PANOŠ.

PANOŠ. Poslání na popelečnou středu.
Ach! včera ještě říše karnevalu, a dnes už proza, zdá se, světa paní, a včera kroje, hudba, oheň bálu, dnes v županu se každý zimy chrání. Snad dřímaje se octne zase v sálu: než – hlava prázná, sen v ní nemá stání, zde ještě plášť, zde baret, meč – ó běda! Však nastala už popelečná středa. A bílá rukavička na baretu, již, vzácná paní, připjala jste sama, a pyšně na zlost, na vzdor všemu světu, já Váš jsem panoš byl a Vy má dáma; [57] já sloužil při tanci i při bufetu a spokojen princ Karneval byl s náma. Teď půst! tu sedím, zívám za večera a ptám se sám: to všecko bylo včera? Mně zdá se století! – Než dovolte mimi, ať staré, zlaté časy trochu chválím, ať já, jejž za panoše mezi všemi jste vzala, fantasie holdem malým Vám sloužím o rytířích, svaté zemi, jejž ve včerejší kostum zaobalím! Hle! jak se člověk zvrátí jedním bálem: Vám k vůli romantikem, feudalem! ____ Že nejsem zrozen v krásném středověku! Má duše, věřte, touží po obleku, jenž nebyl šosáckým, ni šosatým. I v rukavičce poezie kryla se tenkráte a nejen ručka bílá. Že nežil jsem, kdy kvetl čas ten krásný! Byl panošem bych Vaším, vím to, vím! a s ramenou by splýval plášť mi řasný, 58 a vlasy kryl bych černým baretem a bílé péro nes’ by zlatý lem. Na balkon vstoupíme, jenž převysoko se vznáší nad propastí přesmělepřesměle, a směle do propasti stápím oko. Vy na zábradlí zdobné, umělé jste loket opřela a do dálky nad černé lesy pohled Váš se vznáší, kde rytíř túry honí, laňky plaší, mne – dolů, dolů vábí rusalky. Jsou vody pěny to, či ňádra bílá? Jen vlny šumí tam – či pěje víla? V tom z dáli lesní rohy zaznějí, a černé lesy šumí hlasněji. Ó lesních rohů, lesních rohů zvuky! Kéž bych Vás slyšel zaznívati z dáli, hned zakryl oči bych a nesňal ruky a v temnu krásné obrazy by vzňaly a zaskvěly se. 59 Zřídka rohu ton teď zaznívá, jest prozaický hon. A kam se širošíré lesy děly? Když vítr zavál – chorál zašuměly. Když pod Vašimi prsty zazní zvuky, mně jest, jak lesní roh bych slyšel z dáli, jak lesů chorály by zaznívaly. Hned oči zakrývám, nesnímám ruky s nich více – v temnu obrazy se vzňaly, jak panoš vyšel s Vámi na balkon, a v dáli hraje lesních rohů ton. Na lávku kamenou si sedáte, mně k nohoum Vašim baret s perem spad’ a větřík v kadeřích si začne hrát, jež na ramena plynou bohatě. S ramenou plášť se k nohou Vašim svez’ a na plášť sám jsem k nohoum Vašim kles’. Vám sedě u nohou bych loutnu vzal a na ni hraje píseň zazpíval. Zpěv z lesů roh by provázel svým tonem, roh les by doprovázel šumotem 60 a temným, tajuplným hukotem by řeka zněla dole pod balkonem. Váš panoš recitativ pěl by skvělý: teď v operách již taký zapomněli. Naposled po horách zvuk rohů zaplesá. Rytíři k vítání krále se na pláni scházejí u lesa. A král pánům praví: Rytířové moji! Dnešní lov oslavte, povstaňte, připravte k jinému se boji! Kdo vzejde na skálu, na vrchol postaví, bez bázně pohledne, číš plnou pozvedne dámě své na zdraví? 61 V zlaté už poháry víno se nalévá. Nikdo se nevzchopí? – – Kdo zraků nesklopí? Král se jen usmívá. Králové tu panoš číši zlatou nese, stane a před paní nízko se uklání. číšČíš se v rukou třese. A král se rozhlíží rytířů po sboře. Panoše zahlédl: Panoš se pozvedl – už stojí na hoře. „Zdráva buď, králová!“ A jako oblohou hvězda, kdy upadá, pohár se ukládá králové u nohou. 62 Panoš nahýbá se, panoš zírá v hloubí, tam, kde se prostěrá hladina jezera, patu skály vroubí. Zpěv dozpíván. Má paní hlavu kloní a nad panošem krásnou slzu roní. Na čelo jeho krásná slza spadá a čelo horké k ruce sněhobílé se uklání, svůj oheň na ni skládá. Rty ledové se tisknou k ruce vřelé, zpět oheň sají. Slza jediná! Toť věru! skvělejší je honorář, než ten, jímž obsypali Puškina. Pryč, skutečnosti! Ničíš jako žhář mi palác, jejž jsem stavěl v zánětu si fantasticky z tonů lesních rohů, i z ručky bílé, z péra baretu a z šumu lesu v romantickém slohu! 