V ŽALÁŘI.

V ŽALÁŘI.
V žaláři pěvec umírá – tak sirý – opuštěný, jak by již mrtev byl a hrob žalářní byly stěny. S ním nikdo nerozloučí se a nerozžehná vzdechem?... Povzdechla klenba žalářní: vzdech jeho vrací echem. A nikdo vřelou se slzou se k němu nenakloní?... Zdi nad ním pláčou žalářní a chladné slzy roní. [25] V žaláři pěvec umírá, jen žalář pláče – vzdychá, a vlastní srdce vyzvání mu umíráčkem zticha. V žaláři šero – zázrakem na líce zmírající vpad’ pablesk těsným okencem: chce úmrtní být svící. Jest pozdrav dne to nového, jenž vzchází za červánků? – Neb loučí den se se světem, jenž nachýlí se k spánku? – Div nový! ptáčka-zpěváčka zří dnes ty smutné stěny; skví ve zlatém se slunéčku jak zlatem opeřený. Jak na květoucí větvičce na mříži usedá si: ozývá zlaté hrdélko se stříbrnými hlasy. 26 I žalář nové ozvěně se učí, slyše zníti zpěv ten, jenž z umírání zas i pěvce budí k žití. „Co vina má? – jak ty, já též jsem zapěl hymnu vesny –“ Tak šepce hlasem stonavým a s mříže zpěv zní plesný. „Což vina má, že v jaře tom jen klamné byly zjevy?“... A žalář pojí ozvěnou ston pěvcův – ptačí zpěvy. „Ó krásná jarní písni má, ty hymno o svobodě... však mnohé k žití jarnímu budilas po národě...“národě... „KéžKéž ještě jednou v písni vzkvést by mohla ústa siná... Ty zdi bys roztrhla, jak květ, když poupě rozepíná...“ 27 Než, v prsou hlas mu umírá a v hlavě paměť hasne – kde najde nápěv písně své, kde slovo její spasné? Otevřel oči – nad hlavou keř vavřínový bují, na keři zlaté varyto, varytem vánky dují – A zlaté struny varyta se dechem vánku chvějí a ze strun tóny nápěvu do duše pěvci znějí – A v duši slova budí se, i vstává pěvec hbitě a rukou pevnou toužebně již sáhá po varytě... V tom umlk’ ptáček-zpěváček a zhasla slunce záře: odlétlo ptáče se mříže – noc vstoupá do žaláře. 28 Umlklo zlaté varyto a struny praskly rázem: i puklo srdce pěvcovo – on mrtev klesá na zem. A žalář hrobem: echo mře – však brzo zas se vrátí, až jiný vězeň, jiný bol tam budou umírati. Tak umřel pěvec v žaláři. Hrob pod věží jej skrývá, nad hrobem ptáček-zpěváček své jarní písně zpívá. Až z hrdel lidských nad hrobem zpěv jarní bude zníti, za který umřel v žaláři – ten žalář v prach se sřítí! Zda hrob ten lépe ozdobit by pomník mohl jiný? – Na hrobě pěvce svobody žaláře zříceniny! 29