RŮZNÉ LISTÍ.

RŮZNÉ LISTÍ.
I.
Já poklady mám ceny neskonalé, že slovem nelze vypsati jich krás. Jsem lakom, počítám je zas a zas a skrytě přehlížím je neustále. Z nich nejvíce si vážím stužky malé, jež spjala kdysi kadeřavý vlas a na bílou se šiji kladla v pas: mně dražší, plášť než purpurový krále. Však někdy stužka závist ve mně vznítí a závistí již chci ji v kusy drát – než rty mé dovedou nás usmířiti. I líbám ruce své, vždyť jsem je klad kdys v ruce, jež teď nelze políbiti – žel! nelze sama sebe zulíbat! [125] II.
O! dnes jak zvolna den se v temno noří, jak pomalu hvězd světlo rozežíná! Kéž v červáncích lesk jich už uhasíná, kéž svit ten nad západem byl by zoří! Na lože kladu se – než v citů moři mé srdce unešeno neusíná a touha plachty lodě mocně vzpíná, jež letí, nejkrasší kde hvězda hoří. A nechci usnout – ze strachu, že minou sny o shledání, chcichci, až bude svítat, tu probdít noc – však v bdění snové kynou! Chci prvý, krásný zásvit jitra vítat a věkodlouhé minuty jak plynou, dle srdce svého tlukotu chci čítat. 126 III.
Když čelo mračnem halit chceš a přec nemůžeš skrýti: když oko víčkem zavřít chceš a slunce přece svítí: Když růži rtů chceš v poupě svít, jež vůni ještě tají, a nelze – prvé slovo tvé je jako deštík v máji. IV.
Za hory slunce zapadázapadá, tma po zemi se rozprostírá, tma po zemi se rozkládá, mně spánek oči uzavírá. A prvá hvězda v hloubi tem se rozsvěcuje, z temna svítá, a z temna spánku prvým snem mně žár tvých milých očí svítá. 127 Mně oči spánek uzavřel, sen prvý otevřel je zase. Spad’ s očí spánek, já jsem bděl – však sen mi zůstal v plné kráse. Mé oko čelo, oči zří, jež níž a níž se ke mně blíží: sen zlatý při mém lůžku bdí a oknem zlaté hvězdy shlíží. V.
Teskno stromu nad propastí státi, nikdo v stínu jeho nespočine. Teskno růži v skrytu odkvétati, nikdo k ňadrům si ji nepřivine. Nejteskněji srdci bez lásky je, k čemu stvořeno a k čemu bije? Lásko! meči ostrý na dvě strany! Každý s jásotem tě v prsa vrývá, a když vřelá krev se prýští z rány, do poslední do krůpěje – zpívá. 128 Písni, písni, jako vonné vání, kterým mroucí růže dech svůj tratí, uvadlou když hlavu k zemi sklání – kdy mi dáno tebe dozpívati? VI.
Na břehu lesy šuměly, má loďka kolem jela: jich píseň krásná, velebná nic pro mne nezapěla. Loď proti proudu obrátím, jmu vlnek všech se tázat: na sta jich všude potkávám, nic nemají mi vzkázat. A světem bujný vítr vál a snášel mračna k dešti: dešť každé vlnce krůpějí novinku jakous věští: 129 Poslouchám – proud mi loďku snessnes, kde hustá šumí třtina – slyš! nezní z ní to šepotem? „Již na tě zapomíná!“ VII.
Byl tichý večer: mír se na svět roní a píseň večerní vším světem zvoní. Svět v spánku sladkým, tichým větrem dýše: jen srdce v těle není tiše. A z vrb mi divné písně zaznívaly a potok divné, teskné šeptal žaly. I vzešly hvězdy a já k nim jsem vzhledal a tam – bůh sám jen ví, co hledal. I vzešel měsíc, temné vlny zlatí, však zlaté vlny v dáli přec se tratí, a nežli květy ranní rosu pily, mně slzy líce porosily. 130 VIII.
Na nebi hvězda jediná pohlíží s mračen dolů. Snad mi chceš něco povídat, vyjasnit duši v bolu? Sama jsi, milá hvězdičko! Jindy když tam jsem vzhlídal, i skrze mračna na tisíc zlaťoučkých hvězd jsem vídal. A když se mračna rozprchla, po nebi jasno všude: dvakrát jsem tolik spatřil hvězd jiných než oko chudé. Hvězdičko zlatá, jdi jen spat, a přikryj se tím mrakem. Jindy že jinak bývalo, díš mi svým dobrým zrakem. 131 IX.
O nehasněte ještěještě, hvězdy skvělé! Sen vraťte, ať jej dosním chvilku jen! Co nepřinese den, ať kouzlí sen! Ó sladká noci! prodli, prodli déle! Ty’s jako matka, kolébku jež hlídá. V tvém klínu sladko jako u matky, jež nad kolébkou říká pohádky a pohádkami dítko upovídá, Ježjež usíná – ó prodli, noci, prodli! – A neví, zda to báj, zda sen to již, i věří oběma: a matka blíž se sklání nad spícím a šeptem modlí. X.
Přešel jsem hory, prošel jsem písky, vedro i mdlobu jsem snášel: ejhle! již kyne útulek blízký, v pustinách ráj jsem tu našel. 132 Přes tebe bouře dále se žene – ukryj mne, dole, v chránícím klínu! A kde se líp ti baldachýn klene, přijmi mne v chladícím stínu! Nač pak vedrem, nač pak mdlobou hynout, nač pak dál jít bouří dravou? V stínu lípy sladko odpočinout, pod zelenou dřímat travou. 133 OBSAH.
Stránka Bezděz1 Exulant (I. – VII.)17 V žaláři25 Rozmarina30 Svadlá růže31 Hrad nad mořem35 Robert Quiscard40 Řecké (I. – II.)45 Na Kandii48 Panoš5657 Ohlas70 Europa74 Morituri te salutant, Caesar!78 K slavnosti založení národního divadla81 Mé nitro moře snů a tužeb jímá8283
[135] Stránka Cestou (II. – XI.XII.)88 Terciny98 V dáli (I. – III.)101 Tvé okénko je tmavé104 Šedivé dni (I. – VI.)106 V zimě (I. – VIII.)112 Bez rýmů (I. – III.)118 Ve snách (I. – II.)121 Různé listí (I. – X.)125
E: av; 2002 [136]