesty v topolech...
V tmách poletuje mušek na tisíc,
a člověk jde jak zmámen v hebkých snech!
17
VEČER V ZÁŘÍ
Je září již... Den k večeru se sklání...
Ze hvozdů hlubin vane svěží chlad...
A člověk cítí kolem svojich skrání
dech lučních květin rozmazleně vát.
A náhle po čems’ zasteskne se hrudi.
Po ženě krásné! Marno zapírat!
A v srdci touha neznámá se vzbudí
mít někoho, jejž měl bys k smrti rád.
A v prsou náhle šepcí přání sterá,
tak volný, šťasten bloudit za večera,
jenž pozvolna se kalí luny leskem,
jít tiše s ženou, ruku v ruce, snivý,
kams v dálku ztmělou přes pole a nivy
a opájet se noci tichým steskem.
18
JE POZDNÍ LÉTO
Je pozdní léto... Den se rychle krátí...
A příroda v svých tone zlatých snech...
Dny, které zašly, víc se nenavrátí.
Mdlé růže září teskně v záhonech...
Pták s větve lká... A slunce hřeje sladce...
Tak nějak bolně v hrudi srdce zní,
jakoby cítilo, že v krátce,
nadejde trudná doba podzimní.
A duše, teskna pro onen sad mroucí,
si přeje náhle v srdce uzamknout,
to celé léto, park a růže vroucí,
by dál v něm mohly věčně, věčně žhnout.
19
SLUNCI
Plesy, vůně, zpěvy, zlatá světla,
rozkoš lásky, vroucí svěžest mládí
budí v srdcích kouzelnými hlasy
věčné slunce!
V klíně lučin, rozčechraných vánky,
kde se lesknou milliardy květin,
k nadšenému hymnu, krásná hvězdo,
nutíš srdce!
Žhni jen se své výše! Svatým ohněm
bujná krev ať vzkypí v chabých pažích,
na rtech ženy, slunce, bych se opil
žhavou láskou!
20
BACCHANAL
Nebe nad krajinou sladce usmívá se,
z hvozdů zamodralých voní kyprý mech,
všechno vůkol jiskří v rozechvělém jase,
usměvavá země tone v bílých snech.
Rozkoši, ó slasti, kterou srdce cítí,
hudbo lučních květů, písni zlatých včel,
v hrudi zmámené se sladké touhy nítí,
blankyt vášnivý se zpěvem rozzvučel.
Nalejte mi spěsněspěšně vína v moji číšíčíši,
ve smíchu nechť krve ztrávím zbytek dnů,
nechť se duše moje zpije vírem žití
a pak vzplane mocně v lesku plamenů.
21
II.
Z LETNÍCH DNŮ
Je letních dnů to sladký, snivý žár,
jenž dnes se písní vlil ve sloky mé!
Já miluji teď kraje zářivé,
já cítím kouzlo dávných, zašlých jar.
Mně zdá se celý svět jedinou zahradou,
kde růže kvetou barev ohnivých,
jež vydechují nyní z veršů mých
svou vůni silnou, žhavou, zázračnou.
Teď paprsky a písně mám já rád,
sny přírody, té velké, tajemné,
jimž naslouchal jsem v snech svých tolikrát.
A všude slunce, zlaté slunce zřím,
jež oblévá svým světlem kouzelným
zjev krásný, sličný sladké ženy mé!
22
KVĚTY SNŮ
Za horami v bájném kraji
květy snů prý rozkvétají.
Květy, květy lásky žluté,
žárlivé a nedotknuté.
Podivnou prý vůni mají,
po níž srdce naříkají.
Žluté, žluté lásky kvítí
vámi chtěl bych v sen se zpíti.
Za horami, někde v báji,
vím, že pro mne rozkvétají.
Květy, květy lásky žluté,
žárlivé a nedotknuté.
23
DNES MÁM TOUHU...
Dnes mám touhu neurčitou, touhu trhat žluté růže...
