XVII.
Selské kázání.
(1639.)
Tři jesuiti z Hory Kutné
před Švédy prchli v pospěchu;
to cestování věru smutné
o hladu, žízni, bez dechu.
Blíž Ledče v lesa ústup ztmělý
když utajit své kroky chtěli,
křik divý kolem burácí;
ó běda, v zlou tam přišli chvíli,
jenž vzbouřeni tam tábořili,
je zaskočili sedláci.
Ruk dvacet náhle po nich sahá.
je vítá jásot, ryk a smích.
Ten vzad je strká, ten vpřed tahá,
dav na osly je chvatem zdvih’,
do rukou ocasy jim dali,
skrz úžlabí přes klest a skály
65
je v hlučném hnali hovoru
a nestanuli v tom dřív štvaní,
pod velkým dubem v stinné pláni
až v svém se octli táboru.
Je přivázali k sobě zády,
pak vespolek se radili,
až v konec bouřné, hlučné vády
je v kotel všecky vsadili.
Jak lomcoval děs ubožáky,
jak darmo k nebi kalné zraky
bez jiskry každé naděje
s modlitbou na rtech chtěli vznésti!
však darmo! kol již hoří klestíklestí,
až v kotel vlito oleje.
A co to zvolna v kotli syčí,
baráčník Jíra jako kněz
rukama máchá, káže, křičí
a vystoupí si na pařez.
„Dost dlouho jste, vy černí ptáci,
nevděčnou s námi měli práci,práci
(tak posměšně se rozhání),
teď čas je světu vale dáti,
teď došlo na vás poslouchati
též jednou naše kázání.
Chci ukázat vám, jak vy stejně
že dovede to selský chám,
zde ve věřících dlíte hejně
a les je věru lepší chrám.
66
Co, probíhá mráz vaše kosti?
Mně zdá se, nejlíp o věčnosti
že dělali jste oraci,
nuž poslouchejte v kotli žhavém,
na sobě zkuste selským mravem,
co myslí o ní sedláci.
Jeť věčnost dlouhá, hrozná, němá,
ba lidský nechápe ji um,
to les je, který konce nemá,
to bez oken a bez vrat dům,
to močál, který neprobředeš,
to poušť je, kterou neprojedeš,
to bezedná je žalu číš,
zkad noc a noc a noc se valí.
Co vrtíš se? Snad již to pálí?
Za chvíli líp to pochopíš!
Na celou kouli toho světa
si pomysli, že malý pták
za milion let jednou slétá
v zobáčku nesa jeden mák,
a než ta zeměkoule celá
vzplá máku nachem zkrvavělá,
ten celý, celý, celý čas
je hříčka jen, je stín jen stínu,
je tříska malá na vteřinu
té věčnosti, jež zhltí vás.
Byť všechněch pouští nedohledno
jsi zachyt’ sýtem obrovským,
67
a pouze zrnko písku jedno
za milion let pustil jím,
než dopadla by zrnka všecka,
ten celý čas – to hračka dětská
je vůči celé věčnosti,
a kdybys v cedník moře přelil,
té práce bys jen marně želil,
to stín, to nic, to hlouposti.
Byť byly všecky listy tady,
jež zničili jste z českých knih,
a v nekonečné, dlouhé řady
byť slepili jste zbytky jich,
byť každý list se v plamen změnil
a na vás žhavé zuby cenil:
to kapka pouze maličká
té žhavé smoly by jen stekla,
které je plna tůně pekla
od věčna k věčnu celičká.
Nu slyšíš, jak ten oheň praská?
Nu skáčete co kůzlata? –
(A v oleji to hvízdá, mlaská)mlaská.)
Nu, upečem vás do zlata!
Jak troud už splála vaše kutna,
teď tušíte, jak věčnost chutná!
Však to je pouze směšný žert,
to začátek jen oné skočné,
jež do opravdy teprv počne,
až kotlem bude míchat čert!“
68
A smích a hlučný povyk davu
a potlesk zvlnil lesní tiš,tiš.
„Zde sedlák přec je ve svém právu,
nuž víte, co je věčnost již?
Co zkusili jsme dlouhá léta,
jen stínem pomsty na vás slétá,
vy supi, káně, krahuji,
i věčnost ta je krátká příliš
bol vyslovit, jímž, vlasti, kvílíš,
čím hrdlo tobě stahují!“
69