Starosvětské písničky a jiné písně (1891)

Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
STAROSVĚTSKÉ
PÍSNIČKY
A JINÉ PÍSNĚ.
NAPSAL JOS. V. SLÁDEK.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY.
PŘÍTELI MDRU JOSEFU THOMAYEROVI.
Život postavil Tě na pole přísné vědy, ale v srdci nechal Tebe poetou tak jak byls, když psal jsi svou knihu „Příroda a lidé“, jedinou svého druhu v písemnictví našem a v literaturách cizích mající za družku pouze díla Thoreauova. Ty i já vzrostli jsme z drsného českého kmene o život krušně bojujících lidí a zachovali jsme si kus jeho srdce – a humoru! Chci tím říci, že v pravdě není to tak nesrovnalé, jak se zdá, když muži jako Ty věnuji těchto několik prostých písniček, v kterých snažil jsem se přiblížiti se opět české národní písni a tonu Frant. Lad. Čelakovského. Nejsou to věci dělané, zazvučely mi v duši jako ohlas toho, co za dob dětství slýchal jsem zpívati v našem starém Berounsku. – Za to, čím Tys mi byl a jsi v životě, znamená toto věnování až bolestně málo. Ale jde to ze srdce, a Tys příliš dobrý, než abys toho srdečně nepřijal.
V PRAZE, v květnu 1891. Tvůj J. Sládek.
[3]
Písnička.
Ať náš pan farář v kostele mně nic to nezazlívá, já povídám vám, přátelé, že spasen je, kdo zpívá! Kdo s písničkou si přivstane a zpívá, než si lehne, a komu píseň do srdce jak voda na mlýn vběhne. Kdo zazpívá si vesele a koho život těší, ten zdráv nám budiž, přátelé, neb on se neprohřeší. On písní sobě uleví i když ho něco tíží, a pánu Bohu nekřivdí a lidem neublíží. [5] U rajské brány, přátelé, tam svatý Petr stojí a smutné i ty veselé se duše kolem rojí. Z těch smutných mnohou zastaví a její hříchy čítá, však duši, kterou těšil svět, hned z dálky k ráji vítá. 6
Fialky kvetou na jaře.
Fialky kvetou na jaře a v podzim kvete vřes a zejtra pozdě milovat, když nemiloval’s dnes. A děvčátek je plný svět a kvetou jako mák, – jen jedna kdyby byla mou, to byl bych rád, – ó tak! Té dal bych upsat statku půl a mnohý bílý groš, však růže trhá mládenec a starý nosí koš. Neb s jara kvetou fialky a v podzim kvete vřes: já děvčatům se smával kdys, a mně se smějou dnes. 7
Hubičky.
Roste děvčat, roste jako jetelíčku, zdali pak tam někdy nouze o včeličku? O včeličku v máji, o hubičku vždycky, však jim nezabrání žádný jazyk lidský. O hubičku, o dvě, na stotisíc k tomu, proto neodejde požehnání z domu. Ať se tetka mračí a ten kmotr brání, budou růst a růsti světa do skonání. 8
Klekání.
Proč mne to klekání budí, když já chci ještě spát, když o mém zlatém srdečku se začalo mi zdát! Ten starý, šedivý zvoník noc nespí celičkou, žeť ráno na věž nepošle svou dcerku maličkou. To svit’ by každého rána tam v růžích červánek, a já bych časněj vzhůru byl, než v poli skřivánek. 9
Petrklíč.
Ach petrklíč, ach petrklíč, květ nejkrásnější v máji, tím zlatým klíčem do nebe se brány otvírají. Ach petrklíč, ach petrklíč, co v ořeší ho kvete, kde který hoch a děvčátko si jeden utrhněte. Ach petrklíč, ach petrklíč, ten v háji všecko zlatí a co těch mladých srdeček se s radostí v něm ztratí! Ach petrklíč, ach petrklíč, já do háje si zajdu, to nejkrásnější ve světě si srdečko tam najdu. 10
Co na nebi je hvězdiček.
Co na nebi je hvězdiček, co na lipách je včeliček, vzal jsem, vzal jsem, vzal jsem tobě hubiček. Však proto lípy nesvadly, však proto hvězdy nespadly, že už nemáš, nechceš, nedáš, neškádli! Jsou proto doma neradi, slyš ptáčka zpívat v kapradí, ví to, ví to, nepoví to, nezradí! 11
Soumrak.
Na hory už soumrak pad’, měsíček jde výše, mé srdečko šlo už spat: tiše, tiše, tiše! Do okénka za růže měsíček se blýská, někdo usnout nemůže, ono se mu stýská. Na hory už soumrak pad’, měsíček jde výše, půjdu se tam podívat, – tiše, tiše, tiše. 12
Nehněvej se.
