EXULANT.
I.
Labe, milé Labe, rodná řeko moje!
Kam tak rychle pílí, kam tvých vlnek roje?
Proč tak rychle v moře šíré nedoměrné,
proč tak rychle neseš děti svoje věrné?
Nikdy proudy tvé se k zřídlu neobrátí;
vyhnanec se nikdy domů nenavrátí,
vyhnanec se ztratí v širém cizím kraji,
jako tvoje vody v moři zanikají.
II.
Labe, milé Labe, rodná řeko moje!
Proč se zakalily stříbrné ti zdroje?
Proč se červenají tvoje vody kalné?
Zaslechlo jsi mroucích bratří vzdechy žalné?
[17]
Nebo sirotové na tvých březích lkali,
březích osiřalých slzy prolévali?
Či tvá rodná sestra, či Vltava bílá
dosud břehy z krvi plačíc neomyla?
Nebo zdrojná hora, matka tvoje rodná
zachvěla se žalem, žalem mocným do dna,
zatřásla se hrůzou, hrůzou do základů,
že pod nebem lidé takou páší zrádu!
III.
Bože, velký bože! lid můj bědný, nuzný!
Kdy naň shledne zrak tvůj strašný, bleskohrůzný?
Zda kdy najde milost, pane, před tvou tváří?
Kdy prst hromomocný krvavé jho zmaří?
Bože, velký bože! Cařhrad viděls klesat
a pohanův stádo po svatyních plesat;
ani Jeruzalem, svoje město svaté,
neuchránils hanby; potupou jest spiaté!
Nad Moslémy krutší vrahové nás derou,
jen Kristovo jmeno nadarmo že berou.
Bože, velký bože, tvoje oko vidí
a tvá vůle ptence v proudech vzduchu řídí;
18
bez tvé vůle ani s hlavy vlas nespadne –
Pane! s námi nemáš smilování žádné?
Nám v smrtelných strastech nebe nezakleneš! –
neb i na násnás, pane, pane! – zapomeneš?!
IV.
Zdá se mi, že slyším mroucích bratří ston,
zdá se mi, že pláče smrti smutný zvon,
a že z lesů českých žalný šumot spěje,
od jihu když vítr věje.
Od jihu když vítr věje,
zdá se mi, že z slz, jež kalily jim zrak,
v dolu slzavém se sebral bouřný mrak.
Krůpěj s mraku pálí, až se mozek chvěje,
od jihu když vítr věje.
Od jihu když vítr věje,
nese na sever mých mroucích prsou vzdech
a mých očí slzy, tam kde Baltu břeh,
do bouřného Baltu všecky vzdechy skreje,
do bouřného Baltu všecky slzy vleje,
od jihu když vítr věje.
19
V.
Na kůň! na kůň! jak v hrobě těsno!
Žal mečem srdce prorývá –
Na kůň! na kůň! ó mně je děsno,
jak v rakvi bych byl za živa.
Leť, koni můj! tvá hříva hrdá
leť s mrakem o závod, jak šip:
Leť, koni můj! podkova tvrdá
více bleskův nebes jisker syp!
Bij, hrome, bij! – taks zaburácel,
když k nebi za pomstu jsem lkal:
Sviť, blesku, sviť! Když vlast jsem ztrácel,
by v sráz mne nestrh’ oř, tys plál.
Hlas tvrdým srazilo jsi štítem,
jenž k srdci tvému, nebe, lkallkal,
a tvoje blesky lstivým svitem
mě do života štvaly dál.
20
Zuř, bouře, zuř! však strašlivější
mé nitro bouře zavírá:
okamžik tebe ukonejší –
v mých prsou nikdy nezmírá.
VI.
Na vysoké hoře tam jsem stál,
na vysoké, sněhem kryté, pusté:
od severní strany vítr vál,
vál a rozděloval mhly mi husté.
Mhlou jsem kraj zřel ještě jedenkrát,
o nějž, dokud slzy oči rosit –
o nějž nikdy nepřestanu lkát,
dokud v hlavě oči budu nosit.
Tenkrát vlasť svou zřel jsem naposled!
Míval ráj ten jindy jara zdoby –
Tenkrát velký hřbitov plný běd
kryly ledy jen a čerstvé hroby.
21
Milý bože! jen když uchystán
starci růvek bude v zemi svaté;
nyní – nechať cizinou jsem štván!
Tak jsem ruce k nebi zvedal spjaté.
Hnán, jak plachá laň, jsem stěkal svět.
Hlavy hor mých zas se zelenaly,
hlavy hor mých pokryl sníh a led –
loď mou od přístavu vichry hnaly.
Jsem jak lašťovice, které hrot
zlomil hbitý let a pružné křídlo;
odletěl již celý její rod,
onona nemůž letět v lepší bydlo.
Bože! jaký tresceš ve mně hřích?
Hory mé co rok se zelenají
a co rok mé hory zbělí sníh –
a já posud pláči po svém kraji.
Stáří sníh na hlavu sype mou,
s šedinami též i čas můj přišel,
čas, že hrob mi touhou jedinou.
Bože! – proč mne bůh můj nevyslyšel?!
22
VII.
Já syna měl – tak drahý není králi
skvost nejkrásnější v jeho vínku zlatém,
jak druzi dva tak jsme se milovali,
jak otci syn by synem byl i bratem.
Já syna měl – on prvým bojem splácel
vděk lidu, jehož krev mu v žilách vřela;
v posledním boji národ dokrvácel –
oběma jedna mohyla se bělá.
Já ženu měl – tak drahý králi není
lesk koruny, ni záře zlatohlavu,
ni žezla moc, ni trůnu povýšení,
když všechen národ v plesu jásá slávu.
Já ženu měl – ó utíkání bědné!
Smrt z libých snů ji v tvrdé bez snů spaní,
a z mého náručí v klín půdy ledné –
však půdy svaté, půdy rodné – sklání!
23
Já vlasť jsem měl; čím otec k synu přilne
a syn zas vděčnou láskou splácí otci,
co v srdcích hlasy budí neomylné
a k sobě poutá nevýslovnou mocí –
Ó! vší tou láskou srdce k vlasti spjaté,
s ní srostlé těmi kořeny je všemi.
O! vlasti, jedna píď tvé půdy svaté
mně dražší jest než trůn nad cizí zemí.
Já vlasť jsem měl – než vlast má odervána
mně od srdce, jež tím se dokrvácí.
Jsem jako strom, když koruna mu sklána,
a bouře peň z kořenů vyburácí.
Já nemám syna již, já nemám ženy –
proč v boji, v útěku mne vůle boží,
proč živila chléb dadouc vyprošený –
když v cizí půdu stařec kosti složí?
24