XVI. Hrabě Breda.

XVI.
Hrabě Breda.
V zlém hněvu hrabě Breda burácí; daň neplatili jemu sedláci. Zda nemohli neb nechtěli, on čeká darmo třetí neděli. A k poledni zněl návsí bubnů vír a v drábů středu kráčel mušketýr. „Pan hrabě to vám činí vzkázání, že nejvyšší čas, dělat pokání. A zaplatit co dávek, desátků, neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!“ Však marně prchl čtvrtý týden zas a návsí bubny zní a polnic hlas. 62 Vojáci kol vsi řetěz splítali a všecky mladé dívky schytali, Aa mladé ženy všecky do jedné a do zámku je hnali v poledne. Co bude s nimi? – Jaký osud jich? A v mušketýra odpověď zněl smích. „Pan hrabě poslouchat vás vycvičí, na zámku čekají už holiči. Ti ostřihají vlasy ženám všem, by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém. Co měli vy jste dáti na zlatě, kštic zlatem nahradí si bohatě.“ A stalo se tak. – Jedna dívka jen jak vesna sličná, tichá jako sen Sese zdráhala – a hrabě povelí: „Ji ku lepšímu chystám úděli; Jájá pro sebe ten zlatý nechám vlas, ty druhé ostřihané pusťte zas!“ 63 A stalo se. Noc táhla v tichý kraj. Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj! Ta dívka selská, soujem luzných vnad, v svých vlasů zakryje tě vodopád. Jí tisíckrát se tobě odplácí, co dluhují ti ještě sedláci. – Svit jitra plnou září v pokoj vnik’ a dveřmi hlavu strčil komorník. Pán nezaspal tak nikdy do rána. Zří k loži – clona jeho strhána. Zří k oknu – s něho bílý vlaje šat, zří v lože zas a trne hrůzou jat, Aa neví, je to pravda, je to sen – tam zlatou kšticí hrabě uškrcen. 64