PAVEL V ATHENÁCH.
Ó Atheňané, chodě městem vaším
spatřil jsem oltář, jejž jste zasvětili,
jak nápis hlásá: Neznámému bohu.
A mně jest dáno,dáno toho zvěstovati,
jejž zbožnost vaše ctí, ač nezná jeho...
Ten bůh, jenž stvořil svět a vše, co na něm,
nebydlí v chrámích, které člověk staví,
a obětí mu není třeba lidských –
to modré nebe nad hlavami nás všech
je zářným všeobsáhlým trůnem jeho,
a zem jest opěradlem nohou jeho.
On dává dýchání a život lidem,
zvěři i ptákům, rostlinám i hmyzu.
On z jedné krve vyved lidstvo všecko,
by obývalo zem před tváří jeho,
on vyměřil jim živobytí časy,
hranice bydlišť, on je stvořil k tomu,
by hledali ho, ač jim byl vždy blízko.
Jím živi jsme, jím hýbeme se, jím jen
73
trváme tady, jak váš básník praví:
Rodinou jeho jsme tu... Jsme-li v pravdě,
pak nevěřme, že podoben by bůh byl
výtvorům z kamene a zlata, stříbra,
jak v městě vašem vidím, Atheňané.
Ty sochy nehybné jsou dílem lidským,
řemeslem mužů; slepé jejich oči
zírají v prázdno, jedna rána stačí,
a bůh ten zachvěje se na podstavci
a jeho hlava se zlatými vlasy
do prachu ulic skutálí se. V klamu
žijete vy a žili otci vaši,
ó muži athenští! Vy máte bohy
k obrazu svému, přičtli jste jim vášně
i chyby svoje, hodokvasem očí
na mramorových dílech lidské ruky
šálíte duši. Mámení a marnost!
Bůh jeden živý, veliký a věčný
je na nebesích! Jeho velká láska
s bolestí patří na bloudění vaše,
a zavčas pokání vám činit káže.
V svědomí vašem hlas ten ozývá se –
neb značí jiného cos oltář onen,
jenž posvěcen jest neznámému bohu,
než nedostatek víry v modly vaše,
strach bezděčný a vytušenou úzkost?
74
Bůh spravedlivý pokání čas určil
a den uložil, v kterém soudit bude
skrz toho muže, jenž je synem jeho
a na svět z vůle otce svého přišel,
by vůli jeho hlásal. Jenž byl zmučen
a na kříž přibit, počten se zločinci
a v skále pohřben, aby naplnila
se slova proroků a věštby písma.
O Kristu mluvím, živém synu božím,
jenž lidskou podobu vzav, vstoupil na svět,
by cíl nám zjevil zemských putování
a dráhu ukázal, jež vede z prachu
nad hvězdy vzhůru, v říši věčnou otce.
Jak rozsévač on sil ta slova svoje
do srdcí lidských, a když osil roli,
krev svoji vylil na ně, aby vzešla
a nezanikla. Neboť srdce lidská
jsou půdou zlou a tvrdší nad kamení,
a jenom svatá krev je mohla změkčit
a splodnit k setbě. Není, Atheňané,
poklidu srdce, není spásy duše
a blaženosti nikde mimo v Kristu.
Co pravím vám zde, v Judei se stalo,
a valně žije pamětníků jeho,
kdož svědčí o něm. Já pak, Pavel z Tarsu,
75
jsem dokladem a živým poslem jeho,
jím přímo vyvolen a poslán k lidem.
I k vám jsem přišel, abych svědčil o něm,
ne řečí ozdobnou, hrou lesklých rčení,
však srdcem svým a celým žitím svojím.
I pro vás žil a také pro vás umřel,
vy jeho jste, jak on jest synem božím.
A bližší jste mu, než já kdysi býval:
vy lhostejni jste, já byl vrahem jeho
a katanem těch, kdo ho vyznávali.
Ó Atheňané, stál jsem kdysi v chrámě,
když mladík jeden z jeho učenníků,
Stefanos jménem, vyznával jej hlasně
a z vraždy na něm vinil starší obce.
Ti slyšíce to, vzpláli hněvem v srdcích,
skřípěli zuby, vrhali se na něj,
a mládenec ten v náhlém ozáření
rozevřel oči, blaženě zřel vzhůru
a zvěstoval, že vidí slávu boží
a Krista stojícího podle otce –
i vlekli jsme jej z města po zákonu
a ubili jej, který neustával
vzývati Krista horoucími slovy,
kamením za hradbami. Divný smutek
jal tehdy pro prvníkrát duši moji.