Jaro usmívá se sladce, usmívá se modrem nebes,
cítím v duši sladkou hudbu, mdlou a tesknou hudbu květů.
A já mám tak divnou touhu, touhu trhat žluté růže.
Ony snivé, krásné růže, dýšící mdlou vůní lásky,
která v srdci křísí staré rány svojím hořkým dechem...
Jaro okny usmívá se do mé tiché, pusté síně...
24
SONET
Ó, mládí! Vidím v mlází střechu
a sedmikrásy v moři trávy.
Tam padá paprsk slunce žhavý
a Milující sedí v mechu.
A včely bzučí v trávě vzkvetlé,
se stromu slétá motýl plavý
a krouží kolem její hlavy,
a vše se třese v zlatém světle.
Ty časy všichni ptáci pěli.
My v objetí jsme sobě dleli,
a naše srdce byla v květu.
Teď tady všichni elfi stůní
a ani pták se neozve tu –
Ach, kde jste, kde, mí dnové slunní?!
25
BYL PRVNÍ MÁJ
Byl první máj a my se rozcházeli,
vzduch vůně pln se vzdechy lásky chvěl,
a stromy kol se květů šperky skvěly,
jak zámek víl, jenž v snách se otevřel.
A ptáci přec tak opojivě pěli,
jen my jsme byli smutni, s sebou mdlí...
Byl první máj a růže touhou mřely,
a my se spolu navždy rozešli...
26
REMINISCENCE
Den skonal... Sličnou, v purpurovém jase,
tak jsem ji zřel. Pod jilmů haluzemi
s ní chodil jsem, ji objímaje v pase,
až letní noc se snesla tiše k zemi.
To dávno už... Je vlahý večer zase.
Zas sedím tu. Čekám, zda zjeví se mi.
Však ticho kol. Svit luny rozlévá se
tak apathicky cestou alejemi.
27
VZPOMÍNKA Z VENKOVA
Na tu chvilku mladé lásky naší
vzpomenu si vždycky z večera,
když se přítmí k zemi zvolna snáší,
a svit luny plane do šera.
Ony doby zas se tiše vrací,
jako z jižních krajin dalekých
zádumčivým letem líní ptáci,
když na jaře sešel s vrchů sníh...
Smutno zde... Sním s čelem ve své dlani,
všechno v tmu se měkce propadá,
větve olší nade mnou se sklání,
v duši vstává teskná nálada.
Vidím park ten snivý, mlčelivý,
hortensie v pestrých záhonech,
po nichž těká vánek věčně tklivý,
šeptající jako duše v snech.
28
Zde jsme vždycky spolu sedávali,
němí, zpěvem ptáků opilí,
hledíce kams’ za obzor, tam v dáli,
kde se táhly lány obilí.
A ticho bylo na všech pěšinách,
jako píseň touhy zvučela
kdes jemně flétna z pastvin, v bledých tmách,
tak zádumčivě nějak, rozchvělá.
A přešla léta... Vyjel jsem si ven
navštívit tě jednou po létech,
však dům tvůj nalezl jsem opuštěn,
a lávku zarost’ bujný mech.
A nebylo zde květů pestrých již,
mdlo, pusto, šero bylo všude kol,
jen z dálky kdes se nesl v tuto tiš
ten dávný, trpký flétny stesk a bol..bol...
29
SMUTEK JARA
Sad v stráni rozkvetl a ptačím zpěvem zněl,
kraj našich illusí ve zlatém světle stál,
a ověnčený Máj, když kolem villy jel,
do našich okenic se rozmařile smál.
Zda sobě vzpomínáš? Když Jara vonný sen
modravou záclonou do jizby naší dech’,
k Tvé harfě, stvořené pro prsty Princezen,
si mlčky usedl a plakal v arpeggiech,
má duše jásala, když akkord tvůj jí chvěl,
jak slunce bronzové zpod mraků mojich dum,
a zástup křídlatých andělů přicházel
žehnati lásce mé a mojim pohledům.
