XXII.
Ballada Blánická.
Na veliký pátek při pašijí hlase
vždycky jednou za rok Bláník otvírá se.
Zle je, zle je tomu, čí krok tam se šine,
musí čekat, musí, až rok zase mine;
ještě věru šťastný, když rok v sklon se chýlí,
pakli onu hroznou nepropase chvíli,
v které opět žalném při pašijí hlase
na veliký pátek Bláník otvírá se.
Mnohem hůře tomu, komu těžké spaní
na znavená víčka zázrakem se sklání,
usne tu a zaspí třeba na sta roků.
Oj, což darmo želí pak svých bludných kroků!
Smutná je to chvíle na veliký pátek! –
Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek,
místo do kostela, pašije kde pěli,
obrátil se k lesu. Den byl šerý, stmělý,
jak se stromy smutně, teskně rozšuměly!
80
Soused Jíra ve vsi platí za písmáka,
víc jej lesní šero než dům boží láká;
kráčí dál a dále, pod Bláníkem stojí,
staré zvěsti dědů v lebce se mu rojí,
usměje se trochu. – Aj, tu skalní stěna
pod kořáním sosen kyne otevřená!
Soused Jíra vejde, hlavou při tom kývá.
Z dálky pašijí hlas v dumy lesa splývá.
Dlouhá chodba před ním; na konci cos kmitá,
jak hvězdička bílá, oblakem když svítá,
Jíra za tím leskem kráčí dál a stále,
až se octne náhle ve kamenném sále;
kolem stěny pěkně stojí řady koní,
ob čas řemeny jim o třemeny zvoní,
jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem,
zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem.
Vedle koní v skutku, báje pravdu měla,
rytířů se tlupa v šeru tajném tměla,
v pláštích zahalení, kolem rozložení
jako v těžké snění byli pohrouženi.
U nohou jim zbraně v hromadách se leskly.
Na hlavách jak hvězdy ob čas přilby bleskly,
velkých štítů plochy plály stříbroskvělé,
velké, přikrýt mohly tělo s koněm celé,
meče obrovité, mlaty okované,
houfnice a praky k střelbě uchystané,
hvězdy na řetězích, oštěpy a dýky,
palcáty a kopí. Seřaděno v šiky
boží vojsko stálo v pláštích zahaleno,
k boji připraveno, v sen však pohrouženo.
V středu toho davu praporec se zdvíhal,
na něm svatý Václav s orlicí se míhal.
81
Než to Jíra prohlíd’, než to mohl chápat,
balvan skalních dveří s hrozným třeskem zapad’,
pašijí pláč dozněl v pustém šerém lese,
ohlas ještě slabý v skály sem se nese,
jak pták postřelený perutě když vzpíná,
o klenby se třepe, třepe, uhasíná.
Náhle Jíra cítí v údech těžkou mdlobu,
sedne, myslí, malou odpočinu dobu,
sedne, a již dřímá ve živém tom hrobu.
Bůh ví, jak spal dlouho. Když se vzbudil zase,
chvíle byla, v které Bláník otvírá se.
Nevědělť to ovšem, kolem zrakem těkal,
mnul si žasem oči, znovu se zas lekal;
kolem stěny pěkně stojí řady koní,
ob čas řemeny jim o třemeny zvoní,
jak hnou hlavou v dumě, jak přešlápnou časem,
zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem.
Vedle koní posud řada mužů stojí,
chvějí se jak stíny, jež se lesem rojí,
v pláštích zahalení, kolem rozložení,
jako v těžkém snění zase pohrouženi.
Ale u jich nohou nebylo víc zbraní.
Místo velkých štítů jak měsíčné plání
ruchadla se skvěla, pluhy místo praků,
místo mečů, kopí zdivenému zraku
jevily se kosy, rýče, cepy, brány,
motyky a srpy čistě ukovány,
stejně nad tím davem prapor se však zdvíhal,
na němž svatý Václav s orlicí se míhal,
vesel zachvíval se...
82
Pašijí zvuk zdáli
zmírajícím zvukem zaleh’ mezi skály.
Hola, Jíro, vzchop se, chceš-li v lesním klestu
najít otevřenou ku domovu cestu!
Ještě pohled zpátky! – Koně zařehtali,
bezdech Jíra vyšel ze blánické skály.
Ví Bůh, ký řád roků nad hlavou mu táhnul!
K potoku se Jíra jako maně nahnul.
Zachvěl se, neb viděl v zřídle obraz kmeta,
jehož lebka celá šedinami zkvétá,
jehož skráně bledé vrásky jsou a rýhy.rýhy,
jako toho, kdo čet’ mnoho z divné knihy,
kterou Bůh nám dává jenom zřídka k čtení
a pro jejíž velké, těžké pochopení
jedni lhostejni jsou – druzí zaslepeni.
Udivený Jíra přišel do vesnice,
nepoznal jí – jeho rovněž nikdo více.
V polích plno ruchu, kam jen zrak se díval,
a nad smavým krajem vesel skřivan zpíval.
83