Nehněvej se, budu jiná, hochu můj, až nebudu maminčina, hochu můj! V náručí mne budeš chránit, hochu můj, nebudu ti v ničem bránit, hochu můj. Líbáš-li dnes ústa, líčka, hochu můj, jsem jak plachá vlaštovička, hochu můj. Ale až tvá budu žena, hochu můj, budu tichá jako pěna, hochu můj! 13
Modré oči.
Hvězdičky už shasínaly, modré oči ještě spaly, nebo nespat jen se bály? Spěte, oči, jak si chcete, jenom až se otevřete, když se na mne usmějete. Modré oči uslyšely, usmály se, otevřely, hvězdičky z nich zapršely. 14
Kadeřávek.
Já mám vlásky kadeřavé, – duj, větérku, duj! – někdo-li je rozčechrává, je to někdo můj! Já mám vlásky jako zlato – sviť, slunéčko, sviť! – někdo se mi chytnul do nich jako ptáče v síť. Já mám vlasy jako řasy, – dbej, ty ptáčku, dbej! – když jsi uměl rozcuchati, zase učesej! 15
U splavu.
U mlýnského splavu stál, do vody se díval, kdyby si byl nestýskal, býval by si zpíval. Mlynářova dceruška kolem šla, – ten šíbal! – kdyby si byl pospíšil, býval by ji líbal. Tak mu láska utekla, se splavu jak příval. – Celý život vzpomínal: Kdybych byl jen býval! 16
Chudá dívčina.
Já jsem chudá dívčina, sukničku mám režnou, s hochem však se líbáme jak pan kníže s kněžnou. Jako s kněžnou kníže pán, než je biskup oddá; – méně-li se líbají, je to jejich škoda. 17
Holeček.
Šel si lesem holeček, na zádech měl raneček. Potkal z mlýna Haničku: „Co máš, holka, v uzlíčku?“ „„Hola, hola, holečku, co pak vy to v ranečku?““ „Nesu, nesu koření pro to srdce bolení.“ „„A já houby, hubičky, perořízek na špičky.““ 18
Máje.
Jsem ještě dívčina maličká, jako ta břízka je v mlází, však si mne dochová matička, dohoním, co mi teď schází. Jdou hoši na máje do lesa, té, která koho má ráda, srdečko radostí zaplesá, já na to jsem ještě mláda. Tak malá dívčina nevšímá si hocha po celém kraji; – však ten, s těma černýma očima, mně na rok postaví máji! 19
Na mezi.
Na mezi, kde’s trávu žala, tráva byla tvá, žítko bylo hospodáře, a ty budeš má. Na mezi, kde’s trávu žala, kvete vlčí mák, ptal jsem se tě: Máš mne ráda? a ty’s řekla: Tak! Mák si může utrhnouti každý podle cest, ty však budeš do skonání na mém srdci kvést. 20
Uhodilo!
Uhodilo! – pán Bůh s námi; – pasák vyběh’ za kravami. Strejček běží za pasákem, tetka letí za sedlákem. Za tetkou se ženou děti, naposledy hafan letí. Uhodilo! – pán Bůh s námi. – Konečně jsme, holka, sami! 21
Rychtář.
Pomozte, rychtáři, hledejte všade, někdo nám v zahrádce růžičky krade. Růžičky v zahrádce hubičky k tomu, někdo mu pomáhá z našeho domu. „Krade-li růžičky, dejte si kolů, krade-li hubičky, zavřem je spolu.“ 22
Zpověď.
Po masopustním úterku se středa škaredí, což mnohé děvče hezoučké jít musí k zpovědi! Až půjdeš ty, mé srdečko, ta nejkrásnější z nich, že máš mne ráda, neříkej, to není těžký hřích. A bude-li se zpovědník přec tebe na to ptát, jen jednou mu to zašeptej, a mně stotisíckrát! 23
Mysliveček.
Oraninou, kopaninou, po háječku, kam pak vy to utíkáte, myslivečku? – po jetelce, po úhoří, jako když vám, myslivečku, hlava hoří? Utíkám a neutíkám co je více? Zapadly mi do háječku křepelice; jedna velká, druhá malá, ta mi v háji všecku trávu pošlapala. 24 Křepeličko, křepelice je tě škoda, chytne-li tě mysliveček, on tě prodá. – Nežli prodáprodá, ať si hledá, matička mne, křepeličku, chytnout nedá. 25
Oči.
Pověz ty mi, dcerko milá, kde jsi včera večer byla? „Povím vám to, má matičko, plela jsem to obilíčko.“ Jak jsi mohla po tmě pleti? hvězd nebylo uviděti. „Hvězdy, matko, co pak s nimi? – jedny oči svítily mi.“ Svítily tam oči dvoje – „Jeho mně, a jemu moje.“ 26
Při hvězdičkách.
