KŘESŤANKA.

Josef Svatopluk Machar

KŘESŤANKA.
Má lásko věčná, Ježíši, můj pane, přístave duše mojí opuštěné, proč otálíš, proč nedovolíš veplout, proč potácet se mám na vlnách žití?! Mám plno světla v sobě – chci však k slunci, chci k slunci svému, Pane Jesu Kriste, neb světlo nestačí mi. Ku Tvým nohám jak poslušný psík chtěla bych se skrčit, v Tvé oči patřit, slova Tvoje slyšet a snad by dokonce Tvá drahá ruka mou horkou skráň a vlasy pohladila – – Ty sladký miláčku můj, Jesu Kriste! Hle, tolik lidí krví spečetilo svou lásku k Tobě! Tolik svědků tady Tvé mocné slávy! – Proč já, drahý Jesu, mám čekat ještě? Zapomněl jsi na mne? Má duše čekáním je unavena, a krev má hoří, hoří, Jesu Kriste, a zapaluje sny mé a mé touhy 147 a mučí mě – ó dej, ať vylije se ta horká krev má, Ty se zahal do ní, jak císař se do pláště svého halí – ó požádej té horké krve na mně! Já k praetoru šla: – Křesťanka jsem, pane – já pravila mu. Zadíval se na mne brunátný pohan: Nevadí, ó dívko, je škoda tebe, ale nevadí to. – A já mu znovu děla: – Nevěstou jsem já Jesu Krista, jenž je králem světa, jenž bohy vaše rozvrátil a přemoh, by jediný vlád věčně na nebesích! – A pohan znovu zadíval se na mne: – Co mám já činiti s tím, milé dítě? – – Chci smrt, ó pane! – a já prosila už, – chci k ženichu jít, otevři mi bránu! – Dal do smíchu se: – Je-li řádný člověk tvůj ženich, počká na tě, dívko milá. Však nevěř tuze! Má-li dlouho čekat, pak snadno odvrátí se od tvých lící tvůj ženich nazaretský, neboť časy s nich kouzlo setrou... a ty víš, že muži jsou jenom jarních květů žádostivi... – 148 Já řítila se jako štvaná srna z praetury, Kriste... teď zde pláči, stenám a Ty to víš, Ty slyšíš moje prosby a víš, co chvěje ubohou mou duší – proč nevyslyšíš, ženichu můj jasný?! Jak úsměv slunce plála prý tvář Tvoje a jako hvězdy hořely Tvé oči – tak vypravují. Tak jdeš sněním mojím, když bdím, tak přicházíváš k lůžku mému, když únavou se zavrou zraky moje – ó vezmi k sobě nevěstu svou, pane, mé žhavé, čisté tělo vezmi k sobě, dej vplouti v přístav loďce přeubohé a slunce spatřit strhaným přej očím! 149

Básně v knize Jed z Judey: