TIBERIUS.

Josef Svatopluk Machar

TIBERIUS.
Hle, tolik světla a přec nelze vidět, jaká to duše... Stín jde dějinami a člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze. Vlád světem – jsa jak žebrák opuštěný. Byl sycen lichocením – které prohled. Opovrh lidstvem – povrhaje sebou. Svou duši zničil, když ji osekali radosti žití lidské kreatury, a proto zničil ji, že živ chtěl zůstat, a proto zůstat, by se usmívat moh nad podlým živořením duší jiných. A shas jak hasne osamělé světlo, jež v noci hořelo, však nesvítilo. Tu psi, již lízali sled nohy jeho, na jeho památku se s pěnou vrhli, psím způsobem ji rvouce v hlučném křiku. 35 Plebejské mozky rozžehly své lampy, by mohly změřiti a zvážiti jej na vahách počtářů a chytrých kupců. A Tacitus pak chtěje zachytiti podobu jeho duše zavražděné, tak dal se lapit kouzlem malování, že jenom obraz místo duše žije. Je světlo kolem... On je stále v temnu... záhada... dohad... Stín jde dějinami, však člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze. 36