Hvězdičky se ukrývají, jdou tam přes ně mraky, však by lidé nepřidali na světlo jim taky. Ve hnízdech se uschovali ptáci, kde byl jaký, – však jim lidé na zpívání nepřidají taky. A ty, děvče modrooké, jenom neklop zraky, mám-li tě rád na sluníčku, – při hvězdičkách taky! 27
Pověz mi.
Pověz mi, můj milý, co se děje? stromy jsou bílé jak od závěje, májové slunečko zlatě svítí a já mám srdečko plné kvítí. Pověz mi, jak to je ve srdíčku, když to tam kvete, jak v jetelíčku? „To si tam skřivánek popelavý u družky milené hnízdo staví.“ Pověz mi, srdečko přemilené, jak to, když na nás kdo zapomene? „To jako v podzimpodzim, když louku skosí a zbude plničko chladné rosy.“ 28
Růže.
Na trní jsem nevyrostla, ani na šípku, že si, chlapče, smíchy tropíš z těch mých polibků. Když jsem tobě první dala, ty’s chtěl nejdříve, a ty moje do jednoho byly poctivé! U nás růže na zahrádce musila by schnout, jdi, ty chlapče, někam k šípku si ji utrhnout. 29
Kovářovic Andula.
Kovářovic Andula, – ať nás pán Bůh chrání! – to je holka stvořená zrovna k čarování. Vlasy hrubé, havraní, z očí jenom srší, jako jiskry tátovi s kovadliny prší. A jak táta perlíkem do železa buší, hochům buší Andula do srdcí a duší. Kovářovic Andula ta by byla pro mě, – to by láskou lítaly jiskry v celém domě! 30
Pomluva.
Ať si kmotry pomluvou o mé dívčí zvoní, bude mou a do vody skočil bych si pro ni. Však-li také zahvizdnu večer, aneb z rána, ona za mnou přiletí jako střelná rána. 31
Veselý muž.
Zpívají-li ptáci z jara, mají na to les, – nebude jim do zpívání až odkvete vřes. Rozkvetou-li máky v letě, mají na to čas, kdož pak viděl mačích květů, když uhodil mráz? A když já si žínku líbám je to naše věc, dětí mám co makoviček, domov jako klec. 32
Starý ženich.
Nová břitva nepomůže, když jsou vousy šedivé; které děvče nemá muže, opatř si ho nejdříve. Mladá jsem si vybírala, měl být hezký, bohatý, teď bych mužíčka si vzala, kdyby přišel rohatý. Kdyby přišel, brada bílá, chudý jako ocounek, sama bych jej oholila, byl by jako melounek. 33
Prožluklý den.
Prožluklý den, kdy za ženu jsem vzal si starou bábu, já koukal jejím po věnu, teď za uchem se škrábu. Já viděl její bílý groš a hejno zlatých časů, a doufal jsemjsem, ten starý koš že půjde brzo k ďasu. Za lidské duše Rohatý prý platí ještě k všemu, ji zaplatit moh’ dukáty, tak hodila se k němu. Však u nás nějak do příze mu zasáhnul žid Jechal: čert vzal už dávno peníze a ženu zlou mi nechal. 34
Šťastný manžel.
Na světě víc nevystojí jako kdo se ženy bojí a má ženu zlou! Já své ženy nebojím se, za almaru přikrčím se, tam si vedu svou! Na světě je, bohu díky, nejveselej u muziky, tam jsem chodil rád! Kantor tak to nerozumí, jak má žena hráti umí a já tancovat. Jiný bit je jako žito, mně je mojí žínce líto, proč, to nevím sám. Řekne mi: „Můj manželíčku,“ požádá mně o hubičku, – inu, já ji dám. 35
Krejčí.
Skočil krejčí do rybníka, kdo nám bude šít! Mlynářova Andulička popletla mu nit. Skočil krejčí do rybníka, zle je, holky zle! Však se krejčí neutopí, plove na jehle. Dobrá jehla krejčíkovi komáru co trám; ukažme mu šněrovačku, on vyleze sám. 36
Vdovec.
Hodily jsou holky vdovce do potoka, jedna hezká, druhá hezčí, nejhezčí ta černooká. Plav si, vdovče, po náhoně, přes rybníky, proč jsi ty chtěl o té pouti tančit s náma u muziky. Plav si, vdovče, až do moře pro ty věnce, na jalovec patří vdovec, růžičky jsou pro mládence. Vdovec v proudu, duši k soudu uchystanou, tři panenky rozběhly se, každá domů jinou stranou. 37 Na potoce nade mlýnem tré vrbiček, pod každičkou tou vrbičkou stojí strážný andělíček. Jeden hezký, druhý hezčí u potoka; chytaly ho, dostala ho nejhezčí, ta černooká. 38
Kovář.