76
Já stál a díval jsem se na popravu,
a k nohám mým si položili roucha,
kdož kámen metat chtěli. Od té doby
dny moje byly neklidny a noci
snů hrůzných plné. Neboť za dnů těchto
jsem vyhledával jeho vyznavače,
je na soud vlek a k popravišti vodil
a v nocích na to vzpomínat jsem musil
na sílu jejich, odevzdání jejich
a radost, s kterou odcházejí z žití –
pro Krista všecko, s Kristem jen a v Kristu.
A každý viděl nebe otevřené
v té chvíli poslední a viděl Krista
mu kynoucího, a zář zlatá padla
jim na líce a v oči.
Bědný život!
V mé duši seděl Satan, kníže pekel,
a svíraje pěst štval mne k vraždám novým.
Tu doslechl jsem se, že se utvořila
v Damašku obec vyznavačů Krista,
a plana záštím, žádal jsem si listů
na starších města, bych je schytat mohl
a přivést v Jerusalem k soudním trestům.
A toto se mi, Atheňané, stalo:
Byl na cestě jsem, již se přibližoval
77
k zdím Damašku. I spadlo světlo s nebe
a oslnilo hrůzou oči moje,
až k zemi kles jsem. A hlas slyším řkoucí:
Ó Šavle, Šavle, proč se protivíš mi?
I zeptal jsem se: Rci mi, kdo jsi, pane?
A hlas ten řekl: Sauli, já jsem Ježíš,
jsem ten, jejž stíháš protivenstvím svojím...
Tak hlas ten pravil – ti, kdož byli se mnou,
viděli světlo, hlasu neslyšeli,
pán se mnou mluvil, nehodným svým rabem,
a zjevení to mně platilo pouze.
I zdvih jsem oči: vidím slávu boží,
nebesa otevřená, vidím Krista
v andělů sboru po pravici otce,
tvář jeho vidím slavnou jako slunce
a oči jeho jako plápol hvězdný –
a tma v tom obestřela zraky moje,
i oslepl jsem.
V Damašek mě vedli
průvodčí moji. Jíst a pít jsem nemoh
jsa lítostí živ. A mých očí světlo
vyhaslé bylo. Tré dnů jsem tak trávil
v úzkostech duše, v srdce rozželení,
až Pán, jenž vidí vše, zřel lítost moji
a smiloval se. Přišel Ananiáš,
služebník jeho, ruce na mě vložil
78
a jmenoval mě bratrem v jméně Krista,
a tu jsem prozřel.
Byl jsem znovuzrozen
v Ježíši Kristu, jím jsem učiněn byl
vojínem jeho, na roveň všem staven,
kdož v Judei s ním kdysi přebývali.
Jsem apoštolem jeho jako oni,
a zjevení mé není méně cenným.
A jako Pán otevřel oči moje,
tak otevírám oči všech, kam přijdu,
by od temna se k světlu obrátili,
by z říše šalby vybrali se k bohu
a posvěcení vzali skrze víru,
jež ve mně jest. Já přestál protivenství,
já k soudům vlečen byl a kamenován,
já vězněn býval, často vydán na smrt,
na moři tonul, na sta útrap snášel –
však vždy byl zachráněn a s novou silou
já v boj se dal, a boj můj boj jest dobrý.
Ó Atheňané, není v moci mojí,
bych uši vaše bavil řečí zdobnou,
já k duším mluvím. Všecka moudrost vaše
jest nicotou a klamem bez podstaty.
Oltáře, chrámy, oběti a modly
nic nepomohou. Zahynou i s vámi,
kdož nepoznáte účtování chvíli.
79
Kříž jeho z Judey se nese světem
a obrací v rum díla ruky lidské
a zkázou těm je, kdož jej zrakem vidí
a uchem slyší, ale tvrdým srdcem
mu rozuměti nechtějí. Vše mine,
jen slova rozsévače růsti budou
na troskách vašich mramorů a veršů,
moudrostí plytké, učenosti lidské,
těch studen mělkých, jejichž mrtvá voda
spráhlého hrdla žízně neuhasí.
Sám sebe zapřít, hrdost ducha svého
mu složit k nohám, zlomit pýchu svoji
a odevzdaně žíti v něm a pro něj –
víc nežádá a nechce kníže míru.
Svět, Kristem vykoupen, je domem Krista,
a on si vyčistí jej. A hněv jeho
je stejně veliký jak láska jeho:
vše překoná, a nic jej nezastaví.
On mluvil k vám, neb mluvil ústy mými,
a poslem jeho já jsem, Pavel z Tarsu.
80