SEN CÍSAŘE PROBA.
EM. PEROUTKOVI.
I.
– Svůj pozdrav vzkazuje vám císař Probus,
otcové shromáždění.
Nesmrtelným
dík bohům vzdávám, že vám nezklamali
tu důvěru, již jste mi věnovali.
Je pokořena vzdorná Germanie
a devět králů lidu toho přišlo
a prosíc padlo k nohám mým a vašim.
Dnes barbarové sejí, ořou pro vás
a těly svými chrání hranic říše,
dnes jejich stáda na nivách se pasou,
by naší potravou se stala jednou.
Tož, jak se sluší, otci shromáždění,
oběti díků dejte přinést bohům
a koruny, dar vděčných gallských osad,
měst asijských i provincie nilské,
jež tuto posílám vám, vděčně složte
156
v chrám Capitolský Jova Nejlepšího,
v chrám Gradiva, jenž chrání Řím svým štítem,
a ostatním všem bohyním a bohům,
neb Roma nemá nepřátel už více.
Je pokoj v Rhätii a Illyricu,
Thrak v dobrodiní míru klidně dýchá
a Isaurie žije v bezpečnosti.
Mír leží na asijských plodných polích,
klid Egypt má, a Parth se vrací, zděšen
nad mocí naší, v hloubi země svojí.
Na osluněných vrších Hispanie,
na gallských pahorcích i mírných kopcích,
v jichž klínu smavá Vindobona leží,
– kde všude dosud voják ozbrojený
svůj život háje vládu Říma chránil –
teď réva zelená se, aby dala
v podzimcích krev svou, krev to míru slavnou
k radosti lidí, k slávě věčných bohů.
Teď otci shromáždění, ještě jednou
ponesu válku přes hranice říše,
bych posledního nepřítele zničil –
a potom budem žíti z plodů míru,
jak člověk, jenž se přičiňoval v síle
let mužných, tráví ovoce jich v stáří.
Chrám Janusův se zavře, otci, navždy
a hrubý voják svlékne brnění své
157
a rukou, která dosud mečem vládla,
pluh uchopí a klidně stoupat bude
za těžkopádným chodem bílých volů,
či námořníka obleče šat lehký
a hbitou lodí popluje v kraj dálný,
by rovnováhu zjednal v darech krajin
a v mnohých výrobcích a vynálezech
národů, které dělí vody moří.
Neb vojska nebude nám více třeba.
Meč, pravda, mocnou obranou je vlasti,
však dvojsečná to zbraň – a byly časy,
že římské meče zhoubu nesly Římu.
Zrušíme vojsko, otci shromáždění,
jak zbytečnou věc a dost nebezpečnou,
a vládu míru, která dosud plaše
v snech básníků a filosofů chví se
jak vzdušný přelud, přivedeme na svět.
Svět Římu poddán jest jen pro své štěstí,
je slušno dát též trochu štěstí Římu. –
II.
– Vojáci, druzi, písař Makrobios
mi řekl, jaké psaní Imperator
do Říma poslal... Netřeba prý vojska!
158
Prý tažení to poslední je vůbec,
jež proti Parthům podnikáme nyní!
Prý voják bude domů poslán potom,
by role vzdělával a stáda pásl,
či, chce-li, plahočil se jako kupec
po cizích mořích... Psáno tak. Však kdož ví?
Bývaly časy – a to znáte, bratři –
že obmyslně z vůle císařů kdys
legie celé sesekány byly?!
Kdo vnikl v zámysly a duše mocných?
„Zrušíme vojsko...“ napíše se otcům
a zatím třeba plán je složit řadou
nám k nohám pěkně hlavy naše mladé...
Vojáci, jaké mínění je vaše? –
– Můj centurio, Makrobios nelže.
Oh, není příznivcem nám Imperator!
Já slyšel, kterak vyjádřil se kdysi,
že voják nesmí zdarma chleba jísti.
A proto hnal nás k pracím nevojenským
a kázal lesy kácet, valy vršit,
příkopy hloubit, až nám měkké dlaně
jak kora ztvrdly... Není přítelem nám
a věřím pevně, že nás zničit hodlá,
vždyť dosavadní činy o tom svědčí! –
159
– A my jsme císařem jej učinili! –
– My zbudovali celou slávu jeho! –
– My Říma mečem byli v těžkých dobách! –
– A meč ten zlomit chce a hodit k zemi! –
– Vojáci, bratří! Takto v jiných časech
se nesmělo psát o vojáku římském –
– Svou krví smazat byl by musil vždycky
takové řádky zpupný Imperator –
– A nevděčný! –
A málo pamětlivý
ne svých jen dějin, ale dějin římských! –
– Neb vojsko vždycky císaře si našlo! –
– A císař donativ dal! –
– Nezaniklo
to právo vojska, ať to Probus pozná! –
– Tam k němu, k němu, bratří! A zbraň v ruce! –
160
III.
Věž stála u Sirmia. V Sirmiu kdys
byl zrozen Probus. Byl-li klid, rád trávil
zde chvíle oddechu. Kol tábořilo
ve stanech vojsko, jež se sbíralo zde,
by s jarem vyrazilo proti Parthům.
Bažina byla u města, již toužil
vysušit, zplodnit. Kázal kopat stoku
ku proudům Sávy. Věž pak postavit dal,
by osobně moh přehlížet v čas každý
vojáků práci.
Na věži dlel právě.
A dívaje se do modravé dálky,
prolétal duší, kam zrak nedostihl:
svět nekonečný, města, nivy, lesy,
pahorky, cesty, vody oceanu,
národy různé, božstva rozmanitá –
vše viděl duší, pronikal a cítil
moc, slávu, velkost svého imperia
a o čase snil, kdy nad tímto světem
mír a klid věčný panovati bude...
mír z jeho ruky... kdy réva krev svou
prolévat bude k požehnání lidstva...
A neslyšel ty kroky přitlumené
po schodech věže, nevzrušil ho šepot
161
sípavých hlasů, zařinčení mečů,
jež dotekly se... neviděl tu zlobu
planoucích očí – opřenu skráň o dlaň
díval se v dálku... tak mu prvý voják
meč vehnal bokem k poklidnému srdci.
Pad Probus.
Přešel z snů svých beze slova
v říš pokoje a klidu...
Ticho...
Zkamenělí
žoldnéři stáli...
Potom protrhli se
ze hrůzy činu. Tiše odkrádali
se věží dolů, jak by vzbudit báli
se císaře, jenž zdál se v krvi dřímat...
162