Máme chlapce kováře, on ty koně kove, ztratí-li kde podkovy, ukove jim nové. Máme chlapce kováře, on do výhně dmýchá, má-li ukout podkovu nemůže kout zticha. A kde která dívčina, hned se z domu zvedne, u nás není bohu dík hluché ani jedné. Barča, Máří, Andula, Kačenka i Běla všechny se jdou podívat, co ten kovář dělá. Ony se naň dívají tichy jako pěna, on jim všechněm roztopí tváře do červena. 39
Dudák.
Oženil se dudák, vzal si dudačku, měli vítr v dudách, vítr ve váčku. A bylo to u nich jako u ptáčat, brzo měli hnízdo plné dudáčat. Ale nouze proto přece neměli, dudali si všichni, byli veselí. 40
Petronila.
Honil Petr Petronilu bez dechu, utekla mu Petronila na střechu Petr za ní, nemoh’ myslet o jiném, utekla mu do komory komínem. Petr dolů, jako dříve nahoru; zasmekla už Petronila závoru. Vejsk’ si Petr ode dvora ve zlosti: Pro hubičku to jsou jaké milosti! Ještě nebyl u háječku za větrem, rozběhla se Petronila za Petrem. 41
Pantáta ze mlýna.
Pantáta ze mlýna u naší louky hezky mne pozdravil, byl plný mouky. Hezky mne políbil, když se měl loučit, když už to udělal, neměl mne moučitmoučit. Ba měl se pantáta podívat radši, jak se tam nad mlýnem blýská a mračí. Však už to viděla ta panímáma, spustila veliké stavidlo samasama. Ubohý pantáta co tu měl škody od toho stavidla, od velké vody! 42
Dooráno na poli
Dooráno na poli, žita plné stodoly, dvorec, že mu rovno není v okolí! Čtyři koně ve dvoře, mladou žínku v komoře, kdož by myslil, pane Bože na hoře! Na koně si zapískám, s mladou ženou zavýskám, po ničem si v širém světě nestýskám 43
Na poli.
Na poli, na roli, na louce zelené, co je tu klopoty, srdečko milené! Od rána do noci, od jara v závěje patří mi na čele jenom ty krůpěje. Já orám na cizím, ty sloužíš u lidí, jednoho našeho stébla se nesklidí. Na poli, na roli když ty se usměješ, zoře se, požne se, nežli se naděješ. A i ty krůpěje setřeš mi se tváře jako to slunečko rosičku na jaře 44
Poutník.
Za kloboukem péro, v ruce hůl, zchodil jsem a zbloudil světa půl. Od tebe, mé srdce, dál, vždy dál, zpíval jsem, když myslet jsem se bál. Za kloboukem péro v srdci tíž, chodil jsem tím světem kříž a kříž. Však jsem přece musel domů jít – nemoh’ jsem tě, srdce, zapomnít! 45
Len.
Celý den předu len, co z něj asi bude jen? Však se doví, kdo si vyčká, bude z něho košilička jako z vodních bílých pěn. Tkalče náš, tu to máš, ať to brzo uděláš! Plátno tenké, jemné, bílé, mému děcku na košile, jeho matce na rubáš. 46
Tráva.
Za moře jsi neodešla, nejsi ani za horami, jen ta hrstka polní trávy roste, roste mezi námi. Za ty hory ptáče letí, přes to moře vítr táhne, ale zde tou hrstkou trávy ruka ruku nedosáhne. 47
Až já budu v hrobě spát.
Až já budu v hrobě spát, žaté stéblo klasu, nebudu už pranic dbát nečasu a času; nikdo již, ať nerad, rád, nezkřiví mi vlasu Až já budu v hrobě spát, nebudu to vědět, když tam v zimě bude vát, z jara ptáče sedět, nebo, kdo mne míval rád, ve smutku tam hledět. Až já budu v hrobě spát, bude po starosti, nebudou se sny mi zdát zlé, ni o radosti; a ta tráva napořád bude rost a rosti. 48
Dá-li Bůh.
Však se ještě dobrý Bůh o nás také stará, celý širý český luh zelená se z jara. Požehnání dá mu též, bude hřát a rosit, zlatou pšenku, těžkou rež budeme si kosit. Zlý-li člověk přijde, až dny se budou krátit – Inu – dáš-li, Bože náš, budem také mlátit! 49
Dvanáctá už udeřila.
