Ukolébavka.

Ukolébavka.
Hajej, nynej, duško malá, co jsem měla, jsem ti dala, abys usnul syt; že to málo, ví tvá máti, ale ona sama spáti musí hladem jít. Drž se jich, těch prsů chudých, s tvojí matky očí rudých divný mok tam stek’ – ne, nech být! – tam není mléka, a ta slza, co tam stéká, jest jak peluněk. Usmíváš se, jedináčku? malý, drobný, chorý ptáčku, ty znáš také ples? a tvá matka odhání tě? – – směj se, směj, vždyťs také dítě jako jiné kdes! 65 Tílko máš tak utlé, bílé a ty oči roztomilé jak u dětí všech – jenom líčka máš tak bledá a mně ani spáti nedá ten tvůj těžký dech. Od rána až do večera těším se, jak matka která, jen tvůj na úsměv – od rána až do večera – a ta dílna je tak šerá, a ta mzda je krev! A jak hučí, rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje až mne pojme mráz: že, jak tvou to matku drtí, tebe též až nadosmrti bude rvát to zas. – A jak hřmí a rvou se stroje, myslím na tě, děcko moje, do budoucích dob – myslím, Bůh že bude s náma, potom zas, – co, – nevím sama, – že je lepší hrob. 66