A mnoho přešlo let... Svět opět zpěvem zněl,
kraj našich illusí ve tmavém stínu stál,
a ověnčený Máj, když kolem villy jel,
u našich okenic se hořce rozplakal.
30
SVATOJANSKÁ NOC
– Na moji duši závoj pad.
Pojď, půjdem’ spolu do zahrad.
Tam v svitu luny rozvíjí
se číše bílých lilijí,
a víly k zvukům kytar mdlých
tancují v dlouhých alejích.
– Hle, vůně plují ze zahrad.
Pojď, půjdem trhat květy mát.
Mdlé víly mizí v tancích svých,
je teskno v dlouhých alejích.
A zámek v lesku večera
se shlíží v hládi jezera.
– Vždyť můžem’ sami tancovat.
Pojď, půjdem spolu do zahrad.
Fontány nocí zpívají.
Je modrý večer nad kraji:
Nech rozkvésti svůj zlatý smích
v begoniích a lilijích.
31
VYZNÁNÍ
O čem, drahá, o čem sníš,
zdaž to nikdy nepovíš?
Pojď tou cestou se mnou v les.
Budem svoji ještě dnes.
Nechci... Pojď! Les kyne nám..nám...
Vyhýbám se nočním tmám.
Chci se ještě rozloučit.
A pak mohu s tebou jít.
Tmavý les a cesta jím...
Večer dýše tajemstvím.
Přitiskni se, drahá, blíž,
srdce bíti uslyšíšuslyšíš.
Ach, já cítím jakýs strach...
Slyš! Toť vánek v korunách.
Slastí se má prsa dmou,
znáš tu chvíli tajemnou?
Zítra nechť jsme smutni zas,
nechť se chvěje pláčem hlas.
Budem ve snách vzpomínat
polibků a vůně mát.
32
ZBLÍŽENÍSBLÍŽENÍ
V aleji šeré jsme se procházeli,
mdlé naše rty se roztoužením chvěly.
My šli tak měkcí, sladcí, rozesnění,
a v listí stromů haslo světlo denní.
Nad námi píseň větru šumně vlála,
vy graciesně jste se usmívala.
A když nás noční chvíle v háv svůj skryla,
na čelo jste mne jemně políbila.
Ó, tu jsem toužil: Takto věčně jíti
a svoje štěstí se rtů ženy píti
a spokojit se vším, co svět nám skýtá,
co v žilách vře, co duší lidskou zmítá,
s životem splynout, s jeho smíchy, žaly,
by naše duše plameny se vzňaly.
33
Ó, CHTĚL BYCH...
Ó, chtěl bych zpít se tvýma rtoma mdlýma,
v nichž vidím sladké růže pučeti!
V tvých očích svůdný paprsk léta dřímá,
tvé boky stvořeny jsou jen pro objetí...
Ó, ženo, ženo! Co mne k tobě jímá.?.jímá?...
Dech fial cítím z úst tvých voněti –
Ó, chtěl bych zpít se tvýma rtoma mdlýma,
jež podobny jsou růží poupěti.
A chtěl bych zlíbat tvoje hnědé vlasy –
v nich usnout hustě jimi zahalen,
by hlava má po bouřích oddechla si
a snila chvilku léta žhavý sen.
34
OTCI
Tvou krev v svých žilách cítím někdy hřmíti,
tvůj duch se, otče, ve mně ozývá,
a touha, ke dnu vypít pohár žití,
ta touha žhavá, mocná, bláznivá.
A mám tak chuť se s někým na smrt bíti,
jak ty si klestit pěstí cestu svou,
žít, plně žít a zapomenout sníti,
a rozkoš míti za vše odměnou.
Jsem, otče, přece jen tvé krve synem!
A proto rád se zpíjím žhavým vínem,
jež rozproudí vždy moji línou krev.
A chtěl bych tak, jak ty, by život celý
mne poutí světem povždy provázely:
lesk palaše a vášnivý zrak děv.
E: jf; 2004
35