Dvanáctá už udeřila, zle je, páni braši! A my domů nepůjdeme, ono venku straší! Hvězdičky jsou uplakané, měsíček má rohy, o půlnoci do rybníka zabloudil už mnohý. Dokud jsme tu pohromadě, nebereme škody, šenkýře se nebojíme, bojíme se vody. A my jsme tu pohromadě samí dobří lidé, kdo má doma hodnou ženu, ona si proň přijde. 50
Točení.
Ach, lidé učení, co je tu točení, nežli se dotočí ten velký svět! Ale ta maličká u hodin ručička ta se nám otočí přes půlnoc hned. Ach, lidé učení, co je tu točení, nade mnou, přede mnou, pohleď, kam chceš! Točí se světnice, točí se sklenice, ta hezká sklepnice točí se též. 51 Ještě s tou maličkou, ještě s tou slzičkou, ještě s tou skleničkou do sklepa skoč! Však budem pod stolem, než nad hor vrcholem slunko se vytočí. – Šenkýři toč! 52
Hej, šenkýři.
Hej, šenkýři, vesele natoč plné korbele; nebo raděj vyval sud a ty, dědku, zahraj z dud! Vesele mi, dědku, hrej, zejtra teprv bude hej! Však jsi býval také mlád, kdos mi bude děvče brát A když holku vzal mi ďas, jak by teprv nebral nás! Zahrej, dědku, do těch dud; ještě korbel, ještě sud! 53
Ponejprv, podruhé.
Ponejprv, podruhé, potřetí, jakéto bouchání slyšeti? Posvěť mi, ženuško, na schody, oni mne pustili z hospody. Po jedné, po druhé, po třetí jak to těm hodinám uletí! když se kdo na ně podívá, šenkýř mu šelma nalívá. Po jedné, po druhé, po třetí jinou zas natočí v zápětí; má ženu a děti, jaký div, musí být chudák také živ. 54
Ponocný.
Ponocný na věži na podloubí, co mu kdo udělal, že tak troubí. Vší mocí do noci, do temnoty, že se mu nespletou všecky noty! Že se mu troubení nezastudí – on nám ty ženušky všecky zbudí. 55
Starý mládenec.
Kdybych já měl ženu, žil bych o vodě, neseděl bych pořád u vás v hospodě. Kdybych já měl ženu, šel bych domů spat, sotva by mne zdržel hodný kamarád. Kdybych já měl ženu jako v lese drozd, však bych já si zpíval také doma dost. Kdybych já měl ženu třeba maličkou, radš bych se s ní těšil než s tou opičkou. 56
Přípitek.
Když tak spolu sedíme, páni kamarádi, na zdraví si připijme, mějme se tu rádi. Dokud v sklence není rmut, my jí neprominem: – celý svět je velký sud, život je v něm vínem! Špekulant a černohled hlavu nad ním věší, blázen, sám se naposled kapkou nepotěší. Co nám pravda, co nám blud, když se k sobě vinem; celý svět je velký sud, život je v něm vínem! 57 Srdcem k srdci, k paži páž, v tom je celá pravda, v klopotě kdo bratr náš, ať si s námi zavdá. A kdo smutkem tady hnut, pryč s tím každým stínem; celý svět je velký sud, život je v něm vínem! Vzhůru sklenky, přátelé, vzhůru plné číše, připijme si vesele, vzpomínejme tiše! Špetka trávy, hrstka hrud, tam se všichni šinem – Zdráv buď světa velký sud, dokud perlí vínem! 58
Starý přípitek.
Na starém, šedém hradu tam starý sedí výr, a staré, šedé myši ze starých lezou dir. A v staré, šedé věži ve starém koutě kdes je starý cep a palcát a na nich stará rez. A starý rok než klade se v starý, šedý hrob, tu o půlnoci zvedá se stín ze starých kob: to smutná, bílá paní jde tam v tu starou věž a zpívá starou píseň a pláče k tomu též. 59 Však v starém sklepě dole se zvedá starý brach a ze starého sudu tam stírá starý prach. A zvedá starý pohár a pije v jeden dech na starý zdar a slávu těch našich starých Čech! 60
JINÉ PÍSNĚ.
[61]
Máme se rádi.
Máme se rádi včera i dnes, po letech, v stáří, jako kdys v mládí, když kvetly fialky, když kvete vřes v sněženkách, ve sněhu máme se rádi. Co jsou nám léta, co jiný ten svět, co jiné způsoby, vzhled jiných tváří? „První vlas šedivý?“ – Ach, drahá, to květ, na nějž tvůj úsměv, tak slunečný, září! Slunečný z jara, – teď, když je sníh, slunečný věčně, jak jsme tak svoji, tvé ruky stisknutí, jas v očích tvých slunečný věčně v života boji. Na lukách jíní a zamžen je luh obilí s lechou požato cele, první tam brázdu juž vyoral pluh, pojď, já ti zulíbám tu na tvém čele! Fialky odkvetly, kvete už vřes, dceruška naše už myrtu si vsadí; – kolik že roků svoji jsme dnes? nečítej, nečítej, – máme se rádi! 63
Tys jako nebe snivá.
