Píseň o panu Květovi.

Josef Václav Sládek

Píseň o panu Květovi.
Pan Květ je starý, čácký druh, to z rytířského rodu, jejž pasoval sám dobrý Bůh, když dělil zem i vodu. A v první den, kdy slunka hled se usmál nad pažitem, naň vyjel Květův prapraděd s démantů plným štítem. Tak starou, jak je matka Zem, rod Květův měl k ní lásku a chodil po ní s úsměvem a celil každou vrásku. Ať meč ji vyryl v záští čas, ať brázdou byla pluhu, jí Květův oštěp, zlatý klas, vždy záštitou byl v luhu 67 Pan Květ ve vážné myšlence sám v háje chodí jarem a kde dva spatří milence, dá zlatý klíč jim darem. A od paláců do chaty, jak chodit už mu zvykem, kolébky plní poupaty a srdce srdečníkem. To nikdo v světě nespočet’, co na skráň uplet’ vínků; kam nemůže pro sníh a led, dá snivou upomínku. A na hrobech, kam žádný krok už nejde v světě celém, pan Květ, jenž přijde každý rok, je věrným truchlitelem. 68