63 V tom paláci jen chvilku dál chci žíti, chci ruku líbat, zpívat, krásně mříti! Pod hradem zazněl roh, pán umdlen z lovu se vrací zase k domácímu krovu, kam hody zvou a kde ho víno vítá, i krásná manželka. Tu hojné při večeři, co ulovil, hned každý z lovců čítá a kořisť svou tu s jiných lovem měří. Jen paní taký hovor nezajímá, vždyť ona honům mužských nerozumí. Mnich tučný vedle ní už skoro dřímá a za ní panoši dál v duši šumí zvuk lesních rohů. Na balkon se krade a horké čelo na kámen tam klade. Vše ticho; měsíc bílé světlo leje, tak bílé, jako ručka – sníh, jenž kreje kraj čerstvě napadlý, a panoš pěje: Tvá ruka jest jak padlý sníh; ó! vlož ji na mé horké čelo! A horké čelo ochladne a nevíneví, proč se rozbolelo. 64 Tvá ruka jest jak padlý sníh – má ruka mrtvým ledem schladla a přece oheň v ní se vzňal, když ruka tvá se do mé kladla. Tvá ruka jest jak padlý sníh, jak svadlé kvítí mé jsou rety, však když se dotkly ruky tvétvé, zas vzkvetly nachovými květy. Tvá ruka jest jak padlý sníh – kéž ruka má ji k prsoum vine a jako símě pod sněhem co v srdci klíčí, nezahyne! To fantasie trochu divná, věru! A bez pořádku, slušných bez rozměrů; jen krátkým scherzem s prvu počíná, teď v adagiu nechať usíná. Až na tváři by vous se ohlásil, za svatou zem bych meč svůj vytasil; šel na východ bych se svým rytířem, svou dámu v srdci a Jeruzalem. 65 Jak pěkné bychom měli avantury, lvy honíce a jiné pustin stvůry! Nad lvy a tygry krutší Saraceni by sloužili nám k jménu slavnému; z těch bojů bychom vyšli oslaveni vítězstvím na poli i v harému. Však panoš paní své by vzpomínal a palmám by i poušti pěl svůj žal. Na oáze v palmy stínu ticho odpočívám a vypráhlé poušti písně o tobě jen zpívám. A horoucích písní slova kamo větry svály, z horké půdy purpurové růže vykvetaly. Na červené růže vítr moje slzy nosí – a mé slzy skví se na nich jako perly rosy. 66 Tak slavně došli jsme až v PalestýnuPalestýnu, se z hříchu umyli v Jeruzalému. Hoj! vrazi táhnou k městu ku svatému, hoj! k boji! k slávě nesmrtelných činů! Boj vítězný! – než v zlatém krunýři jak blesk sem letí Saracenů vůdce, jak blesk meč jeho hrozí rytíři – Váš panoš na svou paní vzpomíná, jak krásné oči v nevýslovné muce by rozplakaly se, jak shasíná jich lesk, že nezbyla ni jediná by slza jemu víc – za jedinou Vám chrání rytíře i smrtí svou! Boj ukončen; v údolí Josafat mne pochoval už rytíř v palem stínu. Pak svatou opustil by Palestýnu, vždyť krásnou paní má a pevný hrad. Tam na balkoně po boku své ženy by vyprávěl, jak válčil s Saraceny a jaké aventury tenkrát zažil, jak za Jeruzalem svůj život vážil, 67 jak vůdce Saracenů letěl bleskem, jak posledním se s paní žehnal steskem, ji oplakával i svůj pevný hrad. Pak o panoši, o jeho i skonu, i o hrobě v údolí Josafat – Tak vyprávěl by rytíř na balkonu své paní často ještě po letech a z mužných prsou vyrval by se vzdech: zas nejsvětější město v poutech úpí, sápají církev – holubici – supi. S balkonu paní má svou hlavu kloní a do propasti krásné slzy roní. Mnich tučný, který naproti ní sedí a ruce sepjav na kulatém bříšku se pohne jen, kdy zdvihá s vínem číšku, však pána poslouchaje slova nedí, teď jme se kázat zbožnou chvále paní, za každou slzu odpůstky jí slíbí, jež pláče nad Jeruzalema ztrátou. Však Pánbůh pomůže, až se mu zlíbí a Kristus vysvobodí vlasť svou svatou, 68 jak druhdy vedl rámě Bohumíru – Tak káže dál o každém bohatýru, jenž slávu boží na zemi že množil, se věčné slávy na nebesích dožil. Však neposlouchá mnicha paní moje. Čím jí je Bohumír a jeho voje? Čím rytíři, co táhli v Palestýnu? Znáť jenom ono město Jeruzalem, kde na blízku údolí Josafat. Nad tímto městem ona pláče žalem a nad tím sirým hrobem v palem stínu, nad tímto hrobem musí zaplakat. Když slzy tonou ve propasti klínu, jí zdá se, z vody té za slzy její že panošovy smutné písně znějí. 69