SVÉ DCERUŠCE.
Tys jako nebe snivá, když nikde není mrak, tak do světa se dívá tvůj blankytový zrak Tak důvěrný a čistý a ještě jako v snách, jak fialka, než v listy jí první napad’ prach. Jak ptáče s ratolesti se na svět díváš kol a neznáš jiné štěstí než to, že neznáš bol! 64
Ukolébavka.
Hajej, nynej, duško malá, co jsem měla, jsem ti dala, abys usnul syt; že to málo, ví tvá máti, ale ona sama spáti musí hladem jít. Drž se jich, těch prsů chudých, s tvojí matky očí rudých divný mok tam stek’ – ne, nech být! – tam není mléka, a ta slza, co tam stéká, jest jak peluněk. Usmíváš se, jedináčku? malý, drobný, chorý ptáčku, ty znáš také ples? a tvá matka odhání tě? – – směj se, směj, vždyťs také dítě jako jiné kdes! 65 Tílko máš tak utlé, bílé a ty oči roztomilé jak u dětí všech – jenom líčka máš tak bledá a mně ani spáti nedá ten tvůj těžký dech. Od rána až do večera těším se, jak matka která, jen tvůj na úsměv – od rána až do večera – a ta dílna je tak šerá, a ta mzda je krev! A jak hučí, rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje až mne pojme mráz: že, jak tvou to matku drtí, tebe též až nadosmrti bude rvát to zas. – A jak hřmí a rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje, do budoucích dob – myslím, Bůh že bude s náma, potom zas, – co, – nevím sama, – že je lepší hrob. 66
Píseň o panu Květovi.
Pan Květ je starý, čácký druh, to z rytířského rodu, jejž pasoval sám dobrý Bůh, když dělil zem i vodu. A v první den, kdy slunka hled se usmál nad pažitem, naň vyjel Květův prapraděd s démantů plným štítem. Tak starou, jak je matka Zem, rod Květův měl k ní lásku a chodil po ní s úsměvem a celil každou vrásku. Ať meč ji vyryl v záští čas, ať brázdou byla pluhu, jí Květův oštěp, zlatý klas, vždy záštitou byl v luhu 67 Pan Květ ve vážné myšlence sám v háje chodí jarem a kde dva spatří milence, dá zlatý klíč jim darem. A od paláců do chaty, jak chodit už mu zvykem, kolébky plní poupaty a srdce srdečníkem. To nikdo v světě nespočet’, co na skráň uplet’ vínků; kam nemůže pro sníh a led, dá snivou upomínku. A na hrobech, kam žádný krok už nejde v světě celém, pan Květ, jenž přijde každý rok, je věrným truchlitelem. 68
Selská píseň.
V lůno tvoje, sirá země, uložil jsem živné símě, budiž, matko, vlídná ke mně, ulehči mi žití břímě. Pot mi vlhčil horké čelo, dlaň má byla zkrvavena, v mysli mé však děcko dlelo, za ním stála moje žena. Ve mne byla naděj obou, já měl v tebe, matko, víru, nohy mé se chvěly mdlobou, duše byla plna míru. 69
Vzpomínka.
Co květů, zpěvu a tuchy ten jarní vykouzlil dech! – na jeden lupínek suchý mne chvilku vzpomínat nech. Jak dnes ty jabloně kvetly, – ach kolik již tomu je let! – a v knihu, jak spolu jsme četli, spad’ jeden zrosený květ. My tenkrát věřili v štěstí na dlouhý, na věčný čas, však jaro přestane kvésti a jaro přichází zas. A z všeho jarního kvítí zbude jen uvadlý list, a rosou v té knize žití nelze ti o něm ni číst. 70
Až přejde den.
Až přejde den, až budu spát, přijď na můj hrob se podívat, jen podívat a neplač moc: kdo usnul již, spí každý rád a svatá je ta tichá noc, když přejde den. Měl jsem tě rád a ty to víš, jak snadnila jsi dnů mi tíž, co setřelas mi slzí s řas; jen přijď a řekni: „Ty už spíš, však někde na mne čekáš zas, vždyť měls mne rád.“ 71
Slzy.
