I. Česká duma.

I.
Česká duma.
Oj, ty dumo česká, tajeplný smutku, žel, jen k slzám nutíš a tak málo k skutku! Kdo tě asi první, česká dumo, básnil? Posud nám po tobě zrak se nevyjasnil! Leží to, ach, leží na srdci co kámen, pálí to, ach, pálí v zraku jako plamen. Ku odboji náhle ruku mdlou to stiská, v zápětí však pouze jenom hruď si stýská. Oj, ty dumo česká, kdo byl otcem tobě? Jsme tu pod tvou tíží jak pod hlinou v hrobě. Stahuje to hrdlo, na prsou to dusídusí, a ta ústa přec jen zpívat, zpívat musí! Jako lehký mráček, sotva stopu nechá, táhla’s jistě poprv hlavou otce Čecha. [5] Rostla jsi a houstla jako chmura tmavá, když věznila Přimda kněze Soběslava. Byla’s jako mračno v postrach všemu ptactvu v srdcích Přemyslovců – láska ku cizáctvu. Ale jako příkrov z Bílé vstala’s hory, národ pod tvým tlakem dvě stě let byl chorý. V pohár skanula jsi, v slzách planula jsi, ze všech větrů do Čech, dumo, vanula jsi! Otrávila’s píseň, na srdce nám lehla, po pláních a hvozdech černým stínem šlehla. Nejhloub ovšem má tě v duši sedlák český – Dumo! kdy jen z tebe zářné šlehnou blesky? 6