Když slzou oko vlahé, ó jen ji kanout nech! kdys budou perly drahé z těch hořkých slzí všech. Když srdce bolest svírá a slzou mluví bol, je všechny anděl sbírá na liliový stvol. A budou doplakány a soumrak bude dnem, a kdys u rajské brány je najdeš s úsměvem. 72
Jedny oči.
Nad hroby všech upomínek když se musí rovy klenout, jsou vždy přece jedny oči, kterých nelze zapomenout. A nech s duší uondanou ve světě jsme sami stáli, jsou vždy přece jedny oči, jež nás věrně milovaly. I až také v rakev naši zaduní to těžkou hrudou, jsou vždy přece jedny oči, které pro nás plakat budou. 73
Slyš moře.
Slyš moře! – jak se bouřně pění vždy dál a dál a dál! ba víc to lidské žití není než nekonečný žal. V něm štěstí o nic není více než sen a sen a sen, – než pták, jenž sražen od vichřice do rozčeřených pěn. A že se jednou vlny stiší? Ó ne, ó ne, ó ne – a když, – kdo výkřik ptáka slyší, než v bouři utone! 74
Sen.
Mně o kouzelné zahrádce se zdál tak divný sen, to bylo jako v pohádce, když v soumrak přejde den. V měsíčném svitu s jabloně květ po květu se chvěl, a v poroseném záhoně se černý motýl tměl. A kol jak stromy šelestí, pták zlatý zpíval tam. „To zpívá píseň o štěstí,“ já pravil k sobě sám. Tu v ráz, jak na vše pad’ by strach, pták zachvěl se a stich: Pochmurný stín mu k srdci sáh’ a na vše napad’ sníh. 75
Když květy vadnou.
Když květy vadnou na ladech a vlaštovice odlétá, ó jen ji klidně letět nech, nech odkvésti, co odkvétá Co želet mládí smavých dnů, co želet prchlé naděje? vždyť život plný jarních snů zas na jiné se usměje. A těm nač v pohár míchat žluč? kdo ještě věří ve štěstí – ó, víc a víc je věřit uč, a své nech klidně odkvésti! 76
Tichá noc.
Tichá noc se na zem sklání, zlaté hvězdy v tmavém šatě, nikde ani zašeptání, jde tak mlčky, velce, svatě. Duše má se v krásu její, jako norec v moře topí, mživou vlnou jen se chvějí upomínek zlaté stopy. Tichá noci, hvězdoskvoucí, ukolébej duši v snění jak tvá krása nehynoucí, z něhož není probuzení 77
Píseň svatební.
Slyš skřivánka, – jak zvučně zpívá, ó slyš, ó slyš! to s nebe hlahol zvonků splývá k nám blíž, k nám blíž! Svatebních zvonků hlaholení v ten jas, v ten jas, jak slunka pruh ve zlato mění tvůj vlas tvůj vlas. Jak stojíš v jeho záři zlaté, – ó stuj, ó stuj! – tys květ mi drahý tisíckráte, dnes můj, dnes můj! Hle, slunko noci do náruče jde v sklon, jde v sklon, – slyš slavíka, – tvé srdce tluče jak on, jak on. 78
V mé duše hlubiny.
V mé duše hlubiny tvůj zářný pohled pad’, jak slunce v lučiny když svitne do poupat. To byl jen zlatý svit však jeho kouzlem hned mé duše každý cit se rozvil v plný květ. Teď duše květinný jest záhon v slunný den a každý jediný květ k tobě obrácen. 79
Já v snách tě viděl.
Já v snách tě viděl, – bylas krásná, jak růže když se rozvíjí, a ve vlasech ti hvězda jasná do sněžných plála lilijí. A zrak tvůj zářný byl a vlahý a čelo jako padlý sníh, a na rtech mělas úsměv blahý a nebes poklid na lících. To nepřicházel anděl s nebe, já věděl, žes to byla ty, a sen když opět vzal mi tebe, mé ruce byly sepjaty. 80
Hlasem zvonků.
Hlasem zvonků v duši mou každé tvoje slůvko padá, s rozkoší když dětinnou voláš: Ano, mám tě ráda! „Ráda, ráda tisickráttisíckrát, ještě jednou a pak zase!“ – Slavík věř, že v písni rád klokotal by po tvém hlase. A těch písní slavičích kéž jich nikdy konec není, jenom když se na rtech tvých utlumí mé políbení! 81
Kvetou růže.
Kvetou růže, zpívá pták, zde je ticho, klidno tak, omamný je růží dech, nech mne tady spáti, nech. Spáti, spáti dlouhý sen, do večera, celý den, já už nemám k žití spěch, nech mne tady spáti, nech. Budu o těch růžích snít, ptáče bude hovořit do snů mých o zašlých dnech, nech mne tady spáti, nech. Až ty růže uvadnou, na víčka mi nepadnou, na zelený padnou mech, nech mne tady spáti, nech. 82
Loďka.
Kolíbej mne, kolíbej, moje loďko snivá; – řeka šplouná, povídá, v dál jak s námi splývá. Na břehu se rákosí šepotavě sklání, větřík duje, potichu v dál nás popohání Hlava klesá, ruka mdlá pustila se vesla, jest jakoby dřímotou nás ta loďka nesla. Daleko, ó daleko radostí i hoře, kams, v to velké, neznámé, mlčenlivé moře. 83
Těm, kteří truchlí.
Po listu list už s větví spad’ a od hor táhne mrazný chlad a klátí větve sem a tam. – A tys že zůstal v světě tom, jak opuštěný v poli strom tak sám a sám? Co truchlíš? – Nebe není dál, než když tu jarní větřík vál a v koruně ti zpíval pták, a hvězd, co nebem plálo jich, tys kvetoucích měl na větvích, ach sněžných tak! Co truchlíš? O co dál ti zem, než bude s jara květům všem? – tvůj spadlý květ už tich v ni leh’ – jdi za ním. – Zdali o dvé stop má nebi blíž a dál má v hrob kdo z lidí všech? 84 Na hrobech stojíš; – v tvůj se rov též někdo schýlí beze slov, – k těm němým ústům, kde je klid; – a také on se utiší jak ty, až věčnost uslyší z nich promluvit. 85
Úsměvy.
Úsměvů, úsměvů na tisíc, – tak jaro vždycky se vrátí! kdo chtěl by tu o žití přemýšlet, kdo jeden úsměv mu bráti? Úsměvů, úsměvů na tisíc kvete a září a zvoní a kde že je duše tak ubohá, že úsměv nepad’ by do ní? Co květů na stromech, na lukách, co včel a motýlů v letu, každý je smavým polibkem, jenž patří celému světu! 86 OBSAH.
Starosvětské písničky.
Stránka Písnička5 Fialky kvetou na jaře7 Hubičky8 Klekání9 Petrklíč10 Co na nebi je hvězdiček11 Soumrak12 Nehněvej se13 Modré oči14 Kadeřávek15 U splavu16 Chudá dívčina17 Holeček18 Máje19 Na mezi20 Uhodilo21 Rychtář22 Zpověď23 Mysliveček24 Oči26 Při hvězdičkách27 Pověz mi28 Růže29 Kovářovic Andula30 Pomluva31 Veselý muž32 Starý ženich33 Prožluklý den34 Šťastný manžel35 Kovář36 Krejčí37 Vdovec39 Dudák40 Petronila41 Pantáta ze mlýna42 Dooráno na poli43 Na poli, na roli44 Poutník45 Len46 Tráva47 Až já budu v hrobě spát48 Dá-li Bůh49 Dvanáctá už udeřila50 Točení51 Hej, šenkýři53 Ponejprv, po druhé54 Ponocný55 Starý mládenec56 Přípitek57 Starý přípitek59
Jiné písně.
Máme se rádi63 Tys jako nebe snivá64 Ukolébavka65 Píseň o panu Květovi67 Selská píseň68 Vzpomínka70 Až přejde den71 Slzy72 Jedny oči73 Slyš moře74 Sen75 Když květy vadnou76 Tichá noc77 Píseň svatební78 V mé duši hlubiny79 Já v snách tě viděl80 Hlasem zvonků81 Kvetou růže82 Loďka83 Těm, kteří truchlí84 Úsměvy86
E: aš; 2004 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88

Věnování: Thomayer, Josef
(Příteli MDRU Josefu Thomayerovi. Život postavil Tě na pole přísné vědy, ale v srdci nechal Tebe poetou tak jak byls, když psal jsi svou knihu „Příroda a lidé“, jedinou svého druhu v písemnictví našem a v literaturách cizích mající za družku pouze díla Thoreauova. Ty i já vzrostli jsme z drsného českého kmene o život krušně bojujících lidí a zachovali jsme si kus jeho srdce – a humoru! Chci tím říci, že v pravdě není to tak nesrovnalé, jak se zdá, když muži jako Ty věnuji těchto několik prostých písniček, v kterých snažil jsem se přiblížiti se opět české národní písni a tonu Frant. Lad. Čelakovského. Nejsou to věci dělané, zazvučely mi v duši jako ohlas toho, co za dob dětství slýchal jsem zpívati v našem starém Berounsku. – Za to, čím Tys mi byl a jsi v životě, znamená toto věnování až bolestně málo. Ale jde to ze srdce, a Tys příliš dobrý, než abys toho srdečně nepřijal. V Praze, v květnu 1891. Tvůj